Jak jste se dostal zrovna k chirurgii?
Chvíli jsem tedy váhal, jestli volit gynekologii nebo chirurgii. Ihned po studiích jsem ale nastoupil do takové malé subokresní nemocničky v Duchcově v pohraničí. Na tu dobu to byla perfektně vedená nemocnice a chirurgii jsem tam naprosto propadl. Zdejší primář Stýblo mě totiž zcela uchvátil a už jsem byl ztracen. Od té doby jsem nebyl jediný den mimo chirurgii. Ani když jsem byl na vojně, a dokonce jsem ani neabsolvoval žádné kolečko po dalších odděleních. A taky jsem nebyl ani jeden den práce až do důchodu v pracovní neschopnosti. Chirurgie je taková moje družka nejvěrnější.
Ale jak padla volba na chirurgii?
Nedokážu to asi říct přesně. Jsem dost rukodělně aktivní. Baví mě hodně práce se dřevem, takže kdybych se nestal chirurgem, mohl jsem být vyučeným truhlářem (směje se).
Říkal jste, že jste nikdy nebyl na neschopence. To jste za celý život neonemocněl?
Byl, ale malinko. Byl jsem dvakrát operovaný. Jednou jako student – to mně na vodě na Slovensku prasklo slepé střevo a jednou jsem byl operován už v důchodu – ležel jsem tady asi tři dny. Jinak jsem měl jen nějaká malá zranění, takže jsem to třeba odchodil o berlích po vizitě. A ty různé malé choroby jsem přechodil.
„Asi dva měsíce poté, co jsem nastoupil na chirurgii, jsem chtěl dát výpověď s tím, že se na tu práci vůbec nehodím,“ vzpomíná Wechsler.
Vrcholně špatný. To už je tak dáno, že doktoři jsou špatní pacienti. V Polsku jsem jednou v zimě spadl a dost dlouho mě bolela záda. Tak jsem se zvláštně kroutil, až mi jedna kamarádka rentgenová laborantka řekla, ať jdu na snímek páteře. Zjistili jsme, že jeden obratel mám o třetinu stlačený. Ale nic se nestalo, přechodil jsem to a bylo. Hodně doktorů podceňuje správnou léčbu, ale ono to taky jde (směje se).
Vzpomenete si na svůj první větší chirurgický zákrok?
Ony nejsou menší nebo větší zákroky. Záleží na tom, kolik člověk v té konkrétní situaci zrovna umí, a také na tom, jak je postižený konkrétní nemocný. Pro velkorysé mladé doktory jsou některé výkony méně závažné, ale pro nemocného je operace vždy vážná.
Přesto si určitě pamatujete na něco zásadního na začátku své kariéry.
No ano. Asi dva měsíce poté, co jsem nastoupil na chirurgii, jsem chtěl dát výpověď s tím, že se na tu práci vůbec nehodím.
Co se stalo?
Primář mě napsal k prvnímu většímu výkonu, což byla operace slepého střeva. Sám mi u toho asistoval. Jenže já se s tím asi dvě hodiny trápil, protože to bylo mimořádně těžké. Nakonec se se mnou primář prohodil a dokončil to za mě. Byl jsem z toho smutný, ale primář mě povzbuzoval, že to zvládnu příště. A do týdne tam bylo další slepé střevo. To bylo poprvé a naposledy v životě, co jsem se setkal s takzvanou agenezí apendixu – slepé střevo tam prostě nebylo vytvořené, i když se to tak chovalo.
Takže jste hledal apendix, ale on tam nebyl.
Trápil jsem se s tím dvě hodiny, primář si to zase převzal a sám s tím strávil taky dvě hodiny, nic nenašel, tak jsme to zavřeli. Došel jsem na inspekční pokoj a napsal jsem dopis: Vážený pane primáři, prosím, přijměte moji výpověď. Vím, že se na to nehodím, nejsem schopný udělat ani apendicitidu. Prosím o uvolnění a přeložení na obvod. Asi za hodinu přiběhl s krvavýma očima a volal: Ty ses zbláznil! Vzal si mě k sobě do kanceláře a tam jsme spolu do večera vypili láhev koňaku. Asi za týden přišla další operace slepého střeva, kterou jsem lehce za dvacet minut udělal. To byl opravdu těžký začátek.
