Vaše Magnificence,
Spectabiles, Honorabiles,
vážené členky a členové akademického senátu a vědecké rady,
vážené členky a členové akademické obce, kolegyně a kolegové,
milé studentky a studenti,
vzácní hosté,
srdečně Vás všechny vítám u příležitosti tradičního univerzitního svátku Dies academicus. Jako každý rok se jedná o příležitost se společně sejít a společně ocenit – ať už prostřednictvím Cen rektora či univerzitních medailí – naše kolegyně a kolegy, kteří se významným způsobem podílejí na budování dobrého jména Masarykovy univerzity.
Dovolte mi, abych dnes své vystoupení začal několika myšlenkami, které souvisí s vnitřní správou naší univerzity a jejím rozvojem.
Předminulé pondělí zasedal Akademický senát Masarykovy univerzity ve stávajícím složení naposledy a počátkem června se začne scházet senát nový, s mandátem do května roku 2027. Rád bych v této souvislosti poděkoval všem senátorkám a senátorům – v čele s dosavadním předsedou senátu Josefem Menšíkem – za několikaletou spolupráci a za společnou péči o rozvoj naší univerzity. Této spolupráce si velmi vážím.
A nemohu v této souvislosti samozřejmě nezmínit, že hlavním a klíčovým bodem, který končící senát schválil, je rozpočet Masarykovy univerzity pro rok 2024. Tento rozpočet – ve výši 11,8 miliardy korun – je opět rekordní a prorůstový, přičemž nárůst je dán především investiční částí rozpočtu. Oproti loňskému roku tak došlo k nárůstu o 1,8 miliardy.
Jako rektora mě samozřejmě velmi těší, že se naší univerzitě poslední léta daří kontinuálně dosahovat růstových rozpočtů. A jistě nemusím zdůrazňovat, že něco takového v posledních letech není vůbec samozřejmé a jednoduché: čelili jsme koronavirové krizi, čelili jsme vysokým cenám energií, mimořádně vysoké inflaci, stav veřejných financí nebyl a není jednoduchý. V tomto kontextu vnímám schválený rozpočet ve výši 11,8 miliardy, který je nejvyšší ve více než stoleté historii Masarykovy univerzity, jako velký úspěch, který zajistí její další rozvoj. Přičemž bychom měli i nadále mít na zřeteli především kvalitu a excelenci, neboť jsme a chceme být významnou výzkumnou univerzitou, a to nejen v českém prostředí.
Pokud jde o konkrétní parametry letošního rozpočtu, příspěvek státu na vzdělávací činnost činí 28 procent, institucionální podpora na rozvoj vědy pak 12 procent; což znamená, že zbývajících 60 procent neinvestičních výnosů získává Masarykova univerzita ze soutěžních grantů a z vlastních zdrojů. Mám za to, že investice do budoucího rozvoje se vždy vyplatí. Musíme tedy být nadále velmi aktivní v projektech, vlastní činnosti, ale také více sdílet technologie, sdílet prostory i hledat další vnitřní úspory.
Co mě v daném kontextu mimořádně těší, je to, že ačkoliv jsou někdy zájmy jednotlivých fakult či součástí univerzity rozdílné nebo se přirozeně kříží, nakonec se vždy dokážeme dohodnout a hledat společný zájem a společné směřování. A to považuji asi za to vůbec nejcennější.
Rád bych v souvislosti s pokračujícím rozvojem naší univerzity, s její robustností a finanční stabilitou ale též připomněl širší kontext, na který bychom neměli zapomínat: právě letos si připomínáme výročí 20 let od vstupu České republiky do Evropské unie a 25 let od vstupu naší země do Severoatlantické aliance. Zvláště v současném velmi rozkolísaném a nejistém světě plném krizí asi nelze úplně docenit význam těchto historických milníků a jejich skutečnou hodnotu pro naši zemi, pro naši společnost, pro naše životy.
A význam třeba našeho členství v Evropské unii neznamená a nemá znamenat nekritičnost či nekritické přijímání věcí, ale je výzvou a pozváním k tomu, abychom se aktivně podíleli na formování Evropy jako společného prostoru svobody;
a je-li to nutné, i připomínali pravé pilíře evropské kultury a civilizace, ať už jde o její duchovní a kulturní židovsko-křesťanské kořeny, osvícenské hodnoty či ideály humanitní – abych zde rovněž odkázal na jednu z knih velkého státníka a velkého Evropana Tomáše Garrigua Masaryka.
