K francouzštině mě přivedla třídní učitelka, která nás začala učit v šesté třídě na základní škole francouzštinu a potom i němčinu. Pak jsem měl také to štěstí, že jsem si v roce 1967 mohl začít dopisovat s dívkou stejného věku, která žila na předměstí Paříže. Celá její rodina patří doposud k mým přátelům. To byl začátek. Poté jsem byl na základě konkurzu vybrán ke studiu do lycea v Dijonu, kde jsem studoval v letech 1968 až 1971. To byla pro mě velmi důležitá zkušenost, už proto, že jsem se tam seznámil s řadou lidí, kteří působí v literární oblasti, jako je Václav Jamek, či s jinými, jako například režisér Zdeněk Troška.
Na lyceu jste studoval od svých šestnácti let. Bylo to pro vás těžké pobývat sám ve Francii, v jiném prostředí?
Mělo to svá pozitiva a negativa. Pozitiva byla zřejmá. Také nás hnala snaha uniknout ze situace v Československu po roce 1968. Francouzská škola byla pro nás všechny obrovským životním zážitkem. Měli jsme možnost seznámit se s jiným prostředím, s jiným školským systémem, s jiným systémem výuky. Samozřejmě tam byl přítomen i smutek z odloučení od domova, ale v internátním způsobu života, kde jsme si vytvořili jakousi komunitu, jsme získali spoustu výborných zkušeností.
Mělo studium na lyceu nějaká specifika?
Zajímavým kontrastem bylo to, že v lyceu na jedné straně platil ještě kázeňský řád z dob napoleonských a na druhé straně přitom panovala obrovská svoboda ve výuce. Málo se ví, že lycea zakládal Napoleon I., protože potřeboval vzdělané vojenské kádry pro svou armádu a administrativu. Kázeňský řád v lyceu byl v době, kdy jsem tam studoval, nesmírně zastaralý, vojenský. Dokonce i svou architekturou se lyceum dělilo na tábory, neprodyšně uzavřené, na disciplínu dbal hlavní dozorce, pod ním působili dozorci další. Profesor se staral pouze o výuku, o disciplínu a další věci pak administrativa s vojenskou nomenklaturou. Podle řádu, který tam panoval, jsme měli například povinnost si jednou týdně mýt nohy, měli jsme právo se dvakrát týdně sprchovat. Institucionálně například existovalo i jakési vězení za prohřešky. Ale stále tu byl přítomen kontrast mezi tímto přísným řádem a svobodou ve výuce – vyučující pečovali o rozvoj ducha, intelektu –, samozřejmě se zkouškami velice přísnými, ale s přístupem, který umožňoval každému, kdo chtěl, dostat se výše. Kdo se chtěl specializovat, mohl, a to v jakékoli z oblastí, které ho zajímaly. Například my na literární větvi jsme skončili s osmi hodinami filozofie týdně, s filozofickou disertací k maturitě, s disertací z latiny, ze živého jazyka, takže jsme dostali dost solidní vzdělání.
Po ukončení lycea jste se vrátil zpět a začal studovat francouzštinu. Proč zrovna v Brně?
Na lyceu v Dijonu se o nás staral profesor Látal, vynikající literát, překladatel z francouzštiny a znalec Apollinaira či Cendrarse. Ten mi poradil, ať nechodím studovat do Prahy, kde stále ještě působili Jan O. Fischer a Vladimír Brett, ale do Brna k profesorům Otakaru Novákovi a Otto Ducháčkovi. V Brně tehdy byla velice kvalitní katedra, kde působili skvělí odborníci, jako profesor Fryčer, Šrámek, Ohnesorg, Bartoš, docentka Ostrá, docent Seidl. Řekl bych, že jsme měli lepší profesory a pod ochranou profesorky Pačesové možná i svobodnější výuku, než byla tehdy v Praze.
