Mgr. Pavel Černý promoval v roce 1997 na Právnické fakultě Masarykovy univerzity. V roce 2000 ukončil bakalářské studium oborů politologie a sociologie na Fakultě sociálních studií. S Ekologickým právním servisem spolupracoval od roku 1997 jako dobrovolník, od roku 2000 je zde zaměstnán na plný úvazek jako právník. V současnosti pracuje v programu Právo na příznivé životní prostředí. Specializuje se především na oblasti ochrany před hlukem, znečišťováním ovzduší, zapojování veřejnosti do rozhodování a možnosti soudního přezkumu ve věcech ochrany životního prostředí. Podílel se na činnosti Poradny EPS, výuce předmětu Administrativně právní klinika na Právnické fakultě UP v Olomouci a dalších vzdělávacích aktivitách EPS. Je spoluautorem publikace „Průvodce novým správním řádem“ a členem Legislativní rady vlády.
Studoval jste na dvou fakultách MU, právnické a sociálních studií. V čem se tyto fakulty nejvíce lišily?
Studium na právech bylo zaměřeno primárně na prezentaci určitého objemu dat při zkouškách. Na FSS byla atmosféra přednášek i seminářů pracovnější a mnohem „živější“, během výuky se mohl člověk častěji dozvědět informace a souvislosti, které se v literatuře nedočetl, více se diskutovalo. Tomu odpovídala i podstatně odlišná atmosféra mezi studenty – jednoduše řečeno, studium na FSS většinu lidí (včetně mě) mnohem víc bavilo. Právnická fakulta by se podle mého názoru měla snažit více orientovat na praktičtější formy výuky. Potvrzuje to i velký zájem studentů práv o dobrovolnou práci v naší právní poradně.
Jak jste se dostal ke své práci? Jak se z právníka stane ekolog?
Během studií jsem se o ochranu životního prostředí zajímal spíše jen teoreticky. Tehdy mě zajímala hlavně právní a politická filozofie, myslel jsem, že se budu snažit o akademickou dráhu. Přesto jsem zároveň chtěl během studií dělat něco praktického. Díky kontaktům se zakladateli EPS jsem zde začal pracovat jako dobrovolník a postupně se mi to stalo zaměstnáním. Ohradil bych se ale proti slovu ekolog! Nejlepší by bylo používat je pouze pro absolventy příslušného oboru na přírodovědeckých fakultách. Stalo se zvykem jím v běžné řeči označovat i ty, kdo se profesionálně věnují ochraně životního prostředí. My jsme ale opravdu pouze právníci, kteří se specializují na určitý obor.
Označení ekolog se silně bráníte, přesto se zeptám – proč podle vás česká veřejnost často vnímá ekology jako „zelené teroristy“?
Je pochopitelné, že část veřejnosti, jejímiž prioritami jsou růst materiálního blahobytu, zvyšování možností osobní automobilové dopravy a podobně, vnímá „ekologické“ aktivity negativně. To je běžný konflikt zájmů, kterému se otevřená společnost nemůže vyhnout. Označení „ekoterorista“ je šikovně vymyšlená a zručně opakovaná mediální konstrukce, kterou jedna ze stran tohoto konfliktu používá k tomu, aby druhou poškodila. Z hlediska zdravého rozumu je absurdní srovnávat násilné útoky proti lidem s prezentováním názoru ve veřejné debatě, případně se sepisováním právních podání. Osobně považuji za – pro společnost – nebezpečnější bezhlavé prosazování například dopravních staveb bez ohledu na pravidla určená k ochraně jiných zájmů a hodnot. Základní úlohu nás právníků proto vidím v úsilí o to, aby společenská debata i konflikty zájmů probíhaly v rámci nestranných pravidel. Není možné připustit, aby některé argumenty byly odmítány jenom proto, kdo je říká.
Jaká je podle vás úroveň ekologické legislativy v ČR? Vztah k přírodě u nás reguluje zákon č. 114/1992, o kterém se říká, že je na evropské poměry relativně přísný.
