Po roce s pandemií koronaviru se v ČR rozběhlo očkování proti nemoci COVID-19. Napříč společností se ale liší postoje k pandemii jako takové, k opatřením, která vláda zavedla, i k očkování. Na katedře psychologie fakulty sociálních studií tým pod vedením Zuzany Masopustové vedl dva výzkumné projekty: Výzkum postojů k epidemii COVID a Výzkum postojů k očkování dětí. Získaná data vědcům umožnila vytvářet modely a lépe porozumět tomu, s čím postoje k očkování souvisí.
Psycholožku Zuzanu Masopustovou, doktorandku Veroniku Hanáčkovu a studenta Martina Tancoše zajímaly v obsáhlých dotaznících nejen stanoviska, ale také zkušenosti respondentů. „Ptali jsme se na to, jestli už byli očkovaní, jestli prodělali onemocnění COVID-19, zda znají někoho, kdo na tuto nemoc zemřel nebo s ní byl hospitalizován. Ptali jsme se i na zkušenosti s lékaři či zdravotnictvím, tedy se zdravotní péčí a zajímal nás i celospolečenský kontext – jakým autoritám, institucím nebo médiím důvěřují,“ popsala dotazník Výzkumu postojů k epidemii COVID Masopustová.
Paralelně s prvním zmíněným dotazníkem pracoval její tým ještě na výzkumu postojů a zkušeností s očkováním dětí. Ten realizovala MU ve spolupráci s Univerzitou Karlovou, inicioval ji profesor Jiří Mareš z lékařské fakulty v Hradci Králové. Prostřednictvím získaných dat a jejich následné analýzy vědci chtěli zmapovat zkušenosti rodičů s jednotlivými typy očkování a zjistit, jaké důvody vedou rodiče k odkládání očkování či jeho odmítání.
„Domníváme se, že společnost se nedělí na odmítače a podporovatele očkování, ale že spektrum názorů a zkušeností je mnohem pestřejší. Z poradenské praxe vím, že v některých případech jsou za negativními postoji k očkování obavy rodičů vzniklé nějakou negativní zkušeností s očkováním u vlastních dětí nebo v okolí či nejistoty ohledně zdravotního stavu dítěte. Zajímá nás proto, zda skutečně například právě mezi předchozími zkušenostmi s očkováním či zdravotnickou péčí a postoji k očkování nějaká spojitost existuje a jaké jiné důvody k odkládání nebo odmítání očkování rodiče mají,“ uvedla Masopustová s tím, že doufá, že by výzkum mohl umožnit lepší porozumění důvodům k odmítání či odkládání očkování dětí a zkušenostem rodičů s nežádoucími účinky jednotlivých očkování. „Přáli bychom si, aby pak výsledky našeho výzkumu sloužily jako podklad pro zkvalitnění odborné, ale i obecné společenské debaty o problematice očkování,“ dodala.
V žádné části obou dotazníků nebyly otázky, na základě kterých by bylo možné účastníky výzkumu identifikovat, dotazník byl zcela anonymní. Otázky bylo také možné přeskočit, nevyplňovat. Dotazníky byly ale poměrně obsáhlé, což je podle Masopustové obvyklým neduhem psychologických dotazníků. „Cílem výzkumu totiž není prosté zachycení názorů na očkování, ale chceme zároveň lépe porozumět tomu, s čím jsou jednotlivé postoje k očkování spojené, jak souvisí s dosavadními zkušenostmi daného člověka či jeho vzděláním či postoji,“ vysvětluje psycholožka.
Dotazníky o očkování dětí vyplnilo do dubna zhruba 1100 rodičů, přičemž asi 700 z nich vyplnilo i dotazník o covidu. Ten dohromady vyplnilo 2700 respondentů. Ve výzkumu v době sběru chyběly odpovědi lidí mimo velká města a lidí se základním a učňovským vzděláním. Výzkum probíhal do konce května. Po vyhodnocení výzkumu budou na webových stránkách katedry psychologie dostupné výsledky jak všem účastníkům výzkumu, tak i široké veřejnosti.