„Kamenem úrazu řady překladů je nedostatečná znalost reálií. Častokrát zjistíte, že dotyčný sice umí jazyk, ale nezná pořádně kulturní pozadí,“ říká profesor Petr Kyloušek, náš přední romanista a překladatel. Foto: Petr Preclík.
Později, po studiu francouzštiny, latiny a italštiny, jste se pustil ještě do studia češtiny.
Češtinu jsem začal studovat až později, abych se uživil. S latinou, francouzštinou a italštinou jsem nemohl najít uplatnění, výuky francouzštiny ubývalo, takže nakonec jsem začal studovat češtinu, abych měl kvalifikaci k učení na střední škole. Ale nelituji toho, protože teprve při studiu češtiny jsem objevil krásu české literatury a bohatství českého jazyka, které jsem si do té doby neuvědomoval. A objevoval jsem ji přes francouzštinu, která mi lépe odhalovala nejrůznější možnosti českého vyjadřování. Koneckonců, docentka Ostrá nám vždycky tvrdila, že pokud už se při studiu francouzštiny nenaučíme nic jiného, tak alespoň znát lépe mateřský jazyk.
Za překlad románu Motolice a Plankton od Borise Viana jste dostal překladatelskou cenu. Proč jste si vybral zrovna Viana, který je považován za překladatelsky velice obtížného?
Překlad této knihy mi nabídlo samo nakladatelství a já jsem v tom viděl velkou příležitost. Bylo to takové tvůrčí překládání. Překládal jsem tak, že jsem si večer přečetl dvacet stránek, nad nimi jsem uvažoval, nechal vše uležet, a jak jsem chodil a přemýšlel, dostával jsem další nápady. Tak se mi velmi dobře psalo. Myslím, že jsem měl celý překlad hotový asi za měsíc a půl.
Jak se vám Vianův text, plný slovních hříček, různých stylistických vrstev a specifických reálií, překládal?
Musím se přiznat, že má základní úvaha byla kulturní, ne jazyková. Přemýšlel jsem nad tím, co ten text asi znamenal ve své době, představoval jsem si tu atmosféru, generaci. Generace mi víceméně korespondovala s tou, kterou popisuje Škvorecký. I u něj je možné najít jazz, i tam vidíme zhrzenou generaci poznamenanou válkou, generaci, která pohrdala rodiči. Bylo to samozřejmě něco trochu jiného, ale měl jsem na paměti tuto polohu mladých gymnazistů, dandyů, kteří se nemohou než s pohrdáním dívat na starší generaci zkrachovalých otců. Ve zbytku jsem samozřejmě zůstal věrný Vianovi.
Kde jste hledal inspiraci při překládání Vianova argotu?
Důležité je v tomto případě číst slovníky. Dost mi například pomohl Ouředníkův slovník nekonveční češtiny, argotických výrazů, nadávek a dalších „ošklivých“ slov – v něm jsem našel řadu výborných metafor a pojmenování. Každý dobrý slovník vám „naťukne“ další významy, česká slova se rozloží na původní kořeny a ty se pak dají kombinovat. Mimochodem tento velmi zábavný a někdy až cynicky vtipný text nebyl vůbec psán pro veřejnost, Vian jej vytvořil pro kamarády, aby je potěšil. A ta radost je v něm opravdu vidět. Nebyl míněn jako vážné dílo, a proto se liší od jiných jeho textů. To jsou romány tragické.
Co je podle vás nejdůležitější při překládání?
Velmi důležité je podle mě vyznat se v reáliích. Kámen úrazu řady překladů je nedostatečná znalost reálií. Častokrát zjistíte, že dotyčný sice umí jazyk, ale nezná pořádně kulturní pozadí. Naivní představa, že znalost jazyka automaticky opravňuje k překládání, vede často k omylům.
Přednášíte o francouzské literatuře, které další spisovatele kromě Viana máte rád?
