Doc. PhDr. Josef Pavlík, CSc. (1934) vystudoval v letech 1953-1958 Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Několik let působil jako středoškolský učitel tělesné a branné výchovy, v roce 1964 pak nastoupil na katedru teorie a didaktiky tělesné výchovy Pedagogické fakulty brněnské univerzity. Zde byl v roce 1990 jmenován docentem a do roku 1993 katedru vedl. V roce 1998 prošel habilitačním řízením pro obor Teorie vyučování tělesné výchově. Stál u zrodu Fakulty sportovních studií MU (2002), v současnosti je vedoucím její katedry kinantropologie. Jako závodník, trenér i rozhodčí se věnoval gymnastice, byl členem národní juniorské reprezentace. Vedle teorie a didaktiky sportovní gymnastiky patří k hlavním oblastem jeho vědeckého zájmu zejména diagnostikování motorických schopností dětí, mládeže i sportovců, či problematika somatometrie.
Vědeckému zkoumání sportu se věnujete již přes čtyři desítky let. Předpokládám, že u zrodu tohoto zájmu stála Vaše vlastní aktivní sportovní činnost?
Je logické, že většina z nás, kteří učíme na této fakultě, jsou bývalí aktivní sportovci, protože to spolu úzce souvisí. Ten vztah se vyvíjí právě tím, že člověk sportuje, a pokud o tom třeba trochu víc přemýšlí, tak ho to začne zajímat hlouběji. Já jsem ještě z té staré garnitury, která zažila poválečné období starého dobrého Sokola, kde jsem vyrůstal jako žáček, později dorostenec, a kde se prováděla tělesná výchova v takovém tom smyslu „tělo i duch“, což znamenalo, že se kladl důraz i na vzdělávání. Sokol byl hodně zaměřen na tak zvaný nářaďový tělocvik – sportovní gymnastiku, jak se tomu říkalo později – které jsem se také já začal věnovat. Stal se ze mě zapálený fanda do tělocviku, takže jsem se v roce 1952 přihlásil na tělesnou výchovu na Pedagogické fakultě v Brně. O rok později ovšem vznikla v Praze Fakulta (tehdy se to nazývalo podle sovětského vzoru Institut) tělesné výchovy a sportu, kam jsem po prvním ročníku přestoupil. Ale vzhledem k tomu, že jsem byl zakořeněn v Brně, tak jsem se sem po studiu vrátil a působím zde dodnes. Co se týče mé gymnastické kariéry, po skončení závodní činnosti jsem působil v oddíle sportovní gymnastiky v tehdejší Zbrojovce Brno jako trenér mládeže, pak i dospělých. Asi třicet let, do roku 1995, jsem dělal rovněž rozhodčího, a to jak na národní, tak mezinárodní úrovni.
Slovo kinantropologie, kterým je označován Váš obor i katedra, pravděpodobně řadě lidí stále ještě mnoho neříká. Co bychom si pod ním měli představit? Má nějaké kořeny v minulosti, nebo se jedná o ryze současnou záležitost?
Celá široká oblast teorie tělesné výchovy a sportu má svůj vývoj jako každá vědecká disciplína, je ale samozřejmě mnohem mladší než ty disciplíny „klasické“. V poválečném období byla na zdejších pedagogických fakultách a hlavně potom na již zmíněné pražské fakultě přednášena disciplína, která se zpravidla nazývala teorie tělesné výchovy (nebo teorie tělesné kultury, podle sovětského vzoru). Tato disciplína se postupně rozvíjela s tím, jak se zlepšovala úroveň tréninkového procesu, odkud se přebíraly hlavní poznatky. Někdy koncem 70. let vznikl z tak zvané teorie tělesných cvičení samostatný obor, který se nazýval antropomotorika, což je současně předmět, který se od té doby – kromě ostatních stávajících předmětů – učí na všech odborných katedrách. Zhruba na začátku 90. let se tak objevila nutnost přivést teoretické bádání v oblastech tělesné výchovy, sportu, rekreační a zdravotní tělesné výchovy, pod střechu jednotné vědecké disciplíny. Odborníci z celé republiky se shodli na přijetí názvu kinantropologie, který je už na Západě dosti zažitý. Ne sice ve všech zemích – někde se používá například pojmu kineziologie – ale vždy v tom názvu figuruje v nějaké formě spojení člověk – pohyb. Jedná se tedy o zastřešující vědní obor, který se zabývá pohybovou činností člověka, záměrným rozvojem jeho tělesných funkcí v tréninkovém procesu a vším, co s tím souvisí. Proto sem spadají také různé interdisciplinární obory jako psychologie, sociologie či filozofie sportu, medicínské obory jako fyziologie tělesných cvičení, funkční anatomie, případně pedagogické obory jako pedagogická kinantropologie, didaktika a tak dále. To všechno tedy kinantropologie zastřešuje a postupně se etabluje jako uznávaný vědecký obor, ve kterém se také udělují vědecké hodnosti.
Představa univerzitních sportovních týmů, které například ve Spojených státech hrají roli oficiálních symbolů a nástrojů propagace univerzit, je podle docenta Josefa Pavlíka v prostředí českých univerzit zatím těžko realizovatelná.
Proč je potřeba se vědou o pohybu zabývat? K čemu se dají kinantropologické poznatky využít?
Už celé to pojetí kinantropologie jako zastřešujícího oboru a všechny další obory, které pod něj spadají a postupně se také rozvíjejí, naznačuje, že ty výstupy do praxe jsou přirozené a nutné – proto to vlastně všechno děláme. