Co vás vedlo k tomu, že jste se po dokončení konzervatoře dala na medicínu?
Měla jsem pocit, že jít do divadla není to, co chci. Proto jsem se přihlásila na pedagogickou fakultu, kombinaci občanská výchova – tělocvik. Přitom jsem si pořád pohrávala s představou, že bych chtěla jít na medicínu, protože oba rodiče jsou lékaři. Na konzervatoři jsme ale neměli fyziku, chemii ani biologii. Jeden známý mi však dal ten správný impuls a prostě mi řekl, ať se to doučím. Vším se prokousala a na medicínu se dostala.
Proč jste si po letech na konzervatoři řekla, že to není to pravé?
Kariéra baletky je krátká. Nedávno jsme měly se spolužačkami setkání po deseti letech. Já mám vystudovanou medicínu a svoji kariéru začínám, kdežto jim končí. Teď si hledají práci v úplně jiných oborech, protože tancem už se živit nemůžou. To jsem zažít nechtěla.
Vystudovat medicínu pro vás ale muselo být těžší než pro spolužáky. Jak jste to zvládala?
První dva roky byly krušné, doháněla jsem všechno, co měli ostatní v malíčku. Už dopředu mě to, že jsem neprošla gymnáziem, děsilo tak, že jsem celé dny jen seděla a učila se. Když se nás ptali, co máme za střední školu, zažila jsem spoustu úsměvných historek. Sama jsem o té své nemluvila, ale když na to přišla řeč, tak všichni hlásili gymnázium a já konzervatoř, načež se ozvalo udivené: Prosím? Taneční dril mi ale možná trochu pomohl, člověka to naučilo, jak si sáhnout na dno.
Dnes pracujete jako lékařka v nemocnici a mluvčí záchranné služby. Jak jste se k tomu dostala?
Záchranka a vůbec intenzivní medicína mě od začátku fascinovala, je to opravdová medicína. Člověk musí mít všechno v hlavě a má vteřiny na to, aby se rozhodl, jak bude postupovat. Proto jsem od druhého ročníku jezdila ve volném čase se záchrankou, kde jsem měla stáže, jako člen posádky navíc. Byla to úžasná zkušenost. Zrovna v té době vznikla pozice mluvčí, a protože jsem znala provoz i lidi, místo jsem dostala. Dnes už se do terénu dostanu jen málokdy, po škole jsem nastoupila jako lékařka na anesteziologicko-resuscitační oddělení v nemocnici u svaté Anny a nyní jsem v předatestační přípravě.
Až budete mít atestaci za sebou, chcete se vrátit, nebo raději zůstat v nemocnici?
Těžko říct. Práce v terénu je velice náročná a vyžaduje po lékaři extrémní samostatnost, práce v nemocnici zase přináší širší spektrum medicínských možností. Doufám, že půjde udělat rozumný kompromis. Na pozici mluvčí jsem si nikdy nezakládala, ale baví mě to. Člověk má pocit, že dělá něco důležitého. Záchranka předtím post mluvčí neměla. Proto byli mediálně vždycky silní hasiči a policie. Hasiči i policisté komentovali svoje výjezdy a záchranáři se cítili podhodnocení. Jako by všichni zachraňovali a oni byli ta složka, co jen nakonec lidi odvezla do nemocnice. Přitom dělají práci, která je opravdu důležitá a těžká fyzicky i psychicky. Mám dobrý pocit, že i díky mně jsou lépe vidět. Že už se neříká jen hasiči zachránili, záchranka odvezla.
Lékař mluvčího dělat může, ale může mluvčího záchranky dělat laik?
První varianta je určitě jednodušší. Když je člověk zdravotník, dokáže si spoustu věcí odvodit a odpovědět například na zákeřné otázky novinářů, když se ptají, co všechno může po zranění následovat. Ale u mě zase pokulhávala složka novinářská, všechno jsem se učila za běhu, jen jsem absolvovala kurz, abych věděla, jak média vůbec fungují. Netvrdím ale, že moje cesta je jediná správná.
S čím jste měla největší problém?
Začátky byly náročné, největší obavy jsem měla z toho, že poskytnu víc informací, než mohu. Ani první natáčení na kameru nebyla jednoduchá. Dopředu jsem si několikrát přeříkávala text, ale pak byl můj projev strojený. Postupně jsem si zvykla, dnes už víc improvizuji, ale stále si zakládám na přesnosti podaných informací.
Je něco, co vám na novinářích vadí?
Měla jsem pár situací, kdy napsali nebo řekli něco jinak, ale ne schválně. Vždy šlo spíš o nedorozumění, nemůžu si stěžovat. Samozřejmě, někdy je náročné neustále vyzvánění telefonu, zvlášť když si chcete večer odpočinout. Ale já chápu, že i novináři jsou pod tlakem a musí neustále sledovat, co se děje. Jen mi přijde někdy úsměvné, když se ptají, co se děje, že právě viděli kolem nemocnice projet dvě sanitky. Většinou se neděje nic, u nemocnice se prostě někdy potká víc sanitek najednou.
Zpět k práci záchranáře. Skutečně byste tak psychicky náročné povolání chtěla dělat celý život?
Zatím jsem se nikdy neocitla na záchrance v pozici lékaře, který u případu zasahuje sám a všechno je na jeho rozhodnutí. Ale nikdy mi všechny ty hrozné situace, ke kterým jsem se v terénu dostala, nevadily. Práce v nemocnici mi přijde náročnější. V terénu je případ buď beznadějný a lékař pacientovi nemůže pomoct, nebo jej zachrání a pacient se dostane do nemocnice. Lékař si k němu nestihne vytvořit vazbu, v tu chvíli se jen soustředí na práci. V nemocnici lékař vidí pacienta každý den, potkává jeho příbuzné a kamarády, a když dotyčný zemře, je to pro lékaře psychicky daleko náročnější. Když někdo zemře v terénu, tak to bylo nevyhnutelné, byť je sanitka skvěle vybavená. Proto mi vadí, že se záchranka pořád bere jako „nalož a jeď“.
Jak to myslíte?
Lékař musí všechno potřebné udělat na místě, v zákopu, ve strouze, jak mu to situace dovolí. Na místě jde dotyčnému o život a mnohdy není možné čekat na pohodlí. Mrzí mě, že mezi lidmi koluje neustále tolik mýtů o práci záchranářů. Často se například setkáváme s nepochopením pomalé jízdy houkající sanitky. Když má pacient poraněnou páteř, není možné jet přes koleje stokilometrovou rychlostí, transport musí být vždy maximálně šetrný. Nebo když sanitka houká a stojí na místě, nedělá to jen tak. Znamená to, že stav se natolik zhoršil, že se nemůže pokračovat a musí se hned provádět náročné úkony, které není možné udělat za jízdy. Proto si myslím, že má cenu dělat mluvčí a mýty vyvracet. Stejně jako učit první pomoc.
Nevadí vám zodpovědnost, kterou na místě máte?
To se mi právě líbí. Potřebuji mít pocit, že v daném okamžiku závisí všechno jen na mně.
Stává se, že při výjezdech kroutíte hlavou, že se lidé v něčem ne a ne poučit?
Spíš nechápu, na co všechno jsou schopni si nás zavolat. A vadí mi, že se pořád dokola opakují stejné chyby. Že člověka v bezvědomí nechají sedět nebo když leží, tak mu podloží hlavu. Jenže tím mu zavřou dýchací cesty. Stačí ho jen položit na zem, zaklonit hlavu a v případě bezdeší zahájit resuscitaci. Kolikrát to ale neumí ani lidé, do kterých by to člověk neřekl. Říkám si, že někde je systémová chyba.
Proto jste na jaře pomáhala organizovat kurzy první pomoci pro mediky?
Šlo o kurzy pro téměř hotové lékaře, aby věděli, o čem je záchranka, protože se k ní během studia moc nedostanou. Když jsem studovala medicínu, jeden lékař nám říkal, že medik se má naučit jenom dvě věci: umět řešit akutní stavy a vědět, kde to má všechno najít. Měl pravdu. Vyřešit akutní stavy musíte umět, i kdyby vás vzbudili o půlnoci. Všechno ostatní je otázka celoživotního studia. Prvotním popudem, proč jsem šla k záchrance, byla nehoda, kterou jsem zažila u nočního rozjezdu. V autobuse jeli čtyři medici, v autě byli zranění, ale oni stáli a koukali. Báli se na ně sáhnout. Řekla jsem si, že přece nejde, aby se něco podobného stalo mně.
