Mgr. Petr Šimíček (1971), jeden z reformátorů výuky novodobých dějin a učitel, vystudoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity. V současné době vyučuje dějepis a český jazyk na Gymnáziu Olgy Havlové v Ostravě-Porubě. Kromě studia dějin komunistického Československa mezi jeho záliby patří návštěvnictví výstav, galerií a muzeí, dobrá četba světová i česká, obzvláště expresionismus nebo ruská avantgarda, jakož i dobrá hudba, jízdy bicyklistické v nížinách, na vrších i vrcholech, urputná a nikdy nekončící práce na dřevěnici ve Štramberku.
Učíte češtinu a dějepis na gymnáziu. Osnovy obou předmětů byly předimenzované a jednotlivá období se vyučovala neproporcionálně. Obzvláště k současné literatuře či novodobým dějinám se učitelé dříve skoro nedostali. Někdy i kvůli tomu, že nevěděli, co s nimi. Jak vypadá situace dnes?
Osnovy a školní programy vždy výuku nejmodernějších dějin předepisovaly a samozřejmě někam směřovaly. Za komunismu k deformovanému didakticko-stranickému obrazu poválečného vývoje, dnes k objektivnímu souhrnu zásadních událostí, fenoménů a dobových souvislostí. Záleží především na přístupu každého učitele k výuce nejnovějších dějin, jeho ochotě a odvaze rozkrývat nejožehavější témata světové i československé historie po 2. světové válce. Máte pravdu, že mnozí učitelé rezignují a svou výuku končí po osvobození. Jiní neseni letitými stereotypy dokonce stále interpretují dějiny v duchu černobílého marx-leninského schématu. Ale znám mnoho kolegů, kteří považují výuku poválečných dějin za zcela zásadní pro pochopení nedávné minulosti, rodinných osudů každého ze studentů, současných politických problémů a především za prostor pro utváření morálních a etických hodnot.
Máte srovnání, jak se staví k výuce „ožehavých témat“ svých dějin jiné země?
Pod dojmy z návštěv středních škol i konference pro učitele dějepisu v Dachau mohu říci, že velmi propracovaný systém výuky traumatických a bolestných momentů národních dějin mají například v Německu – mají zpracovány projekty zásadních témat, jakými jsou nacismus a německý národ, antijudaismus a antisemitismus, fenomén genocidy za války a v dnešním světě, výchova k toleranci a odmítání černobílého vidění světa, role propagandy a médií v moderní době a další.
U nás mnoho takových projektů není. Mělo by je pro výuku iniciovat nebo přímo připravovat například ministerstvo?
Určitě, učitel nemůže být naprostým osiřelcem. Na mezinárodním semináři v Jeruzalémě jsme s českými kolegy prezentovali naše projekty a srovnávali je s metodami izraelských učitelů. V Izraeli jsme pochopili, že tamní kantoři jsou v mnohem lepší situaci, neboť státní instituce jim připravují kompletní a pečlivě propracované metodické sety – pracovní sešity pro studenty i učitele, k tomu audiovizuální nosiče se zvukem, obrazy či fotografiemi, čítanky dobových pramenů – ke každému zásadnímu tématu výuky moderních dějin židovského národa. V našich podmínkách si učitel připravuje metodické materiály, dokumenty, obrazové materiály, celoroční semináře zcela sám, což je pochopitelně při běžné výuce velmi časově náročné. Proto možná mnozí rezignují a spokojí se raději se suchopárným učebnicovým minimem.
Jste jedním ze signatářů Pražské deklarace z letošního června, která říká, že je třeba se vypořádat se všemi totalitními režimy, v našem případě jde hlavně o komunismus. Jak realizujete výzvy deklarace v praktických krocích vy sám?
Od roku 1997 vedu na našem gymnáziu dva roční projekty – Československý lidově-demokratický režim v realitě 50. let a Holocaust – selhání lidskosti, které navštěvují hojně studenti 3. a 4. ročníků. Jsme také zapojeni v síti škol přidružených UNESCO v sekci Dodržování lidských práv. Účastníme se pravidelně vynikajícího projektu společnosti Člověk v tísni s názvem Příběhy bezpráví. V letošním školním roce připravujeme na škole již 4. ročník dvoudenní středoškolské studentské konference s tematikou poválečných československých dějin. Akce se každoročně účastní kolem sedmdesáti středoškolských studentů z Ostravy a okolí. Těmito aktivitami se blížíme výzvě a smyslu nedávné Pražské deklarace.
Co je zásadní, když má učitel představit současným studentům třeba tematiku působení komunistické strany po roce 1948?
