Dana Havlová se narodila roku 1972 v Brně. Po gymnáziu vystudovala Pedagogickou fakultu MU. Tři roky učila na Středních školách pro tělesně postižené Kociánka. Před osmi lety založila Občanské sdružení Slavíkovice, prostřednictvím kterého se snaží organizovat volnočasové aktivity pro děti a dospělé v Rousínově, mimo jiné mateřské centrum nebo klub deskových her. Je členkou Mensy ČR, členkou rady Mensy, koordinátorkou testování, testující a spoluzakladatelkou SIG Nadané děti, který pořádá aktivity pro nadané děti z prvního stupně. Dana Havlová je vdaná a má dva syny, kteří ji přiměli začít se zajímat o problematiku nadání.
Jaká byla cesta z Pedagogické fakulty k vaší dnešní činnosti?
Do mateřské dovolené jsem učila na základní škole. Pak jsem tři roky učila na středních školách pro tělesně postižené Kociánka, kde jsem potkala spoustu vynikajících kolegů a uvědomila si, jak křehká záležitost je život a zdraví. Odejít z Kociánky mě do značné míry donutila legislativní změna, která zavedla povinnou přítomnost na pracovišti každý den. To by pro mne znamenalo nutnost zrušit polovinu svých aktivit a také drastické omezení odpoledních aktivit mých synů. Rozhodla jsem se proto pro práci, která mi umožňuje většinu dní si čas organizovat sama, a pokud mám své splněno, vedení společnosti se neptá, kdy jsem to udělala. Pracuji jako quality a marketing manager a personalistka. Předpokládám, že se k učení vrátím, ale počkám, až mi povyrostou děti a nebudou tolik potřebovat mou asistenci a taxík.
Mezi akademiky existují rozpory, co to vlastně inteligence je, jak ji testovat, o čem získaný výsledek vypovídá. Jak si na tyto otázky odpovídá Mensa?
To je téma na velkou diskuzi a co mensan, to jiný názor. Mensa ČR si spíše klade za cíl vytvořit inspirativní prostředí, platformu pro setkávání a diskuzi nad různými tématy a prostor pro různé názory.
Na jakém principu jsou založeny testy Mensy?
Vstupní test zkouší pouze vrozenou inteligenci, není závislý na nabytých vědomostech, kulturním, jazykovém a společenském zázemí. Jedná se o vyhledávání logických vazeb mezi grafickými symboly.
„Pro rozvoj inteligence jsou ideální kvízy, deskové hry, ale i ty počítačové, pokud nejde jen o bezduchou střílečku,“ říká Havlová. Foto: Petr Preclík.
Každý, koho něco zajímá, hledá někoho, s kým by mohl tyto zájmy sdílet. Mensa je v tomto směru ideální prostředí pro setkávání se s lidmi různých profesí a zaměření a pro inspiraci. Není to vytvořeno uměle, ale Mensa vám dá přesně to, co si z ní vezmete a co nabízí její členové. Všechny aktivity Mensy jsou otevřené komukoliv, kdo o ně má zájem, a kromě drobného rozdílu v poplatku se nikdo neptá, jestli jste nebo nejste členem a o vzájemném sdělování výše IQ už vůbec nemůže být řeč.
Jaký je význam speciálních gymnázií a kroužků pro nadané děti?
O dítě se sportovním nadáním je skvěle postaráno: vyhledávání talentů, spousta tréninkových možností, individuální vzdělávací plány, specializované třídy i sportovní gymnázia a vysoké školy. O dítě s hudebním či uměleckým nadáním také – základní umělecké školy, specializované střední a vysoké školy. A o děti s intelektovým nadáním? Je elitářské a segregační podporovat i jejich nadání? Podpora a individuální přístup je bohužel v tomto srovnáním popelkou. Porovnejme si počet úspěšných českých sportovců, hráčů NHL a umělců s počtem držitelů Nobelovy ceny či jiných ocenění z oblasti vědy a odpověď je zřejmá.
Jaká jsou specifika vzdělávání nadprůměrně inteligentních dětí?
