Za bustami Tomáše G. Masaryka a Eduarda Beneše ve foyer Právnické fakulty Masarykovy univerzity je poměrně pohnutý příběh. Ač by se to mohlo zdát logické, podnětem k jejich umístění do těchto prostor nebyla vize architektů, sochařů či akademických pracovníků. Byl to projev úcty pana Miroslava Vávry z Pustiměře, který je po celou dobu nesvobody za minulého režimu ukrýval.
Pro místo skrýše si vybral svou stodolu v Pustiměři, která patřila k původní zemědělské usedlosti, na které jeho předci a pak on hospodařili od roku 1926 do 50. let dvacátého století, kdy bylo jejich samostatné podnikání násilně ukončeno v souvislosti s kolektivizací zemědělství.
V období po listopadu 1989 se pan Miroslav Vávra v souvislosti s uplatňováním nároků své rodiny týkajících se zemědělských restitucí a nároků z transformace tehdejších zemědělských družstev na odborných přednáškách pro praxi seznámil s manželi Ivanou a Petrem Průchovými, učiteli Právnické fakulty Masarykovy univerzity, kteří se v tuto dobu právním aspektům této problematiky věnovali.
Jejich odborné diskuse přerostly v osobní sympatie a zřejmě to přispělo k rozhodnutí pana Miroslava Vávry nabídnout busty, které několik desetiletí střežil ukryté jako oko v hlavě v místě svého bydliště, právě Právnické fakultě Masarykovy univerzity a manžele Průchovy požádal o pomoc při splnění tohoto svého přání.
Petr Průcha nabídku Miroslava Vávry projednal s tehdejším děkanem Právnické fakulty Masarykovy univerzity Jiřím Kroupou, jehož potěšila a rád ji přijal. Miroslav Vávra spolu se svým synem Otakarem Vávrou a Petrem Průchou pak zajistili přemístění obou bust z Vávrovy pustiměřické stodoly na fakultu. K realizaci záměru bylo však třeba nejen busty z Pustiměře do Brna na fakultu přivézt, ale i zajistit jejich restauraci a iniciovat jednání s architekty a památkáři o možnosti jejich vhodného umístění v budově, čehož se ujal děkan Jiří Kroupa.
Celý proces si vyžádal určitý čas, a tak k umístění bst na jejich místo u vstupního schodiště ve foyer Právnické fakulty Masarykovy univerzity došlo až v době, kdy byl děkanem Josef Bejček. Ten také pozval v roce 1995 Miroslava Vávru k osobnímu setkání v prostorách fakulty, aby mu za dar poděkoval. Z tohoto setkání je fotodokumentace, jejíž součástí je i fotografie Miroslava Vávry u bust.
Píše se rok 2016. Za více než 20 let se busty staly neodmyslitelnou dominantou foyer budovy Právnické fakulty Masarykovy univerzity. V dny všední je míjíme, byť v jejich bezprostřední blízkosti člověk jakoby cítil nadčasovou moudrost a autoritu osobností T. G. Masaryka a Eduarda Beneše. Doslova jakoby však ožívaly v době slavnostních promocí a dalších společenských událostí, které se v budově konají.
To si je návštěvníci těchto událostí, jimiž jsou velmi často blízcí absolventů všech fakult Masarykovy univerzity, se zájmem nejen prohlížejí, ale i se u nich se svými dětmi, vnuky, partnery či dalšími blízkými osobami, kteří na Masarykově univerzitě studovali či jinak působí, fotografují. Na památku a pro vzpomínku.
Z podnětu současné děkanky Markéty Selucké, která se koncem roku 2015 o osudu bust dozvěděla, vzešel záměr jejich uchovat nejen v myslích pamětníků, ale i písemně zaznamenat. A tak se Ivana a Petr Průchovi obrátili na rodinu pana Miroslava Vávry s prosbou odsouhlasit písemné zaznamenání těchto skutečností.
Miroslav Vávra, který se zasloužil spolu se svými syny Otakarem a Miroslavem v období polistopadových majetkoprávních změn o znovuobnovení samostatného zemědělského hospodaření své rodiny prostřednictvím sdružení ZEPUS, v roce 2004 zemřel. Jeho manželka Marie Vávrová a syn Otakar Vávra souhlas poskytli s tím, že pan Miroslav Vávra byl vždy velmi rád, že se busty staly nedílnou součástí akademického prostředí Masarykovy univerzity.
Autorka je docentka na Katedře práva životního prostředí a pozemkového práva PrF MU.