ŽÍDEK: Češi nevidí, jak dobře se mají

Doc. Ing. Libor Žídek, Ph.D. patří mezi nejmladší docenty na Ekonomicko-správní fakultě MU, a i přesto už se stačil do její tváře výrazně zapsat. Je jedním z předních odborníků na českou polistopadovou ekonomickou transformaci, je autorem publikací o dějinách světového hospodářství a v současnosti se podílí na grantu souvisejícím s konkurenceschopností české ekonomiky. Žídek však není jen ekonomem, ale také zdatným sportovcem – deset let závodně plaval a dodnes se sportu věnuje. Rád také cestuje, často do méně vyspělých zemí. „Můžu pak studentům aspoň z vlastní zkušenosti dokládat, jak se tady v Česku vlastně máme výborně,“ říká Žídek.

Váš odborný záběr je hodně široký. Není toho na jednoho člověka trochu moc?
Detailněji se věnuji zejména ekonomické transformaci. Historie světového hospodářství je pochopitelně obrovské téma a není v lidských silách znát vše, co se ve světovém hospodářství odehrálo za posledních dvě stě let.

Co vás z toho všeho nejvíc baví?
Mě baví všechno. A bohužel mě dost lákají hlavně ta velká témata.

Nenajdete si volno i na něco jiného?
Teď se zrovna chystám na dovolenou do Jordánska. Vloni jsem byl v Sýrii, která byla naprosto úžasná, takže se zase těším.

To je tedy něco, co vás úplně odvede od práce?
Ano, i když se to samozřejmě prolíná. Můžu pak studentům aspoň z vlastní zkušenosti dokládat, jak se tady v Česku vlastně máme výborně.

Vy jste ale býval i sportovec.
Deset let jsem závodně plaval. V té době jsem tomu věnoval prakticky veškerý čas.

Přesto jste to na akademické půdě dotáhl na svůj nízký věk už dost daleko.
Pokud bych si mohl dovolit chvíli mluvit vzletně, tak musím říct, že podle mě je důležitý komplexní rozvoj člověka. Takže i teď se kromě toho, že se věnuji vědě a učení, snažím dost sportovat – plavu, běhám, jezdím na lyžích, chodím do jógy, hraji badminton a tenis – a kromě toho rád chodím na koncerty symfonických orchestrů, ale i rocku. S přítelkyní máme dva pejsky z útulku. Sbírám známky, chodím do sauny... No, a jak už zaznělo, rád cestuji.
Kde na to všechno berete čas?
Málo spím. A tím nemyslím, že bych se trápil nespaním, ale prostě mi stačí šest hodin spánku. Vstávám v šest ráno a hned začínám pracovat. Kromě toho akademická půda dává člověku ohromnou volnost. Se svým časem můžete zacházet relativně svobodně, za což jsem velmi vděčný.

Proč jste si vybral akademickou kariéru? Zrovna u ekonomických oborů bych čekal největší puzení k tomu vydat se do praxe.
V pátém ročníku jsem byl v podzimním semestru v Anglii, kde jsem se dostal ke světovému hospodářství, které mě hodně bavilo. Ekonomicko-správní fakulta se v té době teprve rozvíjela, takže jsem po svém návratu začal učit prváky makroekonomii. V létě jsem pak dostal nabídku věnovat se právě světovému hospodářství. To byla má vysněná práce, takže jsem ji okamžitě vzal. A jsem za to rozhodnutí rád, protože i díky faktu, že se fakulta teprve rodila, jsem dostal coby poměrně mladý akademik možnost zařídit si spoustu věcí podle vlastních představ.

