Projev rektora Mikuláše Beka na Dies academicus ze dne 11. května 2016.
Letošní oslavy našeho akademického svátku probíhají na pozadí zatím největší legislativní změny ve vysokém školství od roku 1998, kdy byl přijat polední zcela nový zákon o vysokých školách. Proto považuji za potřebné využít dnešní příležitosti nejen ke krátkému ohlédnutí za legislativním vývojem poslední doby, ale zejména bych se chtěl pokusit nabídnout univerzitní veřejnosti pohled obrácený kupředu, pohled na možnosti, které se Masarykově univerzitě otevírají přijetím novely vysokoškolského zákona, jež vstoupí v platnost 1. září tohoto roku. Během svého působení v rektorské roli jsem měl příležitost pozorovat a v posledních dvou letech jako zástupce České konference rektorů i přímo ovlivňovat diskusi o novele z bezprostřední blízkosti. Snad tedy nebudu opakovat jen to, co je již dobře známé.
Tři dějství novely
Historické ohlédnutí přitom budiž stručné, i když se těším, že jednou nějaký historik nalezne v příběhu havarované reformy českého vysokého školství látku vysoce atraktivní, otevírající nejen vhled do dialektiky zamýšlených a nezamýšlených důsledků lidského jednání, ale látku nabízející historickému vyprávění také dramatický děj oplývající rázovitými postavami, teatrálně působivými výstupy mas akademiků v ulicích i tragikomickými pády vládních kabinetů. A jistě budoucí historik s chutí vylíčí svižné střídání figur na orloji, jemuž se podobá kancelář ministra školství, mládeže a tělovýchovy České republiky.
První fázi diskusí o reformě českého vysokého školství lze spolehlivě datovat do doby před deseti lety. Tehdy byly zveřejněny teze Bílé knihy terciárního vzdělávání, jež byla v konečné podobě vzata Vládou České republiky na vědomí po třech letech práce reformního týmu v roce 2009. V té době se předpokládalo, že legislativním základem reformy bude nový zákon o vysokých školách a zvláštní zákon o finanční pomoci studentům. Tehdejší reforma měla rozsáhlou ambici liberalizovat české vysoké školství z hlediska vnitřní organizace a fungování vysokých škol, chtěla změnit základní parametry akademické personalistiky směrem k mezinárodní praxi, zavést finanční spoluúčast studentů do financování vysokých škol a také změnit systém zajišťování kvality a akreditací. Pokus o extenzivní reformu ovšem neslavně skončil po veřejných protestech části akademické obce v lednu a únoru roku 2012.
Druhé dějství legislativního snažení bylo zahájeno po nástupu Petra Fialy do funkce ministra školství v květnu roku 2012. Místo politicky neprůchodné snahy o velkou reformu novými zákony měly být principy Bílé knihy zachovány za cenu mnoha ústupků v rozsáhlé novele stávajícího zákona, která ovšem ještě stále měla zahrnovat změny v oblasti governance, akademické personalistiky, zajišťování kvality a financování, avšak bez nepopulárního školného, jehož se pravicová vláda v obavách před další protestní melounovou kanonádou vzdala. Fialův záměr ovšem ztroskotal s pádem Nečasovy vlády v polovině roku 2013.
Třetí závěrečné kolo střetu o podobu českého vysokého školství začalo po nástupu ministra Chládka v ledu roku 2014, který se rozhodl navázat na dosavadní Fialovy výsledky, ovšem s dalšími rozsáhlými redukcemi původních reformních záměrů. Novela, dokončená po Chládkově odvolání za úřadování ministryně Valachové, tak obsahuje v oblasti governance jen kosmetické změny, prakticky konzervuje dosavadní podobu personálních záležitostí a zcela rezignovala na oblast financování. Zůstaly v ní technikálie typu odebírání titulů a pak zřejmě to nejvýznamnější – nová úprava oblasti péče o kvalitu a akreditací.
Místo reformy jen dílčí kroky
Nemá smysl se ptát, zda je to málo. Je to málo. Ale takový je stav naší akademické obce, která nenašla většinovou shodu na větší změně, a takový je stav našeho vládnutí, které není s to stanovovat a prosazovat dlouhodobější priority a principy. Vysoké školství je na tom přece stejně jako důchodový systém nebo zdravotní péče, místo promyšlených změn se dělají dílčí kroky sem a tam, v horším případě i zpátky. V případě novely vysokoškolského zákona je výsledný kompromis vykoupen vytěsněním celé řady vážných problémů života vysokých škol.
