„Dobrý den,“ překvapí na začátku rozhovoru expertka na mezinárodní právo a i později dává znát, že se snaží mluvit česky. Do Brna na Masarykovu univerzitu přišla zhruba před rokem a půl a o učení se česky říká, že když tady žije, měla by místní jazyk umět.
Hodí se jí i proto, že její manžel je Čech. „Doma mluvíme anglicky. Češtinu si trénuji, když jedeme na návštěvu k jeho rodičům,“ říká s úsměvem Ní Ghráinne, jejíž rodnou řečí je irština. V Irsku také začala studovat právo, magisterské studium ale absolvovala v Nizozemsku a doktorát pak na Oxfordu.
„Na střední škole jsem byla členkou debatního kroužku, diskuze mám totiž hodně ráda a vždycky mě bavila mezinárodní či politická témata. Právo tak pro mě bylo přirozená volba,“ popisuje, co ji motivovalo ke studiu tohoto oboru. Ze začátku ji to ale na vysoké moc nebavilo, právo jí totiž přišlo docela nudné. Zlomilo se to ve chvíli, kdy se dostala k mezinárodnímu právu. „To bylo mnohem zajímavější, studium se opíralo o aktuální události a já si uvědomila, že to je to, co chci dělat.“
Po studiích v Nizozemsku dostala nabídku jít na doktorát na Oxford. Díky zajištěnému financování studia se mohla ponořit do práce. „Byla to asi nejlepší část mého studentského života. Mohla jsem číst, co jsem chtěla, a pracovat na dizertaci. Pro většinu lidí je doktorát hodně těžký, ale já jsem si to užívala. Byla jsem na St. Antony´s College, kde studují lidé z celého světa, takže zajímavý byl i tamní společenský život,“ popisuje svá studia Ní Ghráinne, která pak působila na univerzitě v Sheffieldu.
Své znalosti mezinárodního práva a ochrany lidských práv využila i pro podporu změn v irské společnosti. Se svou kamarádkou Aisling McMahon, specialistkou na medicínské právo, spojily síly a přispěly do diskuze o potratech, když Irové loni rozhodovali v referendu o uvolnění jejich přísné regulace. Podle irské ústavy byl potrat možný pouze v případě, kdy byl přímo ohrožen život matky.
„Podařilo se nám publikovat několik článků, bavily jsme se s lidmi a snažily se je přesvědčit například o tom, že Irsko v ústavě vlastně porušovalo mezinárodní normy ochraňující lidská práva,“ přiblížila jednu ze svých aktivit Ní Ghráinne, která při vědecké práci pomáhá také různým neziskovým organizacím.
Bezpečné zóny pro uprchlíky
Hodně se zajímá například o problematiku uprchlíků a přesidlování lidí. „Aktuálně pracuji na knize, v níž se zaobírám otázkami spojenými s budováním takzvaných bezpečných oblastí na území třetích zemí. Podobná místa, kam se mohli lidé uchýlit před válkou, se vytvářela už v 90. letech, ale nikdy se vlastně neřešilo, jak fungují z hlediska práva.“
Zabývá se proto třeba tím, kdy se může podobná zóna vytvořit, zda je potřeba souhlas státu, na jehož území bude, a co přesně život v takovém místě znamená pro lidi, kteří tam přijdou – například zda je možné odmítnout azyl pro uprchlíky z této země proto, že tam takové bezpečné místo existuje. Jsou to také otázky spojené s dodržováním lidských práv v zóně nebo kdo za takové věci nese zodpovědnost a jaké třeba mají lidé v ní žijící možnosti protestovat proti některým opatřením.
„Vytvořit takovou bezpečnou zónu je hodně komplikované a máme z minulosti dobré i špatné příklady. Mezi ty funkční patřila na začátku 90. let bezpečnostní oblast v Iráku vytvořená USA, Velkou Británií a Francií, kam přicházeli lidé kvůli konfliktu v zemi a po jeho odeznění se pak mohli vrátit do svých domovů. Opačným příkladem byla bosenská Srebrenica, kde se nepodařilo zajistit bezpečnost zóny a skončilo to katastrofou,“ připomíná právnička.
Zdůrazňuje, že i kdyby podobná místa existovala, neubírá to lidem právo hledat bezpečí i jinde. „Je možné, že by podobné oblasti mohly přirozeně snížit migraci, protože část lidí nechce jít přímo do Evropy, jen nemají jinou volbu, protože se jinde necítí bezpečně. Ale i kdyby se podobná místa vytvořila, má každý člověk právo přijít hledat azyl do jiné země a má právo na to, aby byl jeho případ individuálně posouzen,“ říká Ní Ghráinne.
Do Brna
Se svým místem na Právnické fakultě MU je podle svých slov spokojená. Se svým dnešním šéfem Davidem Kosařem, který vede ústav pro otázky soudnictví, se potkala poprvé na konferenci ve Spojených státech a pak přijela do Brna na půlroční výzkumný pobyt v jeho týmu. „Byl to skvělý zážitek, nikdy před tím jsem nepracovala v prostředí, které tak podporuje vědeckou práci. Když se objevila nabídka na pracovní pozici v ústavu, přihlásila jsem se a místo získala,“ přibližuje právnička, jak se dostala na Masarykovu univerzitu.
Rozhodování jí usnadnil i brexit a také český partner. S manželem se poznali v Číně, kde oba učili na letní škole. I když doma mluví anglicky, snažila se Ní Ghráinne naučit česky ještě v Anglii. „Zkoušela jsem online kurzy, ale nešlo mi to, nemohla jsem se po práci soustředit. Začala jsem znovu tady a mám dobrou učitelku.“
Na životě v Brně se jí líbí, že Češi umí dobře vyvažovat pracovní a soukromý život, hodně sportují a chodí do přírody. Má taky ráda zdejší jídlo a víno. „Co mi chybí, jsou čerstvé mořské ryby a vůbec plody moře a samozřejmě moje rodina. Také příroda v Irsku je překrásná,“ podotýká Ní Ghráinne, která by ráda, pokud budou pracovní příležitosti, v Česku zůstala dlouhodobě.