Mluvíte o hodinách na operačním sále. Jak dokážete tak dlouho udržet koncentraci?
To je hrozně jednoduché. Ten, kdo operuje, je plně soustředěný a vůbec mu to nepřijde, i když je to třeba slinivka břišní, která trvá i pět šest hodin. Horší je asistence. To je statická věc, za chvíli se člověku motá hlava a tam se musí i střídat. První asistent to má ještě dobré – to je člověk, který jak říkám musí mít stejnou krevní skupinu jako ten operující, protože se aktivně podílí na operaci. Ale druhá asistence je náročná psychicky i fyzicky. Operování je nakonec to nejlehčí (směje se).
Předhánějí se chirurgové v tom, co už operovali?
Je známý výrok, že daleko těžší je neoperovat než operovat. Jenže prospěch z operace musí být větší, než když se neoperuje. Když se tato zásada nectí, tak se chirurg dostane do situace takzvané trofejní chirurgie – tedy že má trofej, že něco zvládl technicky dobře, ale pacientovi to nemusí být nic platné.
Na obyčejného člověka může chirurg působit jako bytost schopná zázraků. Nepodléhá chirurg sám někdy pocitům vlastní všemohoucnosti?
Nevím, co se stává jiným doktorům, ale podle mě je to spíše naopak. Se zkušenostmi máte stále větší strach. A ten musí být. Tedy ne, že by se člověk bál, ale že si uvědomuje, co všechno se může stát a co může svými chybami člověku způsobit za komplikace. A fakt je, že málokdo tak špatně spí jako chirurgové po operaci. To se vám promítá každý pohyb a říkáte si: Ježišmarja, teď nevím, jestli jsem udělal tohle a tamto dobře. Ale samozřejmě záleží na povaze toho kterého chirurga.
Je nějaký typ operace, který vyloženě neděláte rád?
To je otázka dost na tělo. Nemám rád operace, které neumím nebo které dělám málo. Za celý život jsem dělal prakticky všechno a nějak jsem schopný se vypořádat prakticky s čímkoliv, ale v různé kvalitě. Začínal jsem vším možným, ale postupně se rozsah mé činnosti zužoval, až mi zůstaly operace, které dělám často a do hloubky, a tím pádem je jakžtakž umím, a mám je proto i rád. Moje parketa je zažívací trakt.
Chirurgie musí být fyzicky dost náročná. Jak se udržujete v kondici?
Trošku sportuju. Tak jako kanadští hokejisti když nemají sezonu, nejlepší trénink je pro ně, že jdou do lesa a pracují jako dřevorubci, sám se na chalupě nadřu, než si nachystám dřevo na příští rok. Ale každá klinika má samočisticí schopnost. Kdo na to fyzicky nestačí, odchází sám. Někdo to vydrží, někdo ne. Teď je to ale podstatně jednodušší, než tomu bylo dřív. Po službách už se nemusí operovat – musíte jít domů. Dřív jsme přišli v sobotu ráno do práce a odcházeli v pondělí večer. Takže to jde velmi dobře vydržet fyzicky i psychicky. Není to žádné nadlidské vypětí. Zajímavé je, že vždycky se tradovalo, že chirurgové chudáčci brzo umírají, ale není to pravda. Profesor Pafko z Prahy udělal nějaký průzkum a zjistil, že se dožívají jednoho z vyšších průměrných věků mezi doktory – nejhůř jsou na tam snad psychiatři.
Co děláte za sport?
Moje celoživotní láska je lyžování. Jsem už třicet let ve výboru lyžařského oddílu Kometa Brno a jezdím po celém světě. Taky voda mě baví. A prostě všechno možné.
Vy sekáte dřevo a já přitom myslel, že chirurgové bývají citliví, když přijde na jejich ruce.