Vaše velké téma je transformace české ekonomiky. Jak Česko ve vašich očích dopadlo?
Průměrný Čech dnes patří mezi 13 procent nejbohatších lidí této planety. Když se ale nějak tak jako vy zeptám studentů v prváku, tak mi často řeknou, že jsme rozvojová země, a obávám se, že si to u nás myslí většina lidí. Někdy říkám, že bych celý tento národ poslal na tři dny do Indie. Viděli by tam ty hromady odpadků a otevřené záchody na ulicích a pak by pochopili, jak se máme dobře a jaké máme štěstí, že žijeme tady. Tím nechci říct, že všechno je tu úžasné, ale mám pocit, že Češi jsou trochu ufňukaný a věčně nespokojený národ.

Příběh české transformace je tedy podle vás vyprávěním se šťastným koncem?
Pro každou ekonomiku je podstatná dlouhodobá schopnost růst. Někdy v 50. letech jsme měli schopnost růst takových sedm procent. V 80. už to bylo jen půl procenta. Trend byl sestupný a už jsme mohli jít jenom do záporu. Socialistický model byl vyčerpaný a nebyla žádná šance na obrat. To, co transformace primárně změnila, bylo obnovení této schopnosti ekonomiky růst. Některé možná vyděsila transformační recese, která ovšem byla z mého pohledu zcela nevyhnutelná, a navíc jsme ji měli nejmenší ze všech postkomunistických států. Průměrný růst se pak dostal někam na tři nebo čtyři procenta. Dlouhodobě jsme navíc schopni západní země dohánět. Zde tedy transformace nepochybně splnila svůj účel. Samozřejmě, že neproběhla neomylně. Nikdo ale nedokáže tak složitý proces zvládnout bezchybně.

Co třeba velký stín jménem tunelování, který ulpěl na celém českém transformačním procesu. To je taky jen nevyhnutelná chyba?
To je velmi fascinující téma. V této zemi mají všichni pocit, že celá privatizace byla jedno velké tunelování. Když se ale zeptáte na konkrétní případy, tak lidi moc neví nebo horko těžko vypotí dva příklady, které by nebyly založeny jen na „jedna paní povídala“. Podle mého názoru ale bylo tunelování v řadě případů ve své době zcela legální. Ti lidé jen využili zákonné možnosti. Vždyť když na konci 90. let nastoupila sociální demokracie s tím, že potrestá všechny tuneláře, skončilo vše tím, že do vězení šli asi čtyři lidé, z toho jeden sociálnědemokratický ministr.

Myslíte, že tunelování bylo jen otázkou příležitosti? Že by to udělal každý?
Já se zkouším schválně ptát studentů: „Do zítřka můžete získat majetek v hodnotě dvou miliard, transakce je zcela legální, i když podle některých amorální. Kolik z vás to neudělá?“ A z té seminární skupiny se mi přihlásí dva lidé. A to se bavíme o potenciálně vysokoškolsky vzdělaných lidech, elitě národa. Ta otázka je samozřejmě sugestivní, ale naznačuje minimálně to, že být tunelářem často znamenalo jen být ve správný čas na správném místě a postrádat některé morální zábrany, o kterých se navíc ještě dá vést spor. Privatizace prostě nebyla v žádné zemi populární. Navíc při tak obrovském přesunu majetku prostě něco muselo dopadnout špatně.

Přesto na začátku 90. let ekonomové jako Václav Klaus slibovali, že se budeme mít za pár let jako Němci. Jak se mohl tak mýlit?
V roce 1989 došlo k velkému přecenění naší výchozí situace. Mělo se za to, že jsme velmi kulturní a bohatý národ a že to bude rychlé. Sliby Václava Klause byly navíc zřejmě spíš politické než ekonomické. On byl ale bohužel stav naší země po 50 letech socialismu opravdu žalostný. Ještě někdy v 50. letech jsme měli HDP na hlavu přibližně na úrovni Rakouska. V roce 1990 to podle některých způsobů měření byla jen jedna pětina. Rakušané měli 40 let klidného vývoje tržní ekonomiky. To nemůžete zcela dohnat jen za 20 let. Musíme brát jako pozitivní, že máme rozjeté procesy, které tento náskok vůbec dohánět umožňují. Navíc řada faktorů, které nás drží dole, není ekonomické, ale společenské povahy. Dahrendorf říká, že ekonomický systém změníte během několika let, ale změna společnosti bude trvat 60 let. V socialismu existovala korupce na nakupování banánů nebo knížek. Těžko tedy očekávat, že lidé mávnutím kouzelného proutku přestanou korumpovat nebo přestanou být korumpovatelní. Chce to ještě čas.

