Pavel Klenovský absolvoval fyziku na Přírodovědecké fakultě MU v polovině 70. let minulého století a celou svoji další kariéru spojil s metrologií, oborem, který se zabývá mírami pro stanovení velikosti různých technických a fyzikálních veličin a jejich měřením. Z řadového odborného pracovníka se postupně po sametové revoluci a po rozpadu ČSFR na začátku 90. let vypracoval až na generálního ředitele Českého metrologického institutu. Ten se mimo jiné stará o uchovávání a rozvoj státních etalonů nebo o kalibraci pracovních měřidel.
Když řeknete metrologie, většina lidí si asi nevšimne, že nemyslíte meteorologii.
Skutečně se to stává a lidé nám občas volají na vrátnici a ptají se, jaké bude počasí. Ale povědomí se lepší. Také proto, že lidé se v poslední době hodně zajímají o měření. Každý má doma elektroměr a plynoměr nebo ho někdy nechali policisté nadýchat alkohol, takže se to skutečně týká každého z nás.
Jak vypadá v praxi činnost vašeho institutu? Když budu chtít vyrobit nějaké měřidlo, musím jít přes vás?
Jsme státní příspěvková organizace zřízená ministerstvem průmyslu a obchodu a jsou do nás soustředěny všechny činnosti v metrologii, které ovšem mají nějaký veřejný záměr. Je tedy potřeba si uvědomit, že se rozlišuje regulovaná a neregulovaná sféra. My se staráme jen o tu regulovanou. Tato oblast se nejčastěji týká ochrany spotřebitele, například výdejní stojany na pohonné hmoty. Patří tam ale i měřidla využívaná policií, jako jsou měřiče alkoholu v dechu nebo silniční radarové rychloměry. Zabýváme se i některými měřidly ve zdravotnictví a tak dále. Všechna tato zařízení musíme posuzovat, než se uvedou na trh.
Dá se něco měřit absolutně přesně?
Nedá. Bohužel se v médiích můžete takový nesmysl často dočíst. Jenže nic nejde změřit absolutně přesně, to je metrologický nonsens. Nejlepší primární etalon (etalon je měřidlo určující standard, které slouží k uchování jednotky a k jejímu přenosu na měřidla nižší přesnosti – pozn. red.) času a frekvence je realizován s nejistotou 10-15. To je sice malé číslo, ale přesné to prostě není. A pak hlavně různá měřidla mají různé metrologické vlastnosti, které jsou nutné pro daný účel. Není potřeba všude měřit nějak super přesně. Je to pak taky otázka ceny. Další věc je, že každé měřidlo s časem mění pod nejrůznějšími vlivy své metrologické parametry. Přestává tedy měřit tak přesně jako na začátku. A navíc všechny operace při ověřování měřidel mají svou nejistotu.
Takže není metr jako metr.
V metrologii funguje jistá hierarchie návaznosti. Uspořádání etalonů začíná nahoře nějakým primárním etalonem, tedy tím, co má v dané veličině nejlepší metrologické parametry, a přes další stupně etalonů různých metrologických přesností se podle toho, jak moc chcete být přesný, požadovaná míra přenese až na pracovní měřidlo.
Jak vypadala vaše cesta na pozici generálního ředitele?
Absolvoval jsem v roce 1975 a pak po vojně nastoupil do metrologického institutu, i když tehdy se jmenoval úplně jinak. Na fakultě jsem zůstat nemohl, protože to tehdy bylo vázané na členství v KSČ. Pracoval jsem na různých odděleních a snažil jsem se co nejvíc rozvíjet. S tím největším postupem mi ale pomohla až revoluce. Po roce 1989 mi bylo coby aktivnímu člověku, který nebyl spřažený s minulým režimem, nabídnuto, abych řídil tuto organizaci ještě v rámci celého Československa. Neměl jsem ale pocit, že z pozice vedoucího oddělení bych mohl jít hned něco takového dělat, a tak jsem to odmítl a stal se jen náměstkem ředitele. Jenže v roce 1993 došlo k rozdělení státu a k dalším změnám, a tak vznikl Český metrologický institut, jehož vedení jsem se ujal.
Takže jste vlastně stál u budování nové instituce?
