V řadě zemí je soudcovská samospráva založená na nejvyšších radách soudnictví, které mají garantovat nezávislost a transparentnost systému. Příklady z Polska či Maďarska v posledních letech ale ukazují, že ani tyto orgány nedokáží soudní moc uchránit před autoritativními vůdci.
I to mimo jiné ukázal výzkum, na kterém pracuje David Kosař z Právnické fakulty MU. „Přestože fungování těchto orgánů může být problematické, přispěly v řadě zemí ke zvýšení transparentnosti soudní moci, neboť se o mnoha věcech rozhoduje na jednom místě, a klíčová rozhodnutí je tak jednodušší sledovat,“ uvedl vedoucí ústavu pro otázky soudnictví.
Připomněl Slovensko, které se sice potýkalo s příliš silnou rolí předsedy tamní nejvyšší rady soudnictví (Súdné rady), ale přes řadu problémů se tam v posledních letech zvedlo povědomí o fungování soudů. Zejména způsob výběru soudců a jejich povyšování se staly transparentnější, a to z důvodu sjednocení pravidel a centralizace rozhodování.
S kolegy a ve spolupráci se zahraničními odborníky zkoumal Kosař právě soudcovskou samosprávu v jednotlivých zemích. „Zajímalo nás, do jaké míry se soudci podílí na správě soudnictví, skrze jaká tělesa a jaký je vliv těchto těles na klíčové hodnoty v soudnictví, tedy na zodpovědnost, nezávislost, transparentnost a legitimitu soudní moci a na důvěru veřejnosti v soudnictví. Sledujeme také dopad soudcovské samosprávy na dělbu moci a demokracii,“ přiblížil výzkum.
Odborníci takto posuzovali soudní systémy ve 14 zemích a přidali k tomu ještě Evropský soud pro lidská práva a Soudní dvůr Evropské unie. „Každá země má trochu jiný politicko-společenský kontext a kanály, kterými lze politizovat soudní moc, jsou tedy odlišné. Jsou ale přítomné v podstatě všude a záleží jen na politické kultuře a společenském konsensu, zda je jich využíváno či nikoliv,“ přiblížil některé ze závěrů výzkumu, které na konci tohoto roku tým Davida Kosaře kompletně zveřejní ve zvláštním čísle časopisu German Law Journal.
Rozsáhlý výzkum soudcovské samosprávy v Evropě zpracovává Kosař díky grantu ERC, který získal před dvěma lety. Původně se v něm chtěl zaměřit výhradně na fungování nejvyšších rad soudnictví, ale vývoj v evropských zemích ukázal, že musí svůj pohled rozšířit.
„Musíme se dívat na podíl soudců na rozhodování ve věcech správy soudnictví komplexně a zahrnout do výzkumu i předsedy soudů, soudcovské rady na jednotlivých soudech či fungování justičních akademií i kárných senátů,“ uvedl.
V Česku se hraje bez jasných pravidel
Například v České republice je podle Kosaře systém správy soudnictví komplikovaný a zároveň velmi křehký. „Zajímavé je, že i bez nejvyšší rady soudnictví mají české soudy poměrně velkou míru samosprávy. Máme sice formálně velmi silné ministerstvo spravedlnosti, ale ve skutečnosti o mnoha věcech rozhodují předsedové soudů a různá seskupení soudních funkcionářů, mezi nimiž vyčnívá kolegium předsedů krajských soudů a trio předsedů vrcholných soudů. Soudci mají zásadní vliv i na fungování Justiční akademie a rozhodování kárných senátů,“ přiblížil situaci v českém soudnictví Kosař.
Problém podle něj spočívá v tom, že tento systém funguje tak trochu samospádem a bez jasných pravidel. Například výběr nových soudců probíhá v každém kraji odlišně a navíc je z vnějšku nečitelný.
Výraznější pokusy o reformu českého soudnictví se objevily naposledy na přelomu tisíciletí, kdy tehdejší ministr spravedlnosti Otakar Motejl předložil novelu ústavy zavádějící mimo jiné Nejvyšší radu soudnictví. V parlamentu však neuspěl. Od té doby přišly jen drobnější úpravy. Ministr Jiří Pospíšil novelizoval kárná řízení soudců, která se nově řeší na Nejvyšším správním soudu, a zavedl omezená funkční období předsedů soudů.
Současný ministr Robert Pelikán pak nedávno vydal instrukci o výběru justičních čekatelů a nových soudců. „To je zásadní změna zavádějící pravidla do oblastí, kde v tuto chvíli jednotná pravidla nejsou. Forma instrukce ale neodpovídá významu upravované problematiky a z ústavněprávního hlediska neobstojí, a proto se řadě lidí opatření nelíbí a nechtějí je akceptovat,“ dodal Kosař.
V posledních dvou dekádách se podle něj přijaly jen parciální změny reagující na aktuální problémy soudnictví, ale koncepční řešení reflektující širší souvislosti a potřeby občanů zatím stále chybí.