Viana mám rád také proto, že jsem přišel do Francie právě v období, kdy se tam jeho dílo dostávalo do francouzského povědomí. V době, kdy psal, byl znám jako písničkář, trumpetista, autor krvavých románů, po americku psaných, ale jeho Pěna dní a další se dostávají do povědomí až po jeho smrti, tedy od šedesátých let. Já jsem „chytil“ tuto vlnu, kdy se jeho knihy četly v lyceu a kdy patřil k nové četbě. Mezi spisovatele, které rád pročítám, patří například Marguerite Yourcenarová, třeba takové Hadriánovy paměti, to jsou příběhy, které se mě stále zvláštním způsobem dotýkají. Ale mohl bych jmenovat i mnoho dalších: Le Clézia, Tourniera, Pereka, Hébertovou. A taky Stendhala, Pascala, du Bellayho.
Jste členem Středoevropské asociace kanadských studií a v současné době se zabýváte kanadskou frankofonní literaturou. Jak jste se dostal právě k ní?
Já jsem se s Kanadou setkal již dávno. Míval jsem od lycejních let rád písně Leonarda Cohena, což je židovský montrealský básník. Konkrétně Kanadská studia pak vytrvalým tlakem a systematičností vytvořil na Masarykově univerzitě Don Sparling, nejprve pro anglofonní oblast a pak dbal na to, aby tam vznikla i část frankofonní. A já jsem pochopil, že je to svět, který je objevný. Kanadská literatura psaná francouzsky je pro mě zajímavá z několika hledisek. To první je osobní – cítím zvláštní vztah k literatuře, která je literaturou malou, existuje na okraji několika velkých literatur a od svého vzniku, podobně jako česká literatura, soupeří o uznání. Druhá věc je, že když se do ní začtete, tak je to literatura velice kvalitní a dle mého soudu nyní kvalitnější než některé práce soudobé francouzské literatury. A třetí věc, proč se o ni zajímám, je to, že je podnětná metodologicky.
V jakém smyslu konkrétně?
Je to francouzsky psaná literatura, která původně byla na kulturní periferii. Byla koloniální literaturou, která se v určitém okamžiku chtěla vymanit ze závislosti na velkých kulturách americké i francouzské, a začala si hledat vlastní cestu. A co je zajímavé – oproti české literatuře, která se konstituovala od 19. století, nebyla kanadská frankofonní kultura chráněna vůči majoritní francouzské kultuře. O to měla těžší pozici. Rozdílné jazyky vytvářejí bariéru, za kterou se můžete skrýt – jako tomu bylo například v případě češtiny, zatímco když jde o stejný jazyk, tak tato situace metodologicky nese spoustu potíží – například kterou jazykovou normu zvolit? Vlastní jazykovou normu, nebo francouzskou jazykovou normu? Přináší to s sebou také celou řadu problémů, jako například kde hledat legitimnost a uznání, u kterého publika – zda u domácího nebo u francouzského, a tak dále.
Od šedesátých let se dostává kanadská frankofonní literatura do širšího povědomí a je často řazena k tomu nejlepšímu a nejsvéráznějšímu, co bylo ve francouzštině napsáno. U nás spíše známe kanadskou literaturu psanou anglicky…
Frankofonní součást kanadské identity je nesmírně důležitá, i když si to někteří tolik nepřipouštějí. Například kanadská hymna původně vznikla jako hymna frankofonního spolku a s textem, který byl skutečně frankofonně patriotický. Melodie potom dostala anglofonní text, který je jiný než francouzský, a tak se zrodila kanadská hymna. To jen takový malý příklad, jak frankofonní prvek působí v Kanadě na ten anglofonní. I když je minoritní, tak je také součástí toho, co anglofonní Kanaďany umožňuje odlišit od Spojených států. Nemyslím si, že by frankofonní literatura byla bezvýznamná. To, že ji neznáme, to je něco jiného. My se totiž stále díváme na to, co je francouzské, prizmatem minulé doby. Nejprve vidíme Francii a skoro veškerá díla kanadské frankofonní literatury známe především proto, že došla nějakého uznání ve Francii.