To je pověra. Chirurg může klidně celý den dělat s motorovou pilou, dělat na stavbě a nic se mu neděje. Vůbec to rukám nevadí. Jsou lidé, co se tomu vyhýbají, ale to je z lenosti. Předstírají, že je to obava před zraněním (směje se).
Jak je na tom dnes chirurgie jako lékařský obor?
Chirurgie je jako obor trochu na ústupu – je taková mrtvá větev medicíny. Když jsme začínali v roce 1962, tak jsem dělali všechno od ortopedie a úrazové chirurgie až po gynekologii. To všechno je dnes samostatné. A také řada věcí se už nedělá chirurgicky. Dřív se hodně operovaly třeba žlučové cesty, které už se dnes zprůchodňují endoskopicky nebo pomocí radiologů. Chirurgie tak zužuje svůj vlastní rozsah, ale o to víc jde do hloubky a o to těžší je tu práci zvládnout.
A jak vidíte budoucnost chirurgie?
Dobře. Kdybych ji viděl špatně, tak bych si musel klást za vinu, že jsme špatně připravovali svoje následníky. Už teď je vidět, že budoucnost spočívá v koncentraci chirurgie. Ještě donedávna měl každý okres svoji nemocničku, kam se vozili nemocní na žebřiňáku a oni tam měli sádru a skalpel a jednoduchý rentgen. Dneska už máme dobré silnice, jezdí sanitky a lítají vrtulníky. Nemocní se budou koncentrovat na specializovanějších pracovištích, u operátorů, kteří obdobné výkony dělají často. Už vzpomínaný profesor Pafko jednou prohlásil, že by si nenechal udělat operaci kyčle od ortopeda, co ji dělá jednou za rok. Když už, tak od někoho, kdo dělá do týdne čtyři. A tak je to se vším. Všechno se bude dělat na zvláštních pracovištích, aby byla zaručena praxe, vybavení a kontrola kvality. Nestačí jenom takzvaně brilantně zoperovat, ale také zajistit, že se pacientovi daří dál.
Dnes do všeho proniká elektronika, do chirurgie třeba přes robotiku. Nenahradí třeba časem technika člověka?
To určitě ne. Lidský činitel je pořád naprosto zásadní. Ale veškerá robotická a elektronická pomoc obecně zrychluje a konkretizuje naši práci. Tady na první chirurgické máme jako druzí v republice robota nejvyšší generace, na kterém se dělá všechno možné, ale robot samozřejmě neoperuje sám. Je to jen mechanická asistence – líp osvětlí, působí bez třesu. Řadu věcí bez toho vůbec neuděláte. Všechny ty robotické operace se navíc promítají na velkou obrazovku do studovny, kde doktoři vidí každý pohyb a každou cévičku a nerv. Výukově je to tedy ohromné. Až závidím, že teď nejsem mladý chirurg.
Učíte na Lékařské fakultě. Baví vás to?
Další otázka na tělo (směje se). Baví mě učit ty studenty, kteří mají intenzivní zájem. To ale bohužel nejsou všichni. Ve srovnání s dobou předrevoluční je rozdíl v tom, že tehdy byli studenti přibližně všichni stejní – byly tam rozdíly, ale nijak podstatné. Ale v porevolučním čase se nůžky hodně rozevřely – jsou studenti nesrovnatelně lepší, perfektně jazykově vybavení a já nevím co všechno ještě a někteří zase výrazně slabší. Učit dobrou skupinu mě pak šíleně baví, ale tu slabší bych zase velice rád oželel.
Ve vašem věku je spousta lidí už dávno ve spokojeném důchodu. Proč vy ne?
Protože bych se zbláznil. Jak se říká: Dokud člověk udrží meč a moč, tak není důvod končit. Mě práce baví, dělám na plný úvazek, sloužím služby. Když si představím, že bych měl sedět doma vyklopený z okna a pozorovat, kdo venčí jakého psa, tak bych se opravdu zbláznil.