Opravdu máme šanci dohnat ty nejvyspělejší země Západu? Nezastaví se to?
Z pohledu ekonoma tady vidím velký potenciál. Pracovní morálka lidí je ve srovnání s řadou jiných zemí dost vysoká. Už jsme navíc bohatší než řada těch méně bohatých zemí Západu, třeba než Portugalsko. Já bych ale hlavně tohle vůbec neřešil. Už jsme tady všichni dost bohatí. Obrazně řečeno: nestaráme se už, jestli budeme mít auto, ale jestli nebudeme mít dvě. Nicméně pohledy na tuto problematiku se velmi různí. Zavřete sedm ekonomů do jedné místnosti a dostanete osm různých názorů. Nemám v žádném případě patent na rozum.

Co říkáte na obavy, že blahobyt se z Evropy bude přesouvat někam úplně jinam, třeba do Asie?
Nemyslím si, že od nás zmizí a ve prospěch někoho jiného. Samozřejmě se může stát, že se v jiných částech světa začnou mít líp než my. Podívejte se třeba na asijské tygry, kteří jsou bohatší než Češi. To mi ale nepřipadá jako nic, nad čím bychom museli naříkat. Vždyť to je skvělé, že se i zbytek světa ekonomicky zvedá! Měli bychom jim to jen přát. Přeji i takové Ukrajině, aby se jí povedlo nastartovat to, co nám. A jestli budou mít nějaké asijské země HDP na hlavu o tisíc dolarů větší než my, tak se svět nezboří. Naopak nebude úžasné, když se budou všichni mít dobře?

Je reálné, aby se všichni na světě měli tak dobře, jako se máme třeba teď my v Česku?
Chápu, kam tím míříte a že se dostáváme zejména k problematice zdrojů, ale nevidím důvod, proč by to tak nemohlo být. Když bude něčeho málo, tak cena takové komodity poroste. Co se v takovém okamžiku stane? Lidé toho začnou kupovat méně a zároveň se začnou hledat alternativní řešení.

Myslíte, že takhle jednoduše to dopadne i s ropou?
Představte si, že ropa bude najednou třikrát dražší. Všechny ostatní zdroje energie najednou začnou být atraktivnější. Když se zatraktivní, začne se jich využívat více a budou o to levnější. Souběžně s tím se začnou hledat nová naleziště ropy. Pořád tedy věřím lidským kreativním silám a mechanismům trhu. Ještě nic mě nepřesvědčilo, že by se něco mělo nějak dramaticky změnit. O vyčerpání zdrojů se píše asi 150 let a zatím se nic nestalo. Tím ovšem vůbec nechci říct, že bychom měli plýtvat a chovat se nešetrně. Sám třídím odpad, jak nejvíc to jde.

Máte na všechno dost optimistický pohled. Našlo by se vůbec něco, kde byste byl aspoň trochu pesimista?
Myslím, že většina ekonomů vám bude říkat pozitivní věci. Já mám navíc dost nadhled tím, že se do hloubky věnuji hospodářským dějinám. Něco jako současná ekonomická krize mě nemůže nijak nadzvednout. To je součást ekonomiky a tak to prostě funguje. Bědovat a nadávat vládním představitelům za to, že přišla krize, je něco jako demonstrovat proti tomu, že přišla zima, a dožadovat se, aby bylo pořád léto a svítilo sluníčko. Chápu, že někoho se to osobně negativně dotkne, ale ta hysterie, kterou jsme si prošli, vůbec neodpovídala danému stavu. Teď zrovna je recese, ale za dva roky zase porosteme. Konkrétně my v Česku si nemáme opravdu na co stěžovat. Chudobu tady prakticky neznáme, a pokud vyloženě nechcete nebo nepatříte mezi nějaké zakleté stopové množství populace, tak pod mostem nikdy neskončíte.