Bylo to doslova tak, protože velký federální institut v Bratislavě zůstal Slovákům. Byli jsme na tom tedy poměrně špatně. Podařilo se nám ale nastartovat skutečně obrovský technický rozmach. To, co bylo zpočátku nevýhodou, se nakonec ukázalo jako velká přednost, protože jsme mohli všechno udělat nově. Stačilo jen sehnat finanční prostředky.
Nemrzí vás, že jste se od práce v laboratořích přesunul do managementu?
Trošku by mě to mrzet mohlo, ale tehdejší situace si to prostě žádala. Viděl jsem, že když neudělám něco pro to, aby se stav změnil, tak by se naše práce stejně nedala dělat pořádně. Bylo by jistě pohodlné schovat se někam do laboratoře, ale v takové době musí někdo v té pověstné torně najít maršálskou hůl a chopit se jí.
Ale vaše práce vás baví.
Nejvíc mě bavilo stavět ústav skutečně z ničeho. Teď díky tomu mám velkou motivační výhodu, že jsem viděl, v jak hrozném stavu všechno bylo v roce 1993. Lidé si skutečně zoufali, protože nic, co chtěli, nikdy nedostali, nemohli pořádně dělat svoji práci a měli pocit, že jsou ze společnosti vyřazení. Ani platy tady nebyly bůhvíjaké. To všechno se podařilo překonat a mám opravdu radost, že se tady můžeme realizovat minimálně na evropské úrovni.
Jak vzpomínáte na studia?
Hrál jsem závodně volejbal a měl jsem s tím na fakultě problémy. Jeden z docentů zastával názor, že se to k fyzikovi nehodí. Dnes už se tomu ale směju. Jinak studium jako celek samozřejmě neprobíhalo v úplně ideální atmosféře, protože to bylo těsně po roce 1968 a nějaký další postup skutečně závisel na členství ve straně. Všechna literatura byla v ruštině, i když Rusové z angličtiny přeložili ledacos. Přístrojové vybavení ve srovnání s tím, jak to vypadá na fakultě dnes, nebylo také moc dobré. Ale vzpomínám na to vesměs dobře. Snažil jsem se a za celé studium jsem měl jen dvě dvojky. Jednu u toho docenta, kterému se nelíbil volejbal, a druhou u státnice. To mě hodně mrzelo. Čtyři dny před tím jsme někde hráli volejbal a dost těžce jsem si tam zvrtl kotník, takže jsem nebyl úplně ve své kůži.
Pracuje u vás v institutu hodně fyziků, absolventů Přírodovědecké fakulty MU?
Máme jich tu plný dům (směje se). Naše činnost s fyzikou poměrně dost souvisí, takže hodně profitujeme z toho, že přírodovědecká fakulta sídlí ve stejném městě jako my a že nás zásobuje kvalitními absolventy se silnými teoretickými základy. Jejich výhodou je i to, že jsou přizpůsobiví a dokážou dělat věci, které přímo nestudovali. Naše požadavky ale nebývají malé. Jsme na jednotném trhu EU a hodně naší práce se odehrává na mezinárodní bázi. Často tedy nestačí, že jste špičkový odborník, ale musíte také umět komunikovat, a navíc ještě v angličtině.
Takže jste spokojený s tím, jakými absolventy vás Masarykova univerzita zásobuje?
To víte, že vždycky se dá dělat něco líp. Mně se takhle zpovzdálí zdá, že se na vysokých školách trochu začala zanedbávat výuka a spíše se soustřeďují na výzkum. Vím, že přístrojové vybavení je na přírodovědecké fakultě výborné, ale mám někdy pocit, jako by vzdělávání byla taková popelka. Také jsem trochu rozčarovaný z přístupu velké části dnešní generace, která raději volí cestu některých snadných humanitních oborů, kde se snaží jednoduchou cestou prostě jen získat titul. Těch, kteří chtějí jít na těžké, ovšem potřebné přírodovědné obory, je stále méně. A neprospívá tomu ani politika státu, který uděluje dotace podle počtu studentů. Taková fyzika nejen že je méně atraktivní, ale samozřejmě také drahá. Vychovat jejího absolventa stojí úplně jiné peníze, než vychovat třeba filozofa. Nicméně na to, jací studenti vycházejí z přírodovědecké fakulty, si stěžovat nemůžu.
