Na iniciativě HateFree Culture, která bojuje s předsudky, se podílí i student Jaroslav Cerman.
Jaroslav Cerman odhaluje a vyvrací tzv. hoaxy, tedy zprávy založené na lživých informacích.
Foto: Ludmila Korešová
Iniciativa lidí, kteří usilují o život bez násilí a nenávisti. Tak se profiluje mediální projekt HateFree Culture, který vloni vznikl pod Úřadem vlády ČR. Aktivita chce otevírat demokratickou diskusi o tématech, jako je integrace Romů či postavení homosexuálů, v současnosti je o ní ale hodně slyšet v kontextu imigrační krize. Velkou roli v projektu hraje i student fakulty sociálních studií Jaroslav Cerman.
K HateFree se dostal poté, co onemocněla rakovinou dnes už zesnulá Lucie Bittalová – absolventka filozofické fakulty, která stála u začátků projektu a vloni o ní bylo hodně slyšet v souvislosti s osvětovou kampaní Měsíc raka.
„Po tom, co Lucka onemocněla a nemohla už práci dělat, doporučila na své místo mě. Lidé z HateFree mě už ze sociálních sítí znali, viděli, že jsem docela dost činný a mám tam úspěch, a tak mě kontaktovali,“ uvádí Jaroslav s tím, že podobná aktivita mu byla vždy blízká. Momentálně dohlíží na celkový běh projektu, spravuje mu facebookovou stránku a web a taky zastupuje HateFree při veřejných akcích.
Jednou z jeho nejdůležitějších aktivit je odhalování a vyvracení tzv. hoaxů – tedy zpráv, které jsou buď založeny na naprosto lživých a vymyšlených faktech, nebo skutečná fakta účelově interpretují. „V současnosti jich je opravdu mnoho, přibývají každý den a stávají se stále absurdnějšími. Překvapuje mě ale, že se stupňující se absurditou je jim schopno věřit víc lidí,“ popisuje situaci Jaroslav. Zdrojem těchto lživých zpráv jsou podle něj často naprosto nedůvěryhodné webové stránky, kterým navíc chybí datum zveřejnění příspěvku, ale kladou důraz na šokující obrazovou přílohu s velkým množstvím násilí.
Příkladem může být zpráva, v níž matka drží zakrvácenou hlavu dcery s tím, že jí to udělali muslimové za to, že chodila odhalená. „Nakonec se zjistilo, že je to pět let stará fotka z autonehody snad ve Vietnamu, při níž kvůli nárazu nákladního auta dítě tímto strašným způsobem zahynulo,“ uvádí případ na pravou míru student sociologie a žurnalistiky s poukazem na to, kam až může zajít cynismus tvůrců hoaxů.
Iniciativa vznikla v době, kdy ještě společností tolik nerezonovala problematika uprchlické krize. Ta se ale postupně stala tím nejpodstatnějším. „Vnímám v naší aktivitě ohromný posun směrem od Romů a homosexuálů, protože proti těm naráz nikdo nic nemá. Naopak, jejich původní odpůrci se teď často staví na jejich stranu, protože si našli jiného nepřítele – muslimy.“
Podle Jaroslava to neznamená, že problémy těchto menšin dál nepřetrvávají, ale pozornost HateFree se stočila právě sem, protože v reakci na islám aktuálně výrazně narostly aktivity, které nejsou zcela demokratické. „Překvapuje mě, že inteligentní a vzdělaní lidé, kteří by mohli mít přehled, se chovají a vyjadřují negativně jen z jakési čiré ideologické nenávisti. Tomu moc nerozumím,“ říká k tomu student.
Hlavním poselstvím HateFree je, aby si lidé uvědomili, že můžou žít bez nenávisti. Jaroslav k tomu říká, že není potřeba vystupovat negativně ani proti lidem, kteří jsou někdy chápáni jako druhá strana, což je třeba Martin Konvička, lídr iniciativy Islám v ČR nechceme. „My jsme i proti nenávisti vůči němu. Lidé mu nadávají, že je ošklivý a sexuálně frustrovaný, což je opravdu nechutné a není to ani věcné,“ říká Jaroslav.
Na adresu HateFree Culture často cílí kritika poukazující na to, že nejvíc oslovuje ty, kteří vlastně na menšiny nemají negativně vyhraněný názor. Pokrýt celou společnost je ale podle Jaroslava obtížné. „Naše kampaň se snaží cílit především na studenty středních a vysokých škol. Rozeznávat a vyhledávat pravdivé informace musíme naučit lidi už v raném věku.“
Do budoucna chce HateFree pokračovat v rozebírání hoaxů, bude ale taky víc jezdit na kulturní akce a plánuje i další mediální kampaně. Cílem je stát se stálou součástí mediálního prostoru a neřešit jen internetové hoaxy, ale taky víc upozorňovat na chyby médií.
„Nechceme, aby se všichni měli nutně rádi. Jde o to, abychom lidem, kteří nestojí o to být bombardováni negativitou, nabídli i tu druhou stranu. Zajímavé je, že někteří z těch, co s námi začali komunikovat před půl rokem a měli nás za vlastizrádce, nás teď mají rádi,“ popisuje student pozitivní dopad kampaně. Neznamená to přitom, že by lidé změnili své názory, ale spíše se otevřeli demokratické diskusi a o to jde podle Jaroslava především.