Volba správné strategie při ochraně vzácných druhů rostlin či živočichů nemusí být někdy jednoznačná. Ukázal to mimo jiné výzkum unikátního slatiniště v rezervaci Močiar u slovenských Stankovan, kde biologové z Masarykovy univerzity zkoumali lokalitu s takzvanými reliktními organismy z doby ledové. Došli k závěru, že pro jejich přežití je nutné se o místo starat, bez zásahu by nepřežily.
Relikty jsou druhy, které se hojně vyskytovaly v daném území v různě vzdálené minulosti, typicky ale minimálně několik tisíc let. Do dnešních dnů pak přetrvaly jen na izolovaných a většinou malých lokalitách, které mají unikátní kombinaci podmínek, připomínající situaci v minulosti. V takovém případě hovoříme o reliktních stanovištích.
„Častým názorem i mezi ochranáři je, že pokud se chráněná společenstva formovala čistě přírodními procesy, což automaticky platí pro lokality reliktní, měla by tato společenstva podléhat takzvaně bezzásahovému režimu. Pokud však byl vznik lokalit podmíněn lidskou činností, například u kulturních stepí, musíme pro jejich udržení simulovat hospodaření, které lidé po staletí prováděli, například kosení nebo pastvu. Při průzkumu slatiniště jsme došli k závěru, že na vznik současných reliktních společenstev na lokalitě měla zásadní vliv lidská činnost a pokud mají zůstat zachovaná, je třeba lidské hospodaření udržet nebo vhodně nahradit,“ přiblížil jeden z výsledků průzkumu lokality Michal Horsák z Ústavu botaniky a zoologie Přírodovědecké fakulty MU.
V Evropě unikátní společenstva rostlin, měkkýšů, ale i dalších bezobratlých žijí u Stankovan na otevřených mokřadech, kde na povrch vyvěrají prameny s vysokým obsahem vápenatých a hořečnatých iontů a solí. „Zbytky organismů nám ukazují, že jejich dnešní rozšíření je pozůstatek jejich hojného výskytu v minulosti. Příkladem je třeba drobný plž, zrnovka alpská, který obýval krajinu mamutů,“ uvedl biolog.
S kolegy Horsák se dlouhodobě věnuje otázkám, kde a jak reliktní druhy přežívaly a přežívají. Například v lokalitě u Stankovan řešili, zda se tam tyto druhy vyskytovaly nepřetržitě od konce doby ledové až dosud, tedy zhruba 12 tisíc let.
Doklady o tom, jak se chráněná krajina v minulosti vyvíjela, získali vědci díky důkladnému průzkumu usazenin. Ty v některých místech mají až šest metrů a dá se z nich vyčíst historie výskytu různých druhů rostlin i živočichů až zhruba 19 tisíc let do minulosti. „Udělali jsme dva vrty do sedimentu a analyzovat velké množství zbytků organismů, od pylu rostlin, přes zbytky semen či částí rostlin až po schránky měkkýšů, které se v něm uchovaly. Díky tomu jsme poznali historii lokality a mohli jsme vidět změny ve složení a množství druhů, které se na daném místě vyskytovaly v různých časových obdobích,“ přiblížil Horsák.
Díky dvěma vrtům na různých místech se jim podařilo odhalit, že v minulosti byla lokalita mnohem méně otevřená a před osmi a čtyřmi tisíci lety dokonce z větší části zarostlá olšemi a smrky, což světlomilným druhům z doby ledové nesvědčí.
„Reliktní druhy z doby ledové jsou chladnomilné a většinou také světlomilné, protože tehdy byla krajina více méně bezlesá. Jsou sice odolné vůči stresu v podobě chladu a nedostatku živin, ale již méně vůči konkurenčním druhům, které je při vhodných podmínkách z lokality vytlačí.“ A právě to se zřejmě stalo, protože vědcům se nepodařilo doložit souvislý výskyt většiny druhů od konce doby ledové až do současnosti.
Druhy z doby ledové se zase rozšířili až díky člověku
Podle Horsáka mohla většina světlomilných a reliktních druhů přežívat po celou dobu ve velmi malých populacích na pár místech dané lokality, především u vývěrů pramenů, které slatiniště sytí. K jejich rozšíření ale došlo až v souvislosti s činností člověka.
„Většina druhů, které jsou u Stankovan dnes, se tam objevila až zhruba před tisíci lety, kdy začal člověk krajinu odlesňovat, pásl tam domácí zvířata nebo ji kosil. Za vznikem současné podoby společenstev tohoto slatiniště a velmi pravděpodobně i obdobných lokalit jinde v Karpatech je tak nepochybně člověk,“ zdůraznil.
Přestože je místo součástí chráněného území, ovlivňuje ji lidská činnost i dnes a relikty doby ledové jsou opět ohrožené. Odborníci zjistili, že z okolní zemědělské krajiny se přes splachy i podzemní vody dostává do lokality více živin, které podporují například zarůstání rákosem a dalšími konkurenčními druhy rostlin.
„Nedotčená krajina je tak vlastně stále ovlivňována činností člověka a pokud se nechá bez zásahu, zarostou ji nové druhu a chráněné reliktní rostliny či měkkýši zmizí,“ dodal Horsák.