Archeologie nejsou jen pyramidy

Unikátní výzkum provádějí čeští archeologové v Sýrii, v oblasti, která leží na hranici s Tureckem a jejímiž obyvateli jsou převážně Kurdové. Výzkum má za úkol zdokumentovat dosud jen málo známé období halafské kultury. Čeští výzkumníci, kteří se vrátili do Sýrie téměř po osmdesáti letech, kdy zde výzkumy prováděl významný orientalista a rozluštitel chetitského písma Bedřich Hrozný, zde ke zkoumání potřebují podporu místních úřadů a speciální povolení.

O tom, jaká jsou specifika výzkumu u pahorku „černého hada“, proč jako Středoevropané bádají zrovna tam, jaký je život na základně a co už objevili, vypráví archeoložka Inna Mateiciucová z Ústavu archeologie a muzeologie Filozofické fakulty MU.

Vedete archeologický výzkum v syrské lokalitě Tell Arbid Abyad. Jde o ojedinělý výzkum svým zaměřením i lokalitou. Jak jste se do Sýrie dostali?
Cesta k němu byla poměrně složitá a předcházely jí léta příprav. Původně byl tento projekt plánován pro oblast jihovýchodního Turecka. V roce 2004, když náš ústav připravoval nový výzkumný záměr, se stal projekt v Turecku jeho součástí. Stupňující se nepokoje kurdského obyvatelstva po válce v Iráku, které tvoří převážnou část populace této oblasti, tam bohužel na jaře roku 2005 vedly k pozastavení veškeré archeologické činnosti, a to nejen pro zahraniční, ale i pro tuzemské archeology. A tak nám nezbývalo nic jiného, než hledat vhodnou alternativu. Tou se ukázala být oblast několik desítek kilometrů jižněji na území severovýchodní Sýrie – Tell Arbid. Leží asi třicet kilometrů od tureckých hranic a osmdesát kilometrů od Iráku, na horním toku řeky Chábúr, hlavního přítoku Eufratu. Tato oblast se proslavila také díky Agathě Christie, která zde se svým manželem sirem Maxem Mallowanem prováděla archeologické výzkumy a napsala o tomto období půvabnou knížku Pověz mi, jak žijete.

Při obchodování v Sýrii je velký význam přisuzován osobním vztahům, známostem a referencím od přátel. Musejí mít i výzkumníci kontakty, než se jim podaří v Sýrii bádat?
Ano, nám se obrovská šance proniknout archeologicky do Sýrie naskytla díky polským kolegům, především profesoru Bielinskému, který zde působí archeologicky už přes dvacet let a je takovým naším otcem, co nás učí, jak se co nejlépe orientovat v místních zákonech a zvyklostech. Hodně nám pomáhá také české velvyslanectví v Damašku, syrské velvyslanectví v Praze a také české velvyslanectví v Ankaře. Zkoumání v této oblasti je pro nás totiž za normálních podmínek velmi složitá věc. Po aktivitách Aloise Musila a Bedřicha Hrozného v první třetině minulého století totiž už žádní čeští ani slovenští archeologové na Předním východě trvale nepůsobili. Nemáme zde tedy nikoho, kdo by nás uvedl, což je především v Sýrii nezbytný předpoklad.

Sýrie je známá také svým napjatým vztahem k Izraeli, vaše základna leží v pustině kousek od hranic s Irákem – situace tam asi není zrovna bezpečná. Nemáte na základně někdy strach?
Ze života v pustině strach nemám – u nás na základně se člověk může bát spíše štírů a hadů (Arbid znamená v arabštině černý had). Věci necháváme volně, neslyšela jsem, že by se tu kradlo. Strach jsem měla v roce 2006 v Damašku, kde jsme kousek od nás zažili útok na americkou ambasádu. Pracovat do Iráku bych momentálně nešla, ale tady se cítím bezpečně. Nebojím se, že by nás někdo unesl. Odříznutí od rušivých vlivů mi umožňuje soustředit se na jeden cíl, na práci, která mě zajímá. A také si tady připadám svobodnější. Nechám všechno za sebou a žiji jednodušší život. Všechno se tu prožívá intenzivněji, nerozptyluje vás spousta dalších rušivých věcí kolem. Důležité však je chovat se velmi obezřetně v komunikaci s místními, neboť se nacházíme v politicky sledované oblasti, kde naši pracovníci jsou Kurdové, ale naši nadřízení Arabové, nebo dokonce Arméni a jejich vzájemné vztahy, jak je známo, nejsou právě růžové.

Jak vypadá běžný den ze života archeologa v takové oblasti?
Podmínky jsou spartánské. Člověk spí venku, vstává před východem slunce, aby byl brzo na stanovišti, kolem jedenácté je už vedro, často přes 40 °C ve stínu, pracuje se do jedné. Pak přijde oběd a odpočinek. Kolem páté se začíná znovu pracovat. Po večeři je pak individuální program. Oproti výzkumům v Evropě, v Sýrii člověk nikdy neví, jestli se ještě vrátí, jestli politický vývoj archeologické aktivity nezastaví. Tomu je podřízena i celková metodika výzkumu. Nálezy, které zde vykopeme, nemůžeme nikam odvézt – vše je tedy vyhodnocováno přímo na místě. Také terénní práce se musí ukončit ve fázi, kdy se s fakty dá smysluplně pracovat. Naším úkolem je vytěžit z lokality maximum informací, které pak budeme schopni doma dále vyhodnocovat.

Proč výzkum právě v Sýrii? Máme přeci významný výzkum v Egyptě, který provádí Český egyptologický ústav v Abúsíru.
Rádi bychom obnovili tradici výzkumů na Předním východě, kde od dob Bedřicha Hrozného žádná česká expedice nepůsobila. Náš výzkum na Předním východě přináší navíc jakési osvěžení pohledu na archeologii středoevropskou, novou inspiraci při interpretaci nálezových situací ve středoevropském kontextu – u nás se totiž nezachovalo to, co tam. Když člověk vykope dům na Předním východě, tak má díky specifickým přírodním podmínkám a použitým stavebním materiálům před sebou v podstatě celé místnosti často s původním vybavením. Jsou to čtyři stěny, které pořád stojí, kdežto u nás se z období neolitu dochovaly jen čtyři jámy po kůlech. Protože je naše lokalita umístěna na poli a každý rok jí část zmizí, má náš výzkum rovněž záchranný ráz.

Vaše lokalita tedy patří k těm archeologicky spíše opomíjeným?
Dalo by se to tak říct. Přednost mají lokality ukrývající velkolepou architekturu z období starověku. Z toho důvodu máme o období, kterým se zabýváme, jen velmi málo informací. Na rozdíl od egyptologů, v jejichž popředí zájmu jsou poklady a královské hrobky, nás zajímá každodenní život tehdejšího člověka. Zajímá nás, co jedl, kde bydlel, co vyráběl, s kým vyměňoval zboží, jakými nemocemi trpěl. Zkrátka archeologie nejsou jen pyramidy, my pátráme po pozůstatcích obyčejného života. S výzkumem obyčejného života se pojí také život místního obyvatelstva, Kurdů. Studujeme jejich vesnickou architekturu a také tradiční výrobní postupy, jako například způsob pečení chleba, stavbu chlebových pecí nebo stavbu domů z hliněných cihel, což nám mimo jiné pomáhá objasnit některé nálezové situace na naší lokalitě.

Jak byste popsala halafskou kulturu, která je středobodem vašeho výzkumu?
Kultura halafská, která zaujímala obrovskou rozlohu od území dnešního Iráku přes jihovýchodní Anatólii a severní Sýrii až k východnímu pobřeží Středozemního moře, je datována do první poloviny šestého tisíciletí před Kristem. Je to doba, kdy ve střední Evropě v podstatě ještě nebylo známo zemědělství ani nebyla vyráběna keramika. Naproti tomu na Předním východě prožívali lidé období pozdního neolitu, vyráběli tenkostěnné nádoby, které byly nádherně malované červenou, hnědou a černou barvou. Keramika kultury halafské je pokládána za nejkrásnější keramiku Předního východu. Pěstovali obilí, chovali ovce a kozy a své produkty uskladňovali ve společných skladech, což byly stavby obdélníkového půdorysu s vnitřním prostorem rozděleným do malých komůrek. Skladiště stejně jako domy určené k bydlení, které měly typický kruhový půdorys, takzvané tholoi, byly stavěny z nepálených hliněných cihel nebo z dusané hlíny. Tito lidé již aktivně používali jednoduchý administrativní systém kontrolující pohyb zboží a také domácích zvířat, která se po určitou část roku pásla mimo osadu, pravděpodobně v podhůří anatolských hor. Dokladem tohoto kontrolního systému jsou nálezy razítkových pečetítek a jejich hliněných otisků.
Jaké jsou vaše dosavadní největší nálezy?
Postup prací šel v minulém roce dost pomalu, neboť Tell je velmi poničen orbou a následnou erozí a je doslova prošpikován děrami hlodavců a větších živočichů. Přesto se nám podařilo odhalit pozůstatky stavby pravoúhlého půdorysu postavené z nepálených hliněných cihel s několika místnostmi, ve kterých na podlahách vymazaných vrstvou hlíny byly nalezeny zbytky topenišť. Některé místnosti nesly stopy bílé omítky. Část stavby byla zasažena požárem, takže cihly se při dotyku měnily na prach, což velmi stěžovalo jejich dokumentaci. Poblíž této pravoúhlé stavby jsme nalezli dvě kruhové struktury o průměru asi 1,5 metru, z části zapuštěné do podloží, které zřejmě sloužily k uskladnění obilí nebo jiných potravin. V sídlištním odpadu jsme objevili velké množství keramiky, otisky pečetí, hliněnou munici do praku, čedičové zrnotěrky, kostěná šídla, fragmenty hliněných figurek a nástroje z obsidiánu, který byl do osady distribuován z Anatólie ze vzdálenosti několika stovek kilometrů.