Jaká má kanadská francouzsky psaná literatura specifika?
Může například mít jiné vnímání prostoru. Když se podíváte na výstavbu některých děl, jsou strukturována prostorově, nikoli časově. Prostor je významotvornější než v evropských literaturách. Další aspekt je, že oproti francouzské literatuře je daleko dějovější. Neztratila příběhovost. Přitom je významotvorně stejně vrstevnatá. Kanadští frankofonní spisovatelé jsou vynikající vypravěči.
Má i některé zvláštnosti tematické?
Ano, vyskytuje se v ní například často tematika periferie, marginálních skupin obyvatelstva. Například v dramatech Michela Tourniera. Všechna jeho díla jsou psána ve specifickém montrealském argotu – joualu a najdeme v nich celou faunu marginální společnosti – vystupují zde prostitutky, homosexuálové, transvestité. Přitom jsou to hry, které jsou inspirovány jak tradicí náboženských her, tak antickou tragédií – montrealský joual je přetvářen například do psalmodie chóru prostitutek, které komentují příběh hlavní hrdinky, zpěvačky Carmen, která přináší poselství nové doby. Ta nakonec upadne do spárů mafie, odmítne spolupracovat a je zavražděna. To je hra Svatá Carmen z Main Street. Taková témata dnes v evropské literatuře nepotkáte často. Další zajímavost, kterou zde najdete, je jakási varianta zázračného reálna, třeba u Ferrona, Audeta, Hébertové. Prolínání zázračna či pohádky do románového světa.
Vyrovnává se kanadská frankofonní literatura například také s vícejazyčností?
Ano, vícejazyčnost je jedním z dalších specifik. Je zajímavé, že jakmile Quebečané vyřešili vlastní jazykovou otázku, začali v Quebeku přijímat další spisovatele různých národností, kteří píší úžasné romány – například Číňanka Ying Chenová, Brazilec Sergio Kokis, Haiťan Dany Laferrière. Zvláštní je také poloha literární řeči, do které se integrují různé jazyky, i indiánské. Takovou otevřenost dnes nenajdete v mnoha literaturách. Například v poezii Italoquebečana Antonia d’Alfonsa se mísí několik jazyků, ve své básni píše: Nativo di Montréal/ Élevé comme Québécois/ Forcedtolearn the tongue of power/ Viví en Mexico… Velice dobrým dramatikem je také jeden indiánský autor z kmene Wendatů (postaru Huronů) Yves Soui Durand, který spolupracoval s mnoha velkými režiséry, jako jsou Peter Brooke a další. V této integraci dalších kultur získali v Kanadě poměrně značný náskok například oproti nám. Jsem zvědav, kdy u nás dospějeme k tomu, že budeme mít vietnamské autory píšící česky, kterým otevřeme doširoka dveře a budeme je považovat třeba někdy za české klasiky.
Čím se v současné době zabýváte?
Velmi rád přednáším. Prvním rokem zpracováváme s kolegy z katedry anglistiky a amerikanistiky v rámci grantu projekt, který by ukázal pohled jedné identity na druhou prostřednictvím literatury a jiných umění. Chtěli bychom ukázat, jak se v Kanadě na sebe navzájem dívají Frankokanaďané a Anglokanaďané a obě skupiny pak na původní obyvatele, na různé minority, na homosexuály, na ženskou otázku. Dále spolupracuji s ostatními kolegy na srovnávacím slovníku literárněvědných pojmů. Věnuji se také spolu s docentkou Bartoňkovou odbornému překladu z italštiny – je to přitom poutavě psaná biografie Gaia Iulia Caesara od Luciana Canfory. Kniha vyjde v průběhu tohoto roku a dle mého je historiograficky i občansky velmi poučná. Ukazuje totiž na životě politika rozklad demokracie.