Když kladli tazatelé v české verzi Evropského výzkumu hodnot lidem v České republice ohromné množství otázek ohledně jejich hodnot o postojů, ptali se mimo jiné i na jejich vnímání střídavé péče o děti. Odpovědi poukázaly na zajímavý paradox.
Ke střídavé péči zaujalo kladný postoj 39 procent oslovených lidí, ale v Česku rozhodnutím o ní končí jen 16 procent soudních řízení. Proto teď sociolog Petr Fučík z Fakulty sociálních studií MU startuje speciální výzkum věnovaný výhradně střídavé péči. V tématu se totiž odráží postmoderní změny v pojetí partnerských vztahů.
Co přesně chcete zkoumat?
Chci se zaměřit na průběh a každodenní praxi střídavé péče, pořád se o ní totiž ví docela málo. Běžný názor je, proboha, děti pendlující mezi rodinami, jak tohle může fungovat? Přitom ze zahraničí máme už desítky výzkumných zpráv na toto téma a většinou konzistentně ukazují, že střídavá péče není nijak špatná.
Nemůže to být zkrátka tím, že když už jsou rodiče schopni se na střídavé péči domluvit, jsou asi rozumní, a tak se i jejich dětem žije lépe?
To máte určitě pravdu, ale samo o sobě to k vysvětlení nestačí. Díky tomu, že v zahraničí funguje střídavá péče od 70. let, máme výsledky výzkumů dělaných na velkých vzorcích populace, kde jsou zahrnuti rodiče s vysokou i nízkou mírou konfliktu, a i když se to srovnávalo uvnitř těchto skupin, tak střídavá péče vychází v průměru lépe než výhradní. Děti vykazují v průběhu života menší socioekonomické problémy. Argumentem studií je, že horší než pendlování mezi dvěma domovy je to, když dítě o jednoho z rodičů přijde. Nicméně v našem výzkumu nechceme stanovit, co je lepší. To nejde paušálně určit, protože s jednotlivci nelze zacházet podle výsledků hromadných dat.
Odkdy je vlastně v Česku střídavá péče uzákoněná?
Ona nikdy nebyla vyloučená. Přímo v zákoně vzniká jako možnost v roce 1998, ale ve vyšším zastoupení, třeba nad pět procent řešených případů, se projevuje až po roce 2010.
Proč ten pomalý nástup?
Jednotlivé součásti systému si musely zvykat. Čím víc se o střídavce mluví jako o možnosti v médiích, tím víc nad ní lidé uvažují. Na soudech se projevuje osobnost konkrétního soudce. Někteří prosazují alternativní způsob řešení rozvodových sporů a snaží se motivovat rodiče, aby se domluvili sami. Jinde je praxe dost poplatná tradici, že děti automaticky patří matce. Někteří lidé už mi ve výzkumu říkali, že soud byl dobrý jen k tomu, že je svou absurditou a zbytečným vyhrocením sporu motivoval ke společné dohodě, kterou předtím nemohli nalézt.
Čekáte, že v množství rozhodnutí o střídavé péči západní Evropu dorovnáme?
Myslím, že ano, příklon ke střídavé péči je celkem logickým vyústěním narůstající rozvodovosti a vůbec přenesení manželství do světské podoby. Dřív se manželství vztahovalo k Bohu, bylo před Bohem nerozlučitelné, a když se lidé chtěli rozvést, tak se to daleko víc problematizovalo. Dnes se tato zodpovědnost přesouvá k dítěti. Když to vezmete historicky, tak před sto lety se u rozvodu děti nijak výrazně neřešily, automaticky spadaly pod rozhodnutí otce, protože on jako patriarcha rozhodoval o chodu rodiny. Pak se to převrátilo pod vlivem idejí o přirozené mateřské lásce na téměř výhradní péči matky. Teď nastává období, kdy se z těchto vychýlení pravděpodobně budeme dostávat do rovnováhy. Tento vývoj je způsobený i samotným rozsahem jevu. Když už máme takové procento manželství nebo partnerství, která se rozpadají, nejspíš bude ve společnosti stále méně udržitelné, aby všechny dotčené děti vychovávaly výhradně ženy.
Děti už nefungují jako lepidlo vztahu?
Myšlenka zůstat spolu jen kvůli dětem už se nenosí a bůh ví, jestli kdy fungovala. Jdou tady proti sobě dva protikladné trendy. Jedním je individualizace. My už jsme zkrátka zvyklí, ale i nucení žít v systému, kdy primárním cílem života je osobní naplnění. Styděli bychom se za to, kdybychom řekli, že potenciál našeho života nechceme či nemůžeme naplnit. Proto je jasné, že když nás partnerství nenaplňuje, podíváme se zkrátka jinde.
Druhý trend je růst zodpovědnosti vůči dítěti nebo možná obecněji růst zodpovědnosti vůči dalším generacím. Snažíme se o co nejlepší výchovu, která se dnes stala skoro až vědeckou záležitostí. Existuje strašně moc přístupů, ale společné mají to, že rodiče nechtějí svoje dítě poškodit. To tady dřív nebylo.
Takže střídavá péče je moment, kdy se to všechno protíná?
Když nám partnerství nic nedává, nechceme ho za každou cenu udržovat, na druhé straně cítíme vůči dětem čím dál větší závazek. Vyvíjejí se ale třeba také role otců. Čím víc se dnešní generace mladých otců zapojuje do péče o děti, tím méně se té péče po rozpadu vztahu chtějí vzdát.
Není chyba očekávat, že nám partnerství bude jen něco dávat?
Když chceme mít co největší šance individuálního sebeurčení, nemůžeme z toho vztahy vynechat. Další věc, která hraje velkou roli v rozpadech manželství, je dnešní ohromná role emocí, která nebyla nikdy tak výrazná, že by byly brány jako výhradní legitimizace našeho jednání. Samozřejmě že se lidé měli rádi i dřív, byl by omyl myslet si, že láska v manželství neexistovala a že se lidé brali jen kvůli majetku. Podle většiny studií ale nehrála podstatnou roli v tom smyslu, že by to byl hlavní důvod pro výběr partnera, a už vůbec ne pro rozvod. Rodina dřív fungovala jako ekonomická jednotka.
Takže dřív se lidé brali hlavně kvůli penězům, dnes hledají pocit naplnění?
Kdybychom to brali z pohledu ekonomické teorie manželství, jak to vnímal kdysi Gary Becker, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, tak ano. Zisky z manželství měly v minulosti hmotnou povahu a ty současné se daleko víc přesunuly do nehmotné povahy, která není jen emoční, ale je to i součást vlastní identity. To, kým jsme, dnes daleko víc odvozujeme od toho, jaké je naše partnerství. S tím se nevyhnutelně pojí vyšší křehkost a nestabilita vztahů, protože čím víc od nich očekáváme v rovině, která je neměřitelná a nevyčíslitelná, tím je to složitější. Jak se s někým chcete dohadovat, jestli vás má dost rád? Když bylo dřív v manželské smlouvě, že žena přinese deset peřin a muž bude mít půlku pole, dalo se to vše změřit a naplánovat. V rovině sdílení a intimity, sebeuspokojení nebo vzájemného uspokojení se poměřovat nedá.