Zároveň se s přijatelnou mírou zjednodušení dá říci, že tento kompromis se odehrál mezi dvěma tábory. V celé řadě otázek zvítězili většinoví zastánci rozsáhlého zasahování státu do života univerzit, kteří si myslí, že státní regulace, nikoliv vnitrouniverzitní diskuse, má být vrcholnou instancí v nastavování pravidel univerzitního života. Česká legislativa z hlediska mezinárodního srovnání neobvykle detailně specifikuje například vnitřní členění a pravomoci součástí univerzit, způsob obsazování pracovních pozic nebo kompetence a složení samosprávných orgánů. To vše v přijaté novele přetrvalo či dokonce posílilo.
Liberální menšina, k níž se otevřeně hlásím, která nevěří v takový etatistický model fungování vysokých škol, v těchto věcech prohrála či ustoupila, aby obhájila to, na čem jí nejvíce záleželo. Naším cílem bylo prolomení státního monopolu na zajišťování kvality vysokého školství formou akreditace. I řada kolegů z opačného, etatistického břehu řeky, nakonec uznala, že státně řízený systém akreditací, z jednoho centra hlídající všechny studijní obory v České republice, zcela selhal.
Na jedné straně nezabránil excesům typu plzeňských práv či komerčnímu rozdávání titulů na některých soukromých vysokých školách, na straně druhé zaměstnal všechny vysoké školy zpracováváním stohů akreditačních materiálů, které ale nepřinášely relevantní zpětnou vazbu vysokým školám. Dobře míněné pokusy Akreditační komise z posledních let nahradit papírování hodnocením na místě mířily správným směrem, byly však výjimkou, nikoliv pravidlem.
Díky této všeobecné nespokojenosti se podařilo prosadit do novely mnohem transparentnější model akreditací respektující základní evropské standardy zajišťování kvality, jako je hodnocení na místě, participace studentů či zřízení odvolací instance. Ale zejména se podařilo otevřít cestu k institucionální akreditaci, která je de facto odstátněním zajišťování kvality a přenesením pravomocí a zodpovědnosti za kvalitu studia alespoň na některé vysoké školy, které po získání institucionální akreditace budou moci otevírat, zavírat a měnit své studijní programy v rámci stanovených mantinelů.
A dodávám, že my, menšinoví liberálové ve věcech autonomie vysokých škol, doufáme, že pokud se podaří dobře nastavit deetatizované akreditace, ukáže se časem, že zodpovědnost vysokých škol za kvalitu, kterou novela explicitně ukládá, není možná bez flexibilnější vnitřní struktury vysokých škol, bez možnosti univerzity redefinovat vnitřní dělbu kompetencí svým statutem a bez možnosti obsazovat flexibilně funkční místa profesorů. Zkrátka věříme, že tento průlom do státně kontrolovaného fungování vysokých škol se bude rozšiřovat a jednoho dne se přeci jen podaří české vysoké školství více otevřít a skutečně diverzifikovat – to byly podle mého soudu rozumné leitmotivy minulých pokusů o reformu.
A nyní obraťme pozornost k tomu, co tato legislativní změna může znamenat pro naši univerzitu. Samozřejmě bude představovat spoustu práce při promítnutí novely do vnitřního chodu a legislativy univerzity. Vedení univerzity a vedení fakult budou muset spolu se senáty připravit celou řadu rozsáhlejších i drobnějších změn, které novela implikuje. Nový statut univerzity, studijní předpisy, pravidla fungování vnitřního systému zajišťování kvality, zřízení Rady pro vnitřní hodnocení, zakotvení možnosti odebírání titulů, změny v poplatkové agendě, to vše budeme muset během relativně krátké doby promyslet, dojednat, schválit a provést.
To jsou sice důležitá a vážná témata, hodí se ale spíš na pracovní porady než pro slavnostní řeč před akademickou obcí. Proto mi dovolte, abych se ve zbývajícím čase zabýval základními principy a hodnotami, jež by měla naše univerzita respektovat při hledání vlastního modelu péče o kvalitu, při hledání vlastní cesty k institucionální akreditaci. Neboť institucionální akreditace je dnes metou, o kterou očividně stojí všichni, liberálové, neliberálové, univerzity, techniky, regionální i soukromé školy.
Obávám se, že někteří proto, že by se pod záminkou institucionální akreditace jakékoliv péče o kvalitu nejraději zbavili, někteří zase proto, že nevědí, zač je toho loket, ale z hlediska prestiže jim připomíná institucionální akreditace členství v jakési extralize. Jen někteří pak tuší, jak náročné, drahé a složité bude provozování vlastního akreditačního systému uvnitř univerzity. A věřím, že právě Masarykova univerzita, díky dosavadním zkušenostem s vnitřním hodnocením kvality studijních programů, pokročilému systému zpětné vazby pomocí studentské ankety i sociologických průzkumů, ví lépe než mnohé jiné školy, jaké budou náklady a přínosy nového systému.
Sedm podmínek úspěchu
Pokusím se tedy naši dosavadní institucionální zkušenost a diskusi shrnout do jakéhosi sedmera principů, které by mohly být orientačními body dalšího postupu.
