S pocity osamělosti se možná běhen jarních týdnů trávených doma setkal kdekdo. Že umí být velice nepříjemné a mít velké dopady na fyzické zdraví hlavně u starších lidí, to už se ví dávno. Mezinárodní skupina vědců ze sedmi zemí, jejíž součástí jsou i sociologové Masarykovy univerzity, se teď ale pokouší zjistit, kdy se takové pocity tvoří především, a jak by je šlo eliminovat, aby se fyzické dopady i vliv na duševní pohodu snížily.
O epidemii osamělosti se mluví minimálně od 60. let minulého století. Zároveň to, že je stáří obdobím osamělosti, je jeden z nejhlouběji zarytých nezpochybňovaných stereotypů. „Čím dál víc se ale ukazuje, že stáří není něco, co vám jen tak spadne na hlavu. Je to proces, vršení všech následků předchozího života, genové výbavy i sociálního prostředí, ve kterém člověk celou dobu žil,“ říká Lucie Vidovićová, hlavní česká řešitelka projektu označovaného akronymem GENPATH. Ten se zabývá sociální exkluzí lidí ze vztahů a jejím dopadem na zdraví a kvalitu života starších mužů a žen. Výstupem projektu by měly být konkrétní návrhy opatření, která by šla v jednotlivých zemích přijmout.
Vědci se pustili do neobyčejně složitého tématu. Je jim jasné, že pocit osamělosti je do značné míry daný povahou konkrétního člověka – někdo má tendence se obklopovat lidmi víc a někdo méně. Klíčový je podle nich dojem člověka, že má dostatek pro sebe významných vztahů. Někomu může stačit jeden, někdo potřebuje třeba pět. Sociologové se zaměřují především na ty, kdo podle svých slov nedostatkem sociálního kontaktu nějakým způsobem trpí.
Už teď se jim rýsuje, že jedno z velkých témat k řešení bude rozdílné vnímání osamělosti u mužů a žen. „Pokud chceme do budoucna udělat něco s osamělostí seniorů, budeme se muset jako společnost víc zaměřit na zdraví mužů. Muži umírají daleko dříve, a tak po nich zůstávají osamělé ženy, kterým už díru po manželovi v životě jen tak něco nezalepí,“ dává Vidovićová příklad toho, jak příslovečně vše souvisí se vším.
Z každodenní práce se seniory zná příklady lidí, kteří si třeba našli nového partnera, nebo se život pokusili vyplnit něčím jiným, i těch, kdo pocitu, že už kolem sebe nikoho nemají, propadli. U prvních dvou skupin v tom většinou sehrála roli pomoc někoho blízkého z okolí. Zjistit, jak to, že u někoho se taková pomoc setká s kladným ohlasem a u někoho ne, je jedním z dílčích úkolů projektu. Na základě toho by se totiž dalo navrhnout plán dalších intervencí.
Vědci počítají s tím, že pro každou zemi bude navrhovaný systém opatření dost možná jiný, protože různé země mají různou kulturu a míru sociálnosti. Přece jen už tradice vzájemného setkávání se je jiná v jižanském Španělsku, severském Norsku nebo ostrovním Irsku. Odlišné země mají také odlišný přístup k sociální politice. Právě data o různých navazujících faktorech ze všech sedmi zemí tvoří jednu část podkladů. Druhou budou rozhovory se seniory, jejichž cílem je vytipovat momenty, které způsobují, že lidé do pocitu osamělosti v pozdějším životě upadají.
„Z prvních zjištění nám zatím plyne, že se budeme chtít zaměřit na ranou intervenci – že je nutné vytvářet si kvalitní sociální vztahy už od mládí, protože pokud se to děje, ve stáří se to opravdu projeví,“ naznačuje Vidovićová. Konkrétnější výstupy teprve přijdou. Projekt financovaný Technologickou agenturou České republiky běží až do roku 2022.