O krasobruslení se říká, že je to něco mezi uměním a sportem. Jak to cítíte vy?
Je to tak, hlavně na vrcholové úrovni je v dnešní době ten největší kumšt umět skloubit techniku skoků, piruet a kroků s určitým uměleckým citem. Kdo nemá umělecké cítění, může být sebelepší skokan a dokázat obtížné figury, ale nedosáhne na ty nejvyšší známky. V minulosti se určitě dal úspěch víc „vydřít“ a kdo měl hodně hodin natrénováno, mohl se dostat na světovou špičku. Stačilo třeba, abyste skočil několik dvojnásobných axelů, a mohl jste vyhrát, i když choreografie nebyla perfektní. Dnes je nový systém hodnocení – hodnotí se bruslařské dovednosti, spojovací prvky, předvedení, choreografie a interpretace programu, takže musíte nejen tvrdě dřít, ale mít v sobě i špetku talentu.
Říkáte, že umělecký projev hraje velkou roli. Není jeho hodnocení moc subjektivní?
Do jisté míry ano. Jsou ale dvě známky – ta první za technickou hodnotu v podstatě nemůže být ovlivněna rozhodčími. Ta druhá, která hodnotí komponenty programu – umělecký projev, skutečně subjektivní je, ale na druhou stranu jsou tam ochranné mechanismy, jako třeba náhodné losování porotců, jejichž hodnocení se započítává.
Mám pocit, že dnešní krasobruslení je dost svázáno pravidly. Je opravdu prostor pro to nějak umělecky vyniknout?
Máte předepsaný počet kroků a piruet, které můžete nebo musíte předvést, ale mezičlánek je váš. Sám si vybíráte muziku, kostým a choreografii, vy do svého vystoupení vkládáte určitý výraz, tedy něco, co z vás při dokonale zvládnuté technice dělá opravdovou světovou špičku.
To už mají dnes na starosti celé týmy. Já jako trenér řeším převážně technické věci. Mám ale zkušenost, že muziku, pokud nejde vyloženě o žákovskou kategorii, si sportovci vybírají sami podle vlastních představ a cítění. Tomu se uzpůsobuje kostým a samozřejmě i choreografie.
Chodíte vy sám ještě na led?
Na fakultě učím základy bruslení a krasobruslení, takže ano, ale když trénuju třeba Michala Březinu, tak za ním na led nechodím – tedy ne že bych mu neměl co dát, ale stačí stát za mantinelem a říkat mu své postřehy.
Neláká vás si ještě někdy zakrasobruslit?
Ani ne (směje se). Stačilo mi, že jsem zamlada stával dvanáct hodin denně na bruslích. Když se vymýšlí různé kroky, tak si něco pro oživení zkoušet musím, ale potěšení už to pro mě moc není.
Teď trénujete hlavně sólistu Michala Březinu. Máte nejradši jednotlivce nebo jste i příznivcem sportovních dvojic či tanečních párů?
Má to u mě určitý vývoj. Sám jsem byl nejdřív sólista, ale postupně jsem začal dělat sportovní dvojice a snažil se v nich prosadit. Teď už jich není tolik, takže se věnuju hlavně sólovému bruslení. Přiznám se, že tance jsem dříve moc neuznával, protože to byla taková konzervativní disciplína, kde bylo těžké se prosadit. Vývoj šel ale výkonnostně hodně dopředu a v současné době je to úplně něco jiného než za mých let.
Jste vrstevník asi nejlepšího československého krasobruslaře Ondřeje Nepely. Jak na něj vzpomínáte?
Nevím, jestli se dá říct, že byl nejlepší, ale jednoznačně to byl výjimečný bruslař, který získal ohromnou spoustu titulů a přivezl jednu z mála našich zlatých olympijských medailí. Jak na něj vzpomínám? Byli jsme trochu odlišného ražení. Já jsem dělal rozmanitou přípravu na suchu, třeba jsem hrál fotbal a věnoval se dalším sportům, které mě bavily, a Ondra byl skutečně dříč, nikam moc nechodil, nikdy na rozdíl ode mě neudělal žádný průšvih. Asi i proto dosáhl větších sportovních úspěchů než já.
Panovala mezi vámi rivalita, když jste startovali na stejných závodech?
Rivalita ani ne, on byl přece jen jednoznačně lepší. Když jsme spolu jeli mistrovství Evropy, on byl první a já šestnáctý. I když jsem tenkrát udělal nějaké chyby a měl na víc, na něho jsem nestačil. To víte, že jsem si myslel, že mám třeba lepší obraty, ale on byl výkonnostně skutečně úplně jinde.