Zaprvé, troufám si říci, že základním strategickým cílem, který univerzita musí sledovat při nastavování vnitřního systému zajišťování kvality, je její globální konkurenceschopnost. A jen pro univerzitu, která usiluje uspět v mezinárodní soutěži, ať již na poli žebříčků či soutěže o studenty, vědce a finance, má smysl investovat do institucionální akreditace. Akreditaci státní bude nadále platit stát, školy s institucionální akreditací si budou muset svůj vnitřní systém akreditací financovat samy. A to se vyplatí jen tehdy, když tato investice přinese efekt navíc, když vnitřní systém zajistí lepší kvalitu než ten státní. A lepší kvalita se promítne do mezinárodní konkurenceschopnosti. Tedy institucionální akreditace má smysl jen tehdy, když bude náš vnitřní systém náročnější a přísnější než standard státní v režii nového Akreditačního úřadu.
Zadruhé, je třeba si přiznat, že kvalita vzdělávání je slabinou kvality českých vysokých škol. Zatímco alespoň na části univerzit se provozuje mezinárodně konkurenceschopná věda, trh vzdělávání byl dlouho izolovaný. Ve srovnání s anglosaskými či nizozemskými univerzitami se otázkám kvality vzdělávání věnovala uvnitř univerzit malá pozornost, přitom ti nejlepší studenti jsou vzácným zbožím a již dnes jich řada odchází z České republiky studovat na prestižnější instituce v zahraničí. Naléhavě se tedy potřebujeme zlepšovat.
Zatřetí, jádrem dobrého systému péče o kvalitu je hodnocení, hodnocení, které pracuje s prvky sebehodnocení a externího hodnocení s cílem zlepšování v čase. Nejde o sestavování žebříčků oborů napříč univerzitou, ale o institucionalizovanou péči o jejich pozitivní rozvoj na základě efektivní zpětné vazby.
Začtvrté, hodnocení není měření, nýbrž diskuse. České akademické prostředí výrazně tíhne k redukci hodnocení na objektivizující scientometrii, k omezování peer review a k vytváření „kafemlejnků“ na vědu či kvalitu vysokého školství. Hodnocení studijních programů, které má být dobrou zpětnou vazbou pro zlepšování jejich kvality, však musí být kromě spolehlivých tvrdých dat založeno na peer review, na pohledu externistů i studentů.
Zapáté, skutečná akademická diskuse je sporem, veřejnou disputací s otevřeným výsledkem, nikoliv afirmací předem daných postojů. Česká kultura veřejné diskuse však není příliš rozvinutá, je blokována celou řadou obav, obranných postojů, rozpory jsou častěji skrývány a kuloárně naznačovány než diskusí přiváděny na světlo a řešeny. Zavádění diskuse a sporu do hodnocení kvality musí být provázeno péčí o kulturu sporu a konfliktu, který může přinést zlepšení.
Zašesté, starost o kulturu sporu jako nástroje zlepšování kvality musí zahrnovat stanovení pravidel, podle nichž se spor odehrává, a jasné vymezení role toho, kdo může a musí spor rozhodnout, tedy soudce. Spor bez pravidel a rozhodčích by instituci rozkládal. Potřebujeme tedy dobrou vnitřní legislativu upravující pravidla vnitřního systému zajišťování kvality.
Zasedmé, je dobré, když rozhodčí sporů o kvalitu přicházejí zvnějšku, když nejsou zájmově přímo spojeni s těmi, kdo jsou uvnitř instituce. To je v České republice samozřejmě obtížné, neboť v řadě oborů je počet univerzitních pracovišť velmi omezený, odborná komunita malá a osobní vazby silné. Proto je třeba otevřít vnitřní systém hodnocení a akreditací zahraničním expertům. To ovšem znamená zavedení angličtiny do vnitřní komunikace a dvojjazyčnost hodnotících zpráv a podkladů. A to přinese další náklady, které se vrátí jen tehdy, když se vrátíme na začátek tohoto sedmera, ke zlepšení mezinárodní konkurenceschopnosti, prestiže a postavení naší univerzity. Pokud o ně skutečně usilujeme, musíme i do hodnocení výuky promítnout principy, které dávno rozsáhle akceptujeme v hodnocení kvality vědy.
Podle mého přesvědčení se při respektování těchto principů Masarykově univerzitě vyplatí investovat do získání institucionální akreditace síly, čas a peníze. Můžeme tak dobře využít tohoto liberálního průlomu do etatistického uspořádání našich vysokých škol a převzít vlastní zodpovědnost za významný díl akademické svobody, spočívající v samostatném rozhodování univerzity o studijních programech, které bude nabízet. Svoboda je to, oč tu běží. Quod bonum, felix, faustum, fortunatumque sit.
Autor je rektorem Masarykovy univerzity.