To bych si netroufal tvrdit, to by muselo vyplynout z nějaké podrobné srovnávací analýzy. Právo životního prostředí je na rozdíl od jiných právních odvětví, kde funguje jeden základní kodex, roztříštěno a zákonů jsou desítky. Navíc ochrana životního prostředí je jednou z nejharmonizovanějších oblastí společného evropského práva, takže si nemyslím, že bychom měli o moc přísnější legislativu, než jakou směrnice EU vyžadují. Celkově se domnívám, že úroveň českých environmentálních zákonů je velmi kolísává. Jednoznačně špatně v Česku funguje třeba zákon o ochraně nerostného bohatství (horní zákon), který platí od roku 1988 a je zaměřen spíše na co nejrychlejší vytěžení nerostného bohatství než na jeho ochranu a rozumné využívání. Hlavní problém ovšem spočívá v nedostatečném prosazování zákonů v praxi.
.jpg "Image")
Od roku 1997 se angažujete v Ekologickém právním servisu. Ten je nevládní neziskovou organizací, která poskytuje bezplatnou právní pomoc jednotlivcům i komunitám v případech, kdy je ohrožováno nebo poškozováno jejich životní prostředí. Jak práce v EPS probíhá?
Kolegové založili EPS ještě na fakultě. Tehdy to nebyla samostatná organizace, ale poradna, která fungovala v brněnské kanceláři Hnutí Duha a která poskytovala právní servis občanům a jiným neziskovým organizacím. Poradna funguje nadále, za rok zodpoví několik set dotazů. Postupně vznikaly další aktivity, zejména systematická práce na konkrétních kauzách, kterým se věnujeme dlouhodobě, připomínkujeme návrhy zákonů, vydáváme publikace nebo pořádáme různá školení. Kolegové z programu GARDE se věnují významnému tématu společenské odpovědnosti nadnárodních společností.
Specializujete se především na oblasti ochrany před hlukem a znečišťováním ovzduší, na zapojování veřejnosti do rozhodování a možnosti soudního přezkumu ve věcech ochrany životního prostředí. Jaká je situace v Brně v těchto oblastech?
Situace je obecně špatná v celé České republice, zejména ve velkých městech. Například limity hluku jsou překračovány na řadě míst. V Brně, přesněji na jeho jižním okraji, je specifická situace vzhledem k tomu, co se zde plánuje. Podle představ minulého ministra dopravy by se u Troubska měly křížit tři velkokapacitní dopravní komunikace. Tedy současná dálnice D1 rozšířená na šest pruhů, rychlostní silnice R43 a takzvaná jihozápadní tangenta, která by na tento systém napojila novou silnici R52 do Mikulova. Přitom jsou již nyní v této oblasti dlouhodobě překračovány limity hluku a imisí z dopravy. To je podle mne příklad zcela nepřípustného uvažování a plánování. Proti těmto plánům existuje mimořádně silný odpor veřejnosti včetně řady obcí, který však dosud příslušné úřady v ČR neberou příliš vážně.
Jak se mohou lidé proti záměrům státu bránit?
Soud je v tomto případě až poslední možnost, ke které vede dlouhá cesta. Dotčení občané a zainteresované organizace se mohou účastnit řady různých povolovacích procesů od územního plánování přes posuzování vlivů na životní prostředí až po konkrétní správní řízení. Pro člověka, který má své zaměstnání, je velmi namáhavé se této problematice věnovat. Každý se musí připravit na velkou časovou zátěž, neochotu úřadů a na nejistý výsledek. Sporná je také hodnota případného vítězství u soudu, pokud přijde po několika letech od povolení sporného záměru, který tou dobou již bývá realizován. Potřebujeme, aby soudy rozhodovaly rychleji a nebály se využít svou pravomoc k zastavení stavby do doby, než rozhodnou. To jim ostatně ukládají i mezinárodní smlouvy.