Doba Ondřeje Nepely i následující dvě dekády byly poměrně úspěšné pro české krasobruslení, ale od Radky Kovaříkové a René Novotného na začátku 90. let jsme výraznější světové úspěchy moc neměli. Až teď trochu svítá na lepší časy.
Je celosvětový trend, že se výkony sportovců ve všech sportech srovnávají. Kdysi se třeba řeklo, že v hokeji nebo fotbale jsou dva tři špičkové manšafty, ale dnes se průbojnost celé řady zemí zvyšuje a konkurence je čím dál tím větší, takže je těžší se dostat na špičku. Ale opravdu nám svítá na lepší časy. Dost se začíná prosazovat Tomáš Verner, který je z loňské sezony mistrem Evropy.
Verner teď také skončil čtvrtý na mistrovství světa. Jak vidíte jeho další šance a jaké jsou vyhlídky vašeho svěřence Michala Březiny?
Vloni byl Tomáš Verner na mistrovství světa bohužel třináctý, takže mohl letos startovat jen jeden závodník. To mě dost mrzí, protože nemohl jet právě Březina, který už se na Vernera začal dotahovat – je teď juniorským vicemistrem světa. Je dobré, že se teď Tomášovi podařilo skončit do desátého místa, takže na olympiádu budou moct jet dva bruslaři.
Vy sám jste byl součástí přípravného týmu na olympiádu v roce 1984, kde krasobruslař Jozef Sabovčík skončil třetí. Jak to tenkrát bylo? Měl Sabovčík šanci dosáhnout výš?
Jozef Sabovčík byl enormní talent, který se rodí, jak se říká, jednou za sto let. Podle mě trochu, jak to v mládí bývá, podcenil přípravu a vstoupil mu do toho i zdravotní stav, ale nerad bych o tom po letech nějak rozmlouval. Byl to opravdu sportovec, který vynikal jak po skokanské, tak po umělecké stránce a vybojoval nám v Sarajevu krásný bronz.
Než jste zahájil akademickou kariéru, působil jste v 70. letech krátce jako profesionální trenér. Proč jste začal trénovat jen externě?
Byl jsem bohužel určitým způsobem perzekvován, protože můj bratr emigroval. Ukončil jsem svoji krasobruslařskou kariéru, protože jsem nikam do zahraničí nesměl – měl jsem jet na olympiádu a na mistrovství a třeba den před odjezdem jsem se dozvěděl, že nikam nepojedu. Když jsem v roce 1976 dostudoval, dostal jsem nabídku stát se externistou na Masarykově univerzitě, a když mi o pár let později nabídli interní práci, rád jsem přestoupil. Být na vysoké škole učitelem se tehdy poštěstilo málokomu.
Jste za to rozhodnutí rád.
Určitě. To byla jedna z nejhezčích dob mého života a práci na univerzitě považuju za své celoživotní dílo – jsem tu vlastně už přes třicet let.
Pracoval jste dlouho na Pedagogické fakultě, se vznikem Fakulty sportovních studií jste přestoupil. Co pro vás znamenal vznik této fakulty?
Považuju to za velmi důležitý krok, ale přiznám se, že jsem si od vzniku fakulty sliboval víc. Viděl jsem v tom ohromnou perspektivu pro rozvoj kvalitních trenérských specializací, které teď sice máme, ale na jejich pořádný rozvoj je málo peněz. Takže jsem trochu zklamaný, ale za to asi může můj přehnaný počáteční optimismus a představa, že sem snadno a rychle přitáhneme spoustu trenérů a sportovců. Jsem ale moc rád, že se mi na MU podařilo přilákat řadu krasobruslařů a vychovat zde trenéry pro krasobruslení.
Dá se tedy říct, že krasobruslení v Brně vzkvétá?
Výkonnostně to není úplně ideální, protože jako ve všech jiných sportech čelíme úbytku dětí. Tady vidím obrovskou chybu v zániku tradice sportovních středisek, která u nás poměrně dobře fungovala za minulého režimu a dnes úspěšně fungují v řadě zemí, jako je třeba Francie. Dnes už na zakládání nových středisek nejsou prostředky a prostory. Nejsem zastáncem toho, že jakmile se našlo dítě talentované pro nějaký sport, různě se přesouvalo a nikdo se s ním nebavil, ale ve střediscích se udržovala určitá tradice a návaznost. Byli tam odborníci, kteří se soustředili na výchovu talentů – ať už třeba na testové baterie nebo na predikce růstu.
V čem pomáhá predikce růstu?
Dítěti, které má určité sportovní ambice, předpovíte, jestli určitým způsobem vyroste a bude moct dosáhnout dobré výkonnosti v určitém sportovním odvětví. Takhle přijdete třeba na to, že nemá smysl, aby to konkrétní dítě dělalo krasobruslení, a že má radši dělat basketbal. Jenže dnes jsme rádi za každého, kdo přijde a chce ten sport dělat.
Na webových stránkách vašeho klubu TJ Stadion Brno se píše, že dlouhodobě klesá zájem diváků o krasobruslení. Vnímáte to i vy?
V Česku se to děje, ale nejsem schopen určit důvody. Je fakt, že do krasobruslařského stánku nám na různých prezentacích chodí spíše jen rodiče kvůli svým dětem – dřív býval větší zájem širší veřejnosti. Když ale vidíte přenosy z USA nebo ze světových závodů, kde jsou plné stadiony, tak si říkáte, kde je ta chyba, protože přece jen u nás určitá tradice krasobruslení je. Možná jsou lidi přesycení jinými sporty a nabídkou televizních stanic, které umožňují sledovat prakticky cokoliv pohodlně z domova, a nemusíte pak nikam moc chodit.
Mezi laickou veřejností je z krasobruslení hodně známá spirála smrti. Nikdy se mi nepodařilo zjistit, proč si právě tato poměrně běžná figura vysloužila tento strašlivý přídomek. Tušíte to?
To vám dnes už asi nikdo přesně neřekne, ale v době svého vzniku to byla vůbec první spirála, která se dělala, a byla považována za velmi obtížnou. Dřív také partnerky šly do spirály smrti přes most a stávalo se, že přepadly rovnou hlavou na led. Dokonce se kdysi trénovalo i v hokejové přilbě.
Takže dnes není už tak nebezpečná jako dřív?
V tom nejlepším technickém provedení umí dnes spirálu smrti už málokdo, ale jinak je to jeden z nejlehčích momentů pro sportovní dvojice. Ke zraněním dochází spíš u zvedaných figur. Když jedete rychlostí deset metrů za vteřinu a něco se stane, tak partnerka padá i ze dvou a půl metru. Pak jsou to odhazované figury, protože dopad může být třeba přetočený a dochází k nepříjemným zraněním kolen a svalů.
Vymýšlí se v dnešní době ještě nové figury nebo už bylo všechno objeveno?
Jsou různé klasické figury, které dodnes platí, jako třeba lasa a odhazované a zvedané prvky, ale k posunům dochází. Pravidla se různě měnila, takže inovace je třeba v tom, že se partner netočí jen v jednom směru a přehodí si partnerku z jedné ruky na druhou. Občas se inovuje prvek tak, že se někam vnese nějaký vrut. Spíš se ale vkládají takové maličkosti, na které se přijde náhodou. Základní věci už jsou dávno objevené a zaškatulkované. Řada věcí je také zakázána – nesmí se třeba dělat salta, která jsou považována za příliš nebezpečná. Další varianty skoků už je tedy v podstatně nemožné vymyslet.
Krasobruslení se v průběhu vašeho života hodně změnilo. Co je vrcholem dnes a co bylo vaším osobním vrcholným výkonem?
V mé době, kdo skočil trojitého salchowa a trojitého toeloopa, tak se stal i mistrem Evropy. V současné době to není skoro ani na úspěch v juniorské kategorii. V kategorii mužů musíte zvládat všechny trojité skoky včetně axela – to už je tedy vstup mezi světovou elitu. Ideální je zvládat i čtverný skok – toeloop nebo salchow, ale dá se vyhrávat i s dobře spočítaným množstvím trojitých skoků. Já měl svůj vrchol s trojitým toeloopem a dvojitým axelem, ale to byla skutečně úplně jiná doba.
Myslíte, že výkonnost v krasobruslení poroste výrazně dál?
Po technické stránce určitě půjde nahoru, ale už ne moc rychle. Sportovci se skutečně vyrovnávají – teď už se vám o čtverný skok pokouší i bruslaři, kteří se umisťují ve světě do patnáctého místa. Do budoucna se bude zřejmě skákat i čtverný rittberger a čtverný flip, ale to budou jen výjimky – nevěřím, že by se to stalo pravidlem.
