Škola hrou, říkal už Jan Amos Komenský. Ale představa, že by si na vysoké škole měli hrát třeba budoucí lékaři, zní na první pohled absurdně. Vyučovací metody využívající tzv. virtuálních pacientů však v mnohém hru připomínají. A jsou účinné. Na Masarykově univerzitě si s jejich pomocí studenti už dnes osvojují základní dovednosti v akutní medicíně.
Vaše sousedka vám klepe na dveře, referuje, že její pětiletá dcera si hrála na zemi, a když se po chvilce nepřítomnosti vrátila, ležela dcerka na zemi a nehýbala se. Co uděláte? 1. Bez otálení provedete pět úderů do zad. 2. Vyzvete dítě, aby zakašlalo. 3. Dítě jemně stimulujete a nahlas se zeptáte: „Co je ti?“
Takto začíná jeden ze základních interaktivních kurzů nazývaných virtuální pacient, který spolu s kolegy připravil anesteziolog Petr Štourač z Lékařské fakulty MU. Nejde o nic jiného než o počítačový program připomínající staré textové hry. S tím rozdílem, že tady se člověk nevydává na virtuální dobrodružství – vše má sloužit studentům medicíny k lepšímu osvojení základních léčebných postupů a pochopení souvislostí.
Student vtažený do děje
Štourač na lékařské fakultě vyučuje mimo jiné kurzy první pomoci a využití virtuálních pacientů v této podobě si nemůže vynachválit. „Obrovská výhoda interaktivních algoritmů spočívá v syntéze podávaných informací. Není to jen text nebo obrazový materiál, které na studenta působí, ale především děj, do kterého je každý student vtažen a během něhož musí využít své znalosti,“ vysvětluje anesteziolog, podle kterého tak vzniká podobný efekt jako při reálné zkušenosti.
„Velmi se tím zvyšují šance na zapamatování. Díky tomu, že student na hodině s pedagogem nebo i později sám projde různými fázemi diagnózy nebo péče o pacienta a vidí, jaký efekt může jeho rozhodnutí mít, si to svým způsobem sám prožije,“ doplňuje Daniel Schwarz z Institutu biostatistiky a analýz Masarykovy univerzity, který pracuje na vývoji platformy pro vytváření virtuálních pacientů.
A studenti mu dávají za pravdu. Podle čerstvé absolventky oboru všeobecné lékařství Martiny Kosinové jsou v knihách většinou choroby popisované v opačném sledu, než jak se s nimi lékaři v praxi setkávají. „Student přijde k pacientovi, který nemá na čele napsanou diagnózu, ale má příznaky, od kterých je potřeba se teprve dostat ke správné léčbě. To je přesně situace, kterou na rozdíl od běžných učebních pomůcek simuluje virtuální pacient,“ popisuje Kosinová.
Základní motivací, proč začít virtuální pacienty používat, byla podle Štourače především snaha zatraktivnit výuku. Má podle něj ale jít hlavně o doplňující nástroj, nikoliv o náhradu za všechny tradiční předměty. „Jde o to, aby se vedle teoretické výuky studenti také učili, jak přistupovat k řešení problémů. To vše ale musí být podepřeno komplexní znalostí pozadí tématu. Jinak si samozřejmě může dané postupy zapamatovat i laik,“ říká Štourač s tím, že podstatné je, aby student porozuměl tomu, proč právě konkrétní věc dělá.
Odborníci na metodě chválí také to, že po celou dobu jde jen o simulaci bez nutnosti zapojovat skutečně nemocné nebo zraněné lidi. Studenti se nemusí tlačit u jednoho pacienta, nemusí dlouhou dobu čekat, až se diagnóza potvrdí nebo až začne působit léčba. „A výhodou je i to, že pokud virtuálního pacienta poškodíte, nebo dokonce špatně zvoleným postupem usmrtíte, můžete situaci zkusit vyřešit znovu jinak a lépe,“ doplňuje Kosinová.
Vyhnout se diagnóze podle dr. House
Daniel Schwarz zdůrazňuje ještě jeden důležitý faktor, který je podstatným přínosem výuky pomocí interaktivních algoritmů, a to je vštěpování základních postupů, které musí mít schopný lékař zautomatizované. „Praktická výuka ve fakultních nemocnicích mívá tu nevýhodu, že se do tohoto typu lékařského zařízení často dostávají speciální případy. Medici se ale potřebují setkávat právě s tím, co je typické,“ vysvětluje další přínosy.
Schwarz se přitom odvolává i na své kolegy ze zahraničních univerzit, kteří s nadsázkou říkávají, že jejich cílem je zabránit tomu, aby se z diagnózy pacienta stala další epizoda televizního seriálu Dr. House. „Medikům je potřeba vštěpovat to, co je běžné a typické, aby hned nepřemýšleli nad různými vzácnými případy, o kterých se někde dočetli,“ doplňuje.
Virtuální pacienti volně na internetu
Petr Štourač spolu se svými kolegy připravil pro portál Akutně.cz, který je součástí vzdělávacího obsahu sítě lékařských fakult MEFANET, už 22 interaktivních algoritmů v češtině a 19 v angličtině. Všechny jsou navíc na portálu volně přístupné. Zaměřují se hlavně na přednemocniční péči a na situace, jako je dopravní nehoda, tonutí nebo zavalení lavinou, vypracované už ale jsou i moduly týkající se intenzivní péče nebo anesteziologie.
Práce na virtuálních pacientech je podle Štourače poměrně časově náročná. „Připravit jeden modul trvá asi dva semestry. Snažíme se do vývoje totiž maximálně zapojit studenty, protože právě jim to musí dávat největší smysl a musí je to bavit. Všechno ale samozřejmě připomínkují odborníci a v poslední době přistupujeme i k vnějšímu recenzování,“ dodává anesteziolog.
Oblastí medicíny, ve kterých se dají virtuální pacienti využít, je podle Schwarze celá řada. Kromě jednoduchých lineárních algoritmů, jako jsou ty na portálu Akutně.cz, to mohou být rovněž složité větvící se diagnostické stromy, které dovedou spočítat třeba také čas, který by lékař musel daným vyšetřením strávit, případně určit, kolik by daný postup stál peněz. Ke každému lékařskému odvětví je ale podle odborníků potřeba přistupovat při přípravě modulů zcela individuálně.