Vedle toho, co říkáte, se vítězoslavné zvolání některých levicově orientovaných politiků o selhání kapitalismu zdá jako úplný nesmysl.
Jestli se chce někdo vrátit do 18. století a chce nechat pomřít několik miliard lidí, tak ať ten nenáviděný kapitalismus zruší. Současná společnost bez něj nemůže fungovat. Chápu volání po jistých dílčích korekcích, ale podle mě trh v 99 procentech případů funguje tak, jak má.

O současné hospodářské krizi se ale často mluvilo jako o něčem, co způsobil právě neregulovaný trh.
Způsobů, jak se dívat na příčiny krize, je mnoho a jsou často diametrálně odlišné. Někteří říkají, že za to nemůže nikoliv deregulace, ale naopak přílišná regulace, která donutila banky, aby dělaly riskantní operace. Podle mě je jednou z hlavních příčin špatná politika centrálních bank, které předchozí krizi řešily tak, abychom sice všichni byli spokojení a žádnou krizi vlastně neviděli, ale zároveň vypustily do oběhu příliš mnoho peněz, které udělaly na trzích bubliny. Chybou tedy byla předchozí snaha vyhnout se krizi za každou cenu, aby nikdo nic nepoznal.

Zní to, jako byste věřil v samospásnou ruku trhu.
Chci říct, že při jakémkoli pomyslném sypání písku do kol trhu musíme brát v úvahu i to, co není vidět. Nejsem si úplně jist, jestli jsou si toho všichni vědomi. Vezměte si třeba státem stanovenou minimální mzdu. Ta vypadá na první pohled moc pěkně. Zdá se, že pomáháte lidem, kteří jsou platově na spodní hranici. Jenže tím, že zavádíte minimální mzdu, zdražujete jejich práci. Tito lidé nemusí ve výsledku už být zajímaví pro zaměstnavatele, takže jim paradoxně touto stanovenou hranicí mzdy pracovat vlastně znemožníte.

Co říkáte na situaci kolem rostoucího státního dluhu Česka? Napravo českého politického spektra se říká, že by se měly snižovat mandatorní výdaje státu, nalevo zase, že by se měly zvyšovat daně.
Mám obavu, že se bude muset udělat obojí. Nejhorší na celé situaci je, že se jí dalo relativně snadno předejít. Když ekonomika hodně rostla, tak měl být rozpočet aspoň vyrovnaný. Tu příležitost jsme promrhali. Ale některé země jsou na tom ještě hůř, třeba Maďaři.

Hrozí nám něco takového jako v Maďarsku?
Myslím, že zatím ne, naši politici se naštěstí nechovají tak strašně nerozumně.

Někteří ale maďarským scénářem straší.
Radši se tím trochu strašit, než dál utrácet.

Jaký by tedy byl váš recept?
Nepopulistický, a tudíž politicky neprůchozí. Snažil bych se nezvyšovat daně a snižovat výdaje.

Nenapadal by vás způsob, jak vysvětlit lidem, že je to potřeba?
Vzděláváním. Lidé by se měli naučit, že všechno něco stojí. Když se zeptáte kohokoliv na ulici, jestli by se mělo dát více peněz seniorům, tak vám asi bez velkého přemýšlení řekne, že ano. Jenže už nepomyslí na to, že se ty peníze musí někde vzít. Jinak to nejde. Líbilo by se mi, kdyby se všechny děti někde ve 4. třídě naučily, že žádný oběd není zadarmo. Pochopily by, že za všechno se musí zaplatit, a dál už by nemusely z ekonomie vědět nic. Tohle úplně stačí.