17. listopad 1939 zažila v Brně na vlastní kůži Daruše Burdová, jedna z prvních poválečných studentek a absolventek Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Téměř čtyřiadevadesátiletá pamětnice dodnes pátrá po historických nesrovnalostech v české historii a píše knihy se svými vzpomínkami.
Daruše Burdová pochází z Brna, kde se v roce 1923 narodila s příjmením Kolářová. Obecnou školu absolvovala na Kounicově ulici a pak nastoupila na gymnázium v dnešní Jaselské ulici. Právě tam ji jako studentku kvinty zastihl bouřlivý rok, ve kterém začala druhá světová válka a nacisté začali páchat zločiny nejen na českém studentstvu.
„Všechny ty události se v Brně dávaly do pohybu už 28. října, kdy jsme vyvěšovali do oken české vlajky a prapory, abychom protektorátním Němcům ukázali, že jsme pořád Češi. Tatínek mě už tehdy upozorňoval, že spousta Čechů vlajku nevyvěsila,“ vypráví pamětnice, která se svou třídou měla shodou okolností právě v roce 1939 absolvovat taneční.
„První prodlouženou jsme měli 15. nebo 16. listopadu na stadionu v Kounicově ulici, což byl tehdy největší sál v Brně. Byla tam spousta lidí, šlo o velkou společenskou událost. Kolem deváté hodiny ale přestala hrát hudba a na pódium přišel předseda tanečního výboru a oznámil nám, že přišla z Prahy kurýrem zpráva o zastřelení devíti členů výboru Svazu vysokoškolských studentů,“ vzpomíná na emotivní chvíle Burdová.
Historická nesrovnalost
Jakmile byla tehdy přečtena jména všech zastřelených, zúčastnění povstali, vyslechli státní hymnu a se slzami v očích odešli domů. Právě s tímto okamžikem se ale pojí nesrovnalost, kterou se paní Burdové, která dnes bydlí v Olomouci, zatím ještě nepodařilo rozlousknout.
„Mezi těmi devíti jmény, která tehdy na pódiu zazněla, bylo i jméno Františka Skorkovského. Dnes se však všude uvádí, že byl popraven až 17. listopadu v ruzyňských kasárnách. Jak je ale možné, že jsme se o jeho smrti dozvěděli v Brně už den nebo dokonce dva předem?“ ptá se pamětnice.
Důležitým krokem k objasnění toho, jak se věci skutečně udály, mohou být informace z archivů, které upřesní, kdy přesně se konala ona prodloužená. Jejich dohledání se ale paní Burdové zatím nedaří.
Na samotný 17. listopad si pamatuje také velice dobře, koneckonců šlo o události, na které zřejmě ani nejde zapomenout. Vzpomíná, že hned ráno oznámil ředitel gymnázia všem studentům, že došlo k uzavření vysokých škol a postupně pouštěl všechny třídy domů s tím, že rozhodně nikam jinam nemají chodit.
„Pro mě nebylo myslitelné, že bych šla rovnou domů, i když to pan ředitel přikázal. Se spolužačkou jsme šly na Českou a sledovaly průvod studentů, který se valil od právnické fakulty na náměstí Svobody. Česká ulice byla odjakživa promenádní ulicí Čechů, zatímco Běhounská Němců,“ vysvětluje dále.
Zatýkání a popravování studentů
Toho dne pak na Kounicových kolejích začalo zatýkání studentů, které pokračovalo v celém městě. Židé utíkali z republiky hned po vzniku protektorátu v březnu téhož roku a Burdová vzpomíná na svou židovskou spolužačku, která ji pozvala k sobě domů těsně před tím, než s rodinou opustila zemi. Nikdy už se nedozvěděla, co se s ní stalo.
V roce 1943 odmaturovala s vyznamenáním navzdory tomu, že na ni padl los a musela zkoušku ze všech předmětů absolvovat v německém jazyce. Následující dva roky do konce války pak pracovala ve Výzkumném zemědělském ústavu. Byla by to pravděpodobně jen nevýznamná epizoda v jinak pestrobarevném životě, kdyby právě v tomto ústavu opět za poměrně dramatických okolností nepotkala svého budoucího manžela.
Sama si hned po skončení války podala přihlášku na vysněnou Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity. Její budoucí manžel navázal na studium medicíny, ona se dala na přírodopis a zeměpis.
Během studia byla hodně aktivní, což jsou ostatně vlastnosti, kterými se dá vystihnout celý její dosavadní život. Ihned se zapojila do Svazu vysokoškolského studentstva a s úsměvem vzpomíná třeba na jednu z krutých zim druhé poloviny čtyřicátých let, kdy se rozhodla zajistit topivo pro katedru mineralogie. „Ve škole byla zima a můj strýc byl ředitel koksáren v Ostravě, tak jsem mu napsala dopis a za dva týdny bylo čím topit,“ směje se Burdová.
Poválečné studijní úlevy
Na léta na Masarykově univerzitě vzpomíná s radostí, i když to bylo období hektické. Kvůli válečnému přerušení výuky byly zavedeny úlevy a studenti ve snaze jich využít museli nahánět termíny tak, aby studium co nejdříve dokončili. Budoucí pedagožka Burdová si ho tak zkrátila o tři semestry a studium ukončila již v roce 1949.
Na své brněnské alma mater paradoxně promoci neměla. Studium pedagogických oborů totiž tehdy nekončilo promocí, ale pouhým zápisem na ministerstvu školství do seznamu kandidátů profesury na středních školách. Pedagožkou pak byla celý profesní život.
Když si v hlavě promítá všechny události spojené se sedmnáctým listopadem, je jí smutno z přístupu některých lidí. „Potkávám spoustu starších lidí, kteří to berou jako svátek študáků a nezajímá je to. Pracují na zahrádce a nepřemýšlejí o tom, co tento svátek vlastně znamená,“ uzavírá pamětnice.