Čistě podle obecného popisu vypadají hodiny sebeobrany, které vede Martin Bugala, stejně. Rozcvičit, zahřát a pak drily technik, dokud je člověk spolehlivě neumí. Všechny ale stejné nejsou. Bugala vedl na podzim v rámci specifického výzkumu Fakulty sportovních studií MU kurz sebeobrany pro vozíčkáře.
Aby poznal, co jeho žáci potřebují, jezdil kvůli tomu sám tři měsíce na vozíku. „Půjčil jsem si ho doma ve Vyškově a celou dobu jsem se ho učil používat. Uvědomil jsem si, že jakýkoliv patník nebo vůbec překážka je problém a že je to taky ohromný nápor na horní končetiny,“ líčí s úsměvem lektor, jehož úkolem bylo v první řadě vymyslet metodiku, podle které by mohl vozíčkáře učit.
Nápad pořádat na fakultě kurz sebeobrany pro takovou skupinu lidí nepřišel jen tak. Místní učitelé a lektoři už měli v rámci specifického výzkumu zkušenost s hodinami pro nevidomé, o které byl zájem. Na škole se navíc učí předmět s názvem Sebeobrana specifických skupin a i jeho studenti potřebují v praxi zjistit, co účastníci s pohybovým omezením vyžadují a co si vzhledem ke svému postižení mohou dovolit.
„Udělali jsme pilotní seminář, kde jsme si ověřili teoretické koncepty, které jsme ale museli přizpůsobit. Už jen proto, že každý handicapovaný na vozíku má jiné potřeby. Někdo nemůže zapojovat břišní svalstvo, jiný má omezený pohyb kvůli spazmům a někdo omezenou hybnost i horních končetin,“ vypočítává Bugala, nad čím vším musel přemýšlet.
Zaplnit desetidílný kurz, který se konal v průběhu celého podzimního semestru, nebyl vůbec problém. Vypsaný byl jako předmět pro studenty Masarykovy univerzity s pohybovým postižením a organizátoři oslovili s nabídkou také Ligu vozíčkářů nebo jiné organizace, kde se lidé peroucí se s pohybovým handicapem sdružují.
Jejich motivace, proč do něčeho takového jít, byla různorodá. Někdo už špatnou zkušenost s přepadením měl, pro jiného představovaly hodiny zajímavou fyzickou aktivitu a zpestření volného času. Další ji mohli využít k získání kreditů do studia.
Techniky Bugala vybíral přímo na míru účastníkům, žádné jiné speciální zacházení je ovšem nečekalo. „Když učím, mám takový svůj přístup. Někomu se může zdát arogantní, ale já se jen snažím lidi na hodině namotivovat a stimulovat k co nejlepšímu výkonu. V tu chvíli je mi úplně jedno, jestli je člověk úplně zdravý nebo má nějaký problém,“ popisuje muž, který se jinak odborně věnuje práci bezpečnostních složek.
A doplňuje, že mimo učebny přece nikdo nikoho také šetřit nebude. „Část z nich už věděla, že to, že mají handicap, útočník zohledňovat nebude. Proto ode mě nikdy neslyšeli nic jako ‚to nevadí, že to nezvládneš‘. Naopak jsem se je snažil motivovat, aby se zlepšovali.“
Smyslem je hlavně prevence
Smyslem kurzů nemělo být, aby se jejich účastníci naučili prát. Šlo naopak o to, aby zjistili, jak krizovým situacím předcházet, a když už na ně dojde, jak je co nejrychleji vyřešit. „Nechali jsme všechny procházet i modelovými situacemi, kde se křičí a dochází ke konfrontaci. Je to tedy dost stresující. Ale každý se díky tomu naučí rychleji adaptovat,“ vysvětluje doktorand z katedry gymnastiky a úpolů.
Chválí si studenty ze svých běžných fakultních předmětů, kteří mu hodně pomáhali. „Díky nim měl každý účastník kurzu svého asistenta, takže pokud přece jenom narazil na něco, co nedokáže, studenti mu vždycky pomohli najít jinou cestu.“
Úspěšný kurz bude mít v jarním semestru přestávku, znovu se do něj bude možné hlásit na podzim. Jeho hlavní vedoucí odjíždí do Walesu, kde bude tři měsíce pracovat na policejním oddělení. Bugalova disertace se totiž zabývá řešením konfliktních situací u bezpečnostních složek.