MUDr. Viola Svobodová, vedoucí lékařka Hospicu sv. Alžběty v Brně, vystudovala Lékařskou fakultu UJEP (dnešní Masarykovy univerzity), poté pracovala na 2. interní klinice Fakultní nemocnice u sv. Anny, věnovala se genetice v interně v Dětské nemocnici v Brně, pak působila jako primářka na klinice infekčních nemocí ve FN v Bohunicích. V současnosti se již pět let věnuje problematice hospicové péče, spolu s dalšími kolegy založila v roce 2004 občanské sdružení Gabriela, jež provozuje jediný brněnský hospic s týmem spolupracovníků, kteří se starají o poslední chvíle života nevyléčitelně, převážně onkologicky, nemocných lidí.
Vystudovala jste Lékařskou fakultu, jak jste se k práci v zařízení, jako je hospic, dostala?
Po studiích mě zaujala interna a mým životním profesním koníčkem byla genetika, proto jsem odešla do dětské nemocnice, kde bylo jediné oddělení klinické genetiky v Brně, a věnovala jsem se genetice v interně. Vyhledávali jsme lidi s dispozicemi k chorobám krevního oběhu, pracovala jsem tedy už tehdy s celými rodinami, zaváděli jsme preventivní program, aby se případné vlohy nezrealizovaly. Jako mnozí jiní ani já jsem neprošla komplexními prověrkami, a nemohla jsem tedy pokračovat v této práci, a tak jsem nastoupila na infekční kliniku v Bohunicích, kde jsem později působila jako primářka. Krátce po odchodu do důchodu mě kontaktovali z Masarykova onkologického ústavu, zda bych se nechtěla ujmout hospicového zařízení, které právě zřídili. Souhlasila jsem. Brzy jsem pochopila, že zde mohu uplatnit svou celoživotní praxi a že mohu nevyléčitelně nemocným lidem pomoci více než dříve v nemocnici. A práce v hospici mě chytila za srdce.
Vybudovala jste ale spolu se svými pracovníky hospic jinde, jak k tomu došlo?
Za dva a půl roku byl hospic z ekonomických důvodů uzavřen a my, kdo jsme v něm pracovali, jsme viděli, jak je tato služba potřebná zejména pro onkologicky nemocné, kteří jsou v terminálním stavu a jejich příčinná léčba není možná. Rozhodli jsme se s pár lidmi, že hospic obnovíme na stejném místě. Založili jsme občanské sdružení Gabriela a v roce 2004 jsme hospic otevřeli jako soukromé nestátní zdravotnické zařízení s deseti lůžky.
Jak velký je hospic v současnosti?
V současnosti máme šestnáct lůžek, v plánu máme vybudovat dalších deset. To proto, že při stávajícím počtu lůžek nejsme schopni vyhovět všem žadatelům o umístění. Stejně slouží sice i hospic v Rajhradě, který má padesát lůžek, ale pro brněnské občany je náš hospic jediný a pro pacienty a jejich rodiny je mnohem komfortnější jeho brněnská lokalizace.
V čem se liší práce v hospici od práce v nemocnici, ve které jste strávila téměř celou kariéru?
Abych se přiznala, tak za celou dobu mé praxe v nemocnici mi vadil hlavně neosobní přístup k pacientům, který vyplýval z nedostatku času. Nejvíce mě trápilo opuštěné umírání lidí. Pro návštěvy nemocných byla vyhrazena jen určitá doba a nemocní často umírali naprosto opuštění. Nikdo neměl čas být s nimi do konce a oni sami zřetelně a bolestně vnímali, že jsou mimo zájem zdravotníků. V nemocnici se tyto věci dají těžko řešit. V hospicu jsem objevila spoustu věcí, například že lidem často více pomáhá, když jim nasloucháme, než když pouze chceme poskytovat rady. Mnohdy místo různých doporučení potřebují více povzbuzení.
Překvapilo mne, že nemocnému nemusí vadit ani moje bezmocnost, že nevadí, když se přiznám, že také nevím, co dál; to někdy rozváže člověku ústa, najednou jsme si blízko.
Zvlášť když si k němu k posteli na chvíli sednu a třeba i mlčím; v nemocnici jsem toto nikdy nezažila. Práce s nevyléčitelně nemocnými mne také usvědčuje v tom, že často mluvíme ve frázích – v hospicu nemůžete říct: „Hezký den vám přeji, mějte se dobře!“ a odejít z pokoje od těžce nemocného. Zde si člověk musí rozmyslet každé slovo, které řekne. A navíc, nejde jen o to, mluvit pravdu. Když mám mluvit s nemocným o jeho nemoci, kterou si stále ještě nemůže připustit, musíme tu pravdu říct s láskou, protože jinak je tato pravda příliš tvrdá.
Jak byste shrnula hlavní myšlenku hospicu?
Myšlenka hospicu vznikla ve Velké Británii a v zahraničí má dlouhou tradici. U nás byl první hospic založen v roce 1995, dnes je jich v republice 11. Myšlenka hospice vychází z úcty k člověku jako jedinečné a neopakovatelné bytosti. Důraz se klade na to, aby se zachovala kvalita života až do jeho poslední chvíle. Hospic garantuje, že nikdo v poslední chvíli nebude sám a že nebude trpět nesnesitelnou bolestí.
Jaká jsou další specifika hospicu?
V hospici úzce spolupracujeme s rodinou nemocného. Možnost návštěv je čtyřiadvacet hodin denně.V komunikaci s rodinou i s nemocnými jsme objevili velkou cenu času. Času, který je darován, aby se v životě něco dovršilo, dokončilo. Mohou to být různé věci – dokončit nějakou práci, něco zařídit v rodině, uspořádat vnitřní věci – např. smíření v rodině, s partnerem, dětmi –, které potřebuje dotáhnout do konce. Léčbou bolesti a jiných potíží pomáháme nemocným odhlédnout od přítomných strastí, aby se mohli podívat na celý svůj život, aby v něm objevili to pozitivní, aby ho rozpoznali jako smysluplný. Doprovázíme je tedy tím, že poskytujeme odbornou pomoc po všech stránkách – fyzické, psychické, sociální, emoční i duchovní, jsme účastníky toho, co prožívají. Pobyt v hospici umožňuje také nemocným rozloučení s jejich blízkými, pro které je to také velmi důležité – žijí bez výčitek svědomí, že něco opomněli ve vztahu k blízkému nemocnému.
Přesto to pro pacienty musí být těžké přiznat si to, že už není cesta dál, když už jsou u vás…
Pro některé to bývá opravdu velmi těžké. Když ale poznají, že nám nejsou na obtíž, když vidí, že jim pomáháme ulevovat jejich bolesti a staráme se o jejich tělesný komfort, jsou té tíhy alespoň částečně zbaveni. Ne vždycky se to ale podaří. Záleží na tom, jak člověk předtím žil, jaké vyznával hodnoty, jaké vztahy budoval. A když se podaří napravit, co bylo třeba dlouho zanedbáváno nebo narušeno, už pacienta tak jeho nemoc neskličuje, najednou je to věc druhořadá. To je pak i naše radost.
Co Vám práce dala?
Objevila jsem, že u hranic smrti se člověk učí, co je nejdůležitější v životě. To, čeho dosáhl člověk v životě, třeba postavení, majetku, je najednou ničím proti vztahům, které prožil. Život je o vztazích, v nich je vlastně smysl života. Toto poznání mě hluboce naplňuje a „završuje“ mou práci jako lékařky. Snažím se k tomu vést i kolektiv spolupracovníků, aby všichni nacházeli v práci tento smysl. Je to práce velmi namáhavá a člověk by mohl v bezcílné práci velmi rychle vyhořet.
Co je ve Vaší práci nejtěžší?
Nejtěžší je, když nemocný odmítá moji pomoc, když už rezignoval. Když víme, jak mu pomoci a v čem, ale on to už nepřijímá. Ale tak to bývá v každém lékařském oboru.
Já jsem ráda, že je moje medicínská dráha naplněná takovouto prací. Moc mi pomáhá zázemí, které mám v rodině i mezi přáteli nebo mezi stejně smýšlejícími lidmi, kteří pro hospicovou myšlenku žijí či s ní sympatizují. Sílu k této práci nacházím ve víře v Boha. Je potřeba brát každého takového, jaký je. To si však musí člověk připomínat každý den, při každém setkání, neboť i já bych mohla selhat.
Máte vůbec ještě čas na něco jiného, než je práce pro hospic?
Moc času nemám, ale pro rodinu, hlavně pro vnoučata – máme jich od tří dětí třináct – si čas vždycky udělám.
Co plánujete do dalšího roku?
Čeká nás rekonstrukce starších prostor, budování půdní vestavby s dalšími pokoji a zázemím pro zaměstnance. Později bychom chtěli vybudovat park, kam bychom mohli vyjet s nemocnými, když je hezké počasí.