Ještě stále převládá názor – „neučte děti před vstupem do školy číst“, ale co když se to prostě naučí samy? Má dítě, které bez problémů sčítá velká čísla z hlavy, sedět ve škole, vypnout mozek a čekat, až ho za dva roky doženou i ostatní? Každý jsme originál a tak je potřeba přistupovat i ke vzdělávání dětí. Myslím, že se shodneme, že plýtvat talentem a nechávat děti zahálet, obzvlášť mají-li zájem, je to nejhorší řešení. Některým dětem pomůže přeskočení ročníku, ale některé děti pro to nejsou sociálně zralé. Jiným dětem vyhovuje úprava pracovního tempa, snížení počtu opakování tam, kde už není opodstatněné, popřípadě akcelerace a individuální vzdělávací plán. Další děti jsou třeba tolik napřed, že to znamená pro vyučujícího dělat ještě jednu kompletní přípravu, což je opravdu velmi náročné. Pro tyto děti by měla být k dispozici skupinová výuka nebo i speciální třída, ve které by se mohly rozvíjet pro ně přiměřeným tempem. Jedním z možných řešení je i úrovňová výuka – bez ohledu na to, jestli je dítě prvňák nebo čtvrťák, nabídnout jim tu úroveň třeba matematiky, kterou zvládnou. Ať už se rodiče, dítě a učitel rozhodnou pro kteroukoliv variantu, vždy je to lepší, než nedělat nic. Doba, kdy vyčnívání bylo trestuhodné, doufám, pominula před dvaceti lety. Je smutný pohled na zklamané dítě, které se těšilo do školy a čekalo, že načerpá spoustu informací, a zjistilo, že se mu nikdo věnovat nehodlá. U starších studentů by si měl vyučující ujasnit, jestli je ochoten přijmout fakt, že v některých oblastech ví jeho nadaný student víc než on, a bude ho podporovat, nebo se bude shazovat zastíráním, které ten student snadno prohlédne, a učitel u něj ztratí autoritu.
Zmínila jste, že máte dva nadprůměrně inteligentní syny. Není proti takovým „všeználkům“ těžké uplatňovat rodičovskou autoritu?
Tak s tímto problémy opravdu nemáme (směje se). Snažíme se jednat se syny jako s rovnocennými partnery. Upřednostňujeme vysvětlení důvodů před pouhým přikazováním a zakazováním. Respektujeme je a vedeme je k tomu, aby respektovali ostatní.
Jedinec s nadprůměrným IQ může mít v práci či škole horší výsledky, protože není nic, pro co by se snažil plně využít svých schopností. Lze obecně říci, že lidi s nadprůměrným IQ je těžké motivovat?
S trochou nadsázky bych vysoké IQ přirovnala k výkonnému počítači. Sám o sobě není k ničemu. Pokud se ho však naučíme používat a naplníme ho relevantními daty a využijeme jeho kapacitu, je skvělý pomocník. Většina nadaných dětí má zájem pracovat. Pokud jej včas podchytíme, rozvineme plněním zajímavých úkolů a v prvních letech školní docházky naučíme pracovat – máme půlku úspěchu. Pokud ovšem dítě zjistí, že škola je pouze nudná povinná součást pracovního dne, těžko ho ve vyšším věku budeme přesvědčovat, že to tak není. Větší část nadaných dětí je bohužel podvýkonných a velkou vinu na tom má přístup učitelů. Připravovat zajímavou výuku je obrovsky náročná práce. Nezájem ze strany učitele vycítí každé dítě. Na tomto místě je potřeba ocenit práci všech učitelů, kterým toto není lhostejné.
Může se lidská inteligence v průběhu lidského života měnit? Lze inteligenci „natrénovat“?
Inteligenční pásmo je nám každému vrozené, ale můj názor je, že vhodnými aktivitami lze do jisté míry inteligenci rozvíjet. Ideální jsou různé kvízy, deskové hry, ale i ty počítačové, pokud nejde jen o bezduchou střílečku.
Garry Kasparov, jeden z nejnadanějších šachistů 20. století, v roce 1997 prohrál s počítačem Deep Blue. Myslíte si, že nás jednou počítače „přechytračí“?
Počítač je pořád jen stroj, který zkonstruoval člověk, a umí jen to, co do něj vložil. Matematicky analyzovat všechny možné vzorce bez emocí a přehlédnutí – v tom může být samozřejmě výborný pomocník, ale kreativita mu zcela chybí.
