Jan Moláček (1972) se narodil se v Brně. Vystudoval obor angličtina – čeština na Filozofické fakultě MU. Působil jako překladatel a od roku 1998 jako novinář. Pracoval v Německu, Rusku, na Blízkém východě a v současnosti se hlásí pro Českou televizi z Rakouska.
Studoval jste angličtinu a češtinu. Jaká byla vaše cesta k práci zahraničního zpravodaje?
Po škole, vlastně ještě při ní, jsem pracoval v Brně jako překladatel pro firmu Moravia Translations, v níž tehdy pracovala spousta absolventů mého oboru. Pak jsem se přestěhoval z Brna do Českých Budějovic a přemýšlel jsem, čím se budu živit tam. A protože jsem chtěl být novinářem od svých zhruba deseti let, řekl jsem si, že není důvod to aspoň nezkusit. Obešel jsem všechny redakce v Budějovicích a v televizním studiu ATV jsem dostal šanci. V životě jsem před tím neviděl televizní kameru. Napřed jsem se jen učil, pak pod dohledem točil příspěvky pro regionální zpravodajství TV Nova, postupně pak i pro Televizní noviny. Na Nově zjistili, že umím anglicky a německy, a začali mě posílat do Rakouska, Německa, pak i do Kosova. Zahraniční zpravodajství ale na Nově nebyla úplná priorita, takže jsem zhruba po roce zamířil do zahraniční redakce České televize a přestěhoval se do Prahy.
Jak vzpomínáte na dobu studia?
Vždycky, když točím s někým rozhovor na nějaké univerzitě, říkám si, že bych se jednou rád na akademickou půdu vrátil – třeba externě jeden den v týdnu učit nějaký kurz. Nějaké jednotlivé přednášky jsem už měl a užíval jsem si možnost probírat téma bez nutnosti rychle ho shrnout do půldruhé minuty.
Čím vším jste si prošel během své novinářské praxe?
Pokud jde o televizní zpravodajství, tak asi úplně vším – od točení regionálních témat typu zrušení mateřské školky v ulici XY, přes redakční rutinu s agenturami až po reportérskou práci v mnoha koutech světa, editování a moderování. Na rozdíl od řady televizních reportérů jsem nezačínal v novinách – tato zkušenost mi chybí, ač jsem samozřejmě z různých destinací psal hodně reportáží i pro tištěná média.
Dlouho jste pracoval jako zpravodaj z Ruska. Jak vzpomínáte na tuto svéráznou zemi?
Zase tak dlouho to nebylo – měl jsem roční vízum a akreditaci, kterou mi už neprodloužili. Člověku dlouho trvá, než si na Rusko zvykne. Mně to trvalo právě ten rok. Bohužel zrovna ve chvíli, kdy jsem začal Rusko mít opravdu rád, tak jsem z něho musel odjet. A od té doby často myslím na zkušenost řady ruských emigrantů – nic není horší než život v Rusku, kromě stesku po Rusku.
Když byste měl srovnat – je něco na Rusech tak specifického, že je to odlišuje od ostatních národů?
Mám rád jejich schopnost absolutně realisticky a bez špetky iluzí vnímat skutečnost kolem sebe.
Mají naopak nějakou vlastnost společnou například s Čechy?
Nenapadá mě žádná, která by byla společná Rusům a Čechům a zároveň cizí všem ostatním.
V Rusku vám nebyla prodloužena akreditace, a tak jste jej musel opustit. Co to provázelo a jak jste se cítil?
Vrátil jsem se v létě 2006 z dovolené pět dní před vypršením platnosti mého víza a první, co jsem se ještě na letišti dozvěděl, bylo, že mi ho neprodlouží. Byl to pro mě šok, hlavně při pomyšlení, že se mám během pěti dnů odstěhovat. Ruské úřady mi nakonec přidaly měsíc, což už šlo zvládnout.
V současnosti se hlásíte z Rakouska. Jak vnímáte tuto změnu?
Změna je to hlavně pro mou rodinu, ve Vídni se matce s malými dětmi žije o dost jednodušeji než v Moskvě.
Které z vašich působišť vám vyhovovalo nejvíc a proč?
Těžko říct. Asi Blízký východ. Kam namíříte kameru, tam natočíte reportáž. Rakousko je zase skvělé v tom, že nabízí nekonečné množství drobných, skoro lokálních témátek, která jsou ale pro Čecha relevantní, protože to v Rakousku zná, nebo je ten či onen námět aktuální i u nás. Příklad? Debata o tom, zda mají auta povinně svítit i ve dne. V Rakousku tuto povinnost zrušili, u nás zavedli.
Nevadí vám odloučení od domova?
Domov je pro mě místo, kde zrovna žiju – Berlín, Moskva nebo teď Vídeň. V trochu jiném smyslu slova chápu jako svůj domov město Brno. Vadilo by mi, kdybych nemohl do Brna aspoň čas od času přijet, ale to zatím naštěstí vždycky šlo.
Dělat zahraničního zpravodaje může být sen mnoha studentů žurnalistiky. Myslíte si, že je opravdu o co stát?
Pro mě je to nejlepší práce na světě, ale to záleží na povaze. Člověk to opravdu musí chtít dělat, nesmí to pro něj být jen jedna z možností, jak se živit.
Byl jste mluvčím stávkujících v České televizi na přelomu roku 2000 a 2001. Jak vzpomínáte na toto období?
S pocitem obrovské odpovědnosti k divákům, kteří tehdy zachránili Českou televizi před marginalizací do role hlásné trouby politických stran. Není žádná samozřejmost, že Česko má víceméně nezávislou a silnou veřejnoprávní televizi. Nemá ji skoro žádná postkomunistická země. Češi si ji tehdy o Vánocích vynutili na demonstracích. Od té doby mnohem konkrétněji chápu, že novinář musí být loajální především k těm, kteří spoléhají na to, že jim říká pravdu. Pokud je tato loajalita s čímkoliv v rozporu, tak musí to druhé ustoupit. To je nepsaná smlouva mezi mnou a každým, kdo mě kdy uvidí na obrazovce. Tím se novinářská práce liší od všech ostatních mediálních profesí.
Nevadí vám stres, který toto zaměstnání doprovází?
Nevadí mi práce v extrémních podmínkách ani v časové tísni, ale občas se těžko vyrovnávám s tím, do jaké míry o úspěchu či neúspěchu nějaké reportáže rozhoduje náhoda. To je asi jen u reportérů a profesionálních sportovců. Zbylo na tebe místo v helikoptéře? Budeš mít exkluzivní materiál. Nezbylo? Budeš muset zavolat editorovi, že bohužel nemáš nic... Asi jako když fotbalista poctivě trénuje, celý zápas skvěle plní všechny úkoly a pak nepromění klíčovou penaltu.
Co na vaši práci říká vaše rodina?
Mám rodinu, ženu, dva syny a čekáme třetí přírůstek. Se svou ženou Klárou jsem se seznámil v době, kdy jsem tuhle práci už dlouho dělal. Asi úplně nejhůř snáší mou nechuť k cestování o dovolené.