Mluvím-li o významu Evropy, kterou primárně vnímám jako svobodný prostor pro svobodné občany, kteří sdílejí obdobné základní hodnoty, pak univerzitu – jakožto instituci a jako jeden z velkých výdobytků evropské civilizace – chápu jako otevřený a svobodný prostor, který má sloužit především ke kultivaci ducha a k hlubokému uvažování o světě v nejširším smyslu. Řekl bych tedy, že vzdělání a instituce, které jej umožňují, jsou vlastně předpokladem a podmínkou svobody společnosti jako celku – tím že vychovávají a vzdělávají svobodné občany. Nebo jinak řečeno: myslím, že Evropa nevytvořila univerzity jakožto instituce, ale univerzity historicky byly jednou z klíčových institucí, které utvářely Evropu.
Rád bych se – v souvislosti s tím, o čem nyní mluvím – rovněž podělil o svůj názor na některé protesty či výzvy, které se tu a tam objevují. Nedávno jsme byli svědky jednoho takového případu i v České republice směrem k Univerzitě Karlově. Přiznám se, že jsem velmi znepokojen takovými ultimativními a nenávistnými postoji. Rovněž mě velmi zneklidňuje často silný antisemitský podtón podobných výzev či návrhů připomínajících praktiky, které doprovázely například nástup nacismu ve 30. letech 20. století.
Považuji za zcela nepřípustné, aby autonomním a samosprávným akademickým institucím bylo agresivně nařizováno či diktováno, s kým smí či nesmí spolupracovat, co a jak se smí či nesmí vyučovat, kdo kde smí či nesmí studovat, nebo koho univerzita může či nemůže zaměstnávat apod. Podobnou rétoriku považuji nejen za naprosto nemístnou, ale rovněž za velmi nebezpečnou.
Akademická půda není a nesmí být prostorem pro šíření nenávisti či nenávistné ideologie a žádná akademická instituce hodná toho jména na podobné požadavky nikdy nemůže a nesmí přistoupit. Myslím si také, že univerzity nejsou a nemají být arbitry či soudci v politických či zahraničněpolitických událostech, sporech nebo konfliktech; a tím méně jejich účastníky. A mám za velmi nebezpečné, když určité skupiny mají potřebu útočit na akademické instituce, přičemž parazitují na tragické situaci jiných a zneužívají ji k ventilaci své agrese či k prosazování nenávistných postojů.
Rád bych v této souvislosti opětovně připomněl důležitou myšlenku významného filozofa 20. století Sira Karla Poppera, která též bývá nazývána paradoxem tolerance: platí totiž, že neomezená tolerance nutně vede k vymizení tolerance a že pokud bychom rozšířili neomezenou toleranci i na ty, kteří jsou netolerantní, pak tolerantní budou potlačeni a s nimi bude nakonec zničena i samotná tolerance.
Něco takového nesmíme připustit. Je tedy i naší povinností – jako akademických institucí i společnosti jako celku – vyhradit si, ve jménu tolerance, právo netolerovat netolerantní. Jen tak je možné chránit cenný a křehký prostor svobody a demokracie jako jednu z nejvyšších lidských a společenských hodnot. A myslím, že univerzity – jako instituce, které mají povinnost pečovat nejen o duchovní odkaz Evropy a evropské demokratické kultury – v tomto úsilí nemohou a nesmí stát stranou.
Vážené dámy, vážení pánové,
hlavní důvod, proč jsme se dnes sešli, je ten, abychom společně ocenili členky a členy naší akademické obce, kteří svou prací dělají skvělé jméno svému oboru, své fakultě, své univerzitě. A kteří – ať už prostřednictvím výzkumu, pedagogického působení či svými postoji a názory – jsou a mohou být příkladem pro ostatní. A společně kultivují onen otevřený a svobodný prostor, kterým univerzita jako instituce je a kterým musí zůstat.
A za to všem oceněným již teď srdečně děkuji a upřímně jim blahopřeji!
Děkuji Vám za pozornost.
