MUDr. Danica Bronišová (1982) pochází z Košic. Vystudovala Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity a v současnosti pracuje na Klinice dětské onkologie Dětské nemocnice Brno. Ve volném čase ráda cestuje a hraje divadlo v amatérském souboru Agadir (www.agadir.cz).
Proč jste se stala lékařkou? Byl to váš dětský sen?
Ano byl. Já jsem chtěla být lékařkou už od osmi let. To jsem věděla přesně, jen jsem si nebyla jistá, kterou specializaci si vyberu. Měnilo se to od soudního lékaře, přes psychiatrii až k onkologii.
Nezapochybovala jste někdy?
Ale to víte, že ano. Mockrát, ale nějak jsem věděla, že pokud nebudu dělat tohle, tak nebudu nikdy spokojená.
Co pro vás bylo během studia nejtěžší?
Těžko říct. Každý ročník má svoje. A asi většina lidí, kteří jdou na medicínu, si myslí, že půjdou hned do nemocnice a budou léčit pacienty. Nejhorší ale pro mě byly asi první dva roky, kdy se musíte učit spoustu teorie. Klinické věci přišly až po třetím ročníku a to už bylo daleko lepší.
Měla jste nějaký speciální recept či trik, jak se učit?
To ne. Každý měl asi svůj vlastní způsob podle toho, co mu vyhovovalo. Já jsem se učila hodně v noci. Taky jsem si hodně vypisovala z knížek.
Měla jste čas i na studentský život?
Určitě. Dnes je možná na studenty větší tlak, protože konkurence vzrůstá. Ale stejně, když sedíte pět týdnů nad knížkami, tak o to více to pak musíte zapít (směje se). Rozhodně se čas našel.
Jak jste prožívala první pitvu? Ta bývá přeci dost obávaná.
Ta mi nějak nevadila. Vzhledem k tomu, že jsem od osmi let věděla, že půjdu na medicínu, tak jsem s tím byla nějak sžitá už dopředu. Taky mi vyhovovalo to, že vám na anatomii donesli nejdříve kosti, pak kosti se šlachami a nakonec se svaly. Když člověk potom uviděl mrtvé tělo, tak už to nebyl takový šok. Navíc když se učíte šest týdnů takříkajíc telefonní seznam anatomických pojmů, ke kterému máte sice obrázky, ale i tak si všechno nedokážete úplně představit – tak potom, když se dostanete přímo k tělu, je to úžasné objevování.
Jaká byla vaše cesta k onkologii?
To byla trochu náhoda. Asi ve druhém ročníku jsem se rozhodla, že bych chtěla pracovat s dětmi a chtěla jsem interní obor, který by byl dynamický. Když jsem se probírala možnostmi, které v Brně mám, tak mi tato oblast přišla velmi zajímavá. Byla jsem se párkrát podívat na dětské onkologii a pak jsem na onkologii také dělala SVOČ. Líbilo se mi i pracoviště. Ale nebyla jsem na sto procent rozhodnutá, že onkologie nebo nic. Spíš šlo o to spojit pracoviště, kde by mě to bavilo, s městem, v němž jsem chtěla zůstat.
Když se řekne onkologie, člověk si obvykle představí spíše smutné příběhy. Zažíváte něco hezkého, na co ráda vzpomínáte?
Ale to určitě. Nemám ráda tento postoj k onkologii. Vy vidíte to dítě, když přijde. Pak, než zjistíte, co má za nemoc. Potom je nutné sdělit rodičům diagnózu. V průběhu léčby spolu pořád něco řešíte, zažíváte společně i ty těžké chvilky, snažíte se mu pomoct, a tím vám přiroste k srdci. Nejhezčí je, když už malý pacient odejde z oddělení a vy pak jdete někam do bufetu a tam jej po nějaké době uvidíte, má vlasy, je veselý, zdraví vás a vy musíte přemýšlet, kdo to je, protože jej skoro nepoznáte. To je pak opravdu moc příjemný pocit, vidět, že se všechno povedlo.
Vadí vám tedy, když se říká, že onkologie je smutný obor?
Ano, nemám to ráda. Nemám dobrý pocit z toho, když se onkologie spojuje s vyhublými, holohlavými dětmi, které smutně koukají do kamery. Ony jsou stejné jako ostatní děti, které běhají a hrají si. Jsou prostě normální. Proto si myslím, že není správné, aby se na ně lidé dívali s lítostí. Tyto děti si zaslouží spíš obdiv. Onkologie není jenom smutná. Smutná pro mě je spíše například práce v hospici, kde už jenom mírníte bolest a šance na vyléčení je marná. V onkologii ty šance jsou a velké a stojí za to bojovat.
Jak se odreagováváte?
Hraji amatérsky divadlo asi půl roku. Je to věc, které se hodně věnuji a opravdu mě baví. Taky ráda čtu, spíš neodborné věci, chodím na procházky a hlavně se moc ráda setkávám s lidmi.
Kde je vás možné vidět v divadle?
Divadlo se jmenuje Agadir. Aktuálně připravujeme hudebně-poetické pásmo s názvem Agadir uvádí: Angelos Morfeas, které se koná pod záštitou Obce spisovatelů. Konkrétně půjde o autorské čtení jednoho z brněnských spisovatelů, jehož poezii budeme recitovat s hudebním doprovodem.
Pocházíte ze Slovenska. Proč jste se rozhodla zůstat v Brně?
Důvodů bylo hodně. Hlavně to pro mě bylo jednodušší, protože jsem v Brně už znala spoustu lidí. Když se řekne jméno, víte o kom se mluví také díky tomu, že jste tady studoval. Když se potřebujete na něco zeptat nebo zkonzultovat, víte na koho se obrátit. Nicméně kdyby nevyšlo toto místo, tak bych se poohlédla i na Slovensku.
Co plánujete do budoucna?
V první řadě musím ukončit předatestační kolečko. Také bych chtěla vyjet do zahraničí na nějakou stáž, ale kdy, to teprve uvidíme.
Co vám práce přináší? Co vás u ní drží?
Že mě opravdu hodně baví. Baví mě i práce s dětmi obecně. Navíc své dětské pacienty vídáte v podstatě od začátku nemoci až do jejich osmnáctin, takže k nim máte dlouhodobý vztah.
V onkologii se člověk pořád může někam posunovat, sledovat novinky a trendy, pořád něco zkoušet. Má práce určitě není stereotypní – s každým dítětem je jiná, navíc se bavíme o velmi závažných diagnózách.
Co byste vzkázala studentům medicíny?
Pokud je to jejich sen, tak vydržet, ale jestli nestudují medicínu, protože je to opravdu baví, tak je lepší odejít – podmínky pro lékaře nejsou v současnosti zrovna dobré. Nemluvě o platovém ohodnocení, které není vysoké. Když si vezmete, kolik času v nemocnici strávíte, že jste tu přes noc, často ve stresu, a když uděláte něco špatně, tak někdo může umřít, musí vás to bavit natolik, abyste u toho byli schopni vydržet.