Ve výuce moderních dějin je neodmyslitelný morální a etický náboj. Učitel se nesmí stát jakýmsi novodobým demagogem – učit dějiny ve stejném duchu jen s opačnými hodnotícími znaménky – měl by vést studenty k diskuzi, na základě dobových pramenů, svědectví, svých vlastních odborných znalostí. Studenti musí cítit, že mu jisté dějinné skutečnosti nejsou z lidského hlediska lhostejné.
Dobrému učiteli prý stačí tabule a křída, zbytek už záleží jen na jeho osobnosti. Jak vypadá dobrý učitel podle vás?
Dobrý učitel nemonopolizuje pravdu pro sebe, je studentům spíše průvodcem, navigátorem, ukazuje možné cesty jejich rozvoje a zájmu o daný předmět, odhaluje stále nové vrstvy témat a námětů. Já sám chci studentům ukázat, že dějinné fenomény je vždy možné nazírat z více úhlů, přiblížit jim různé, často protichůdné interpretace. Chci je přivést k vlastnímu studiu, přemýšlení a nalézání souvislostí.
Práce pedagoga je velmi náročná, a ač to spousta lidí neuznává, psychická zátěž je velká. Jak bojujete proti vyhoření?
Vyhoření se blíží v jistém smyslu pokaždé ke konci školního roku, prázdninový klid doplňuje spolehlivě palivo zase na ten další. Musím říci, že jsem přes všechny útrapy kantorského života ve škole se studenty šťastný a spokojený. Svou práci bych neměnil. V průběhu roku bojuji proti akustickému ataku školních chodeb či přelidněnosti jízdou na kole v tiché a liduprázdné krajině. Paradoxně však zabírá také šoková metoda – poslech Visacího zámku či Sex Pistols a divoký tanec tomu přináležející.
Co si myslíte o reformách, které připravilo ministerstvo školství?
„Reformy“ nechci podrobně komentovat. Je jich dost, jejich smysl zčásti chápu, bohužel je přebit nánosy byrokratické a administrativní zátěže. Mám učit, nebo papírovat, vyplňovat, hodnotit, sebehodnotit, tvořit dokumenty v new speaku?
Co vás přivedlo k učení v době, kdy si většina pedagogů stěžuje na špatné pracovní podmínky, nízké platy, malou prestiž svého povolání?
Zprvu rodinný příklad, otec byl učitelem češtiny a dějepisu. Později tajuplný a magický potenciál obou disciplín. Také vynikající učitel češtiny ze střední školy a inspirativní přednášející na alma mater v Brně. Časem podivná touha dělit se s někým o to, co vím, a s někým nalézat odpovědi na to, co nevím. A tak se přihodilo, že jsem po roce vojny ve Vyškově vplul jako edukátor do bran gymnázia, které jsem před šesti lety opouštěl jako bezstarostný student.
Co vás drží u učení a bez čeho byste se naopak při svém povolání obešel?
Ve čtrnáctém roce svého učení mohu říci, že mě při této, pro mnohé absurdní, činnosti drží studentstvo, vzácní kolegové, mé vnitřní předurčení a prázdniny. Zajisté bych se rád obešel bez jakýchkoliv administrativních absurdit. A že jich je!
Podle výzkumů náš školský systém spíše než k přemýšlení, zpracovávání informací, diskuzi a vyvozování vlastních závěrů, dovedl studenty k nabiflování tun informací. Jací jsou studenti dnes?
Přístupy a metody výuky se pochopitelně mění, souvisí to i s nástupem nové techniky. Studenti jsou zvídaví, nechtějí být zaplavováni několikrát přežvýkanými a redukovanými faktografickými výčty dat, jmen a událostí. Rádi pátrají, vyhledávají informace, sami se snaží zpracovávat jednotlivá témata. Během našich studentských konferencí se účastní workshopů – pracují s dobovými dokumenty, zpovídají pamětníky, připravují svá vystoupení k jednotlivým tématům.
A vaše vzpomínky na Filozofickou fakultu?
Nostalgie narůstá každým rokem. Vzpomínám na divoká hektická léta na „filďácké“ Tvrdého koleji, na neopakovatelné přednášky milovaných profesorů Kožmína, Kopeckého, Války a mnoha dalších, na smysluplné a nekonečné debaty v akademickém senátě raných 90. let, na první Semestrendy na dvoře fakulty, které jsme na koleně dávali dohromady, na kultovní hospodu u Čápa, na ženské ze studijního a moudrou sovu ve fakultní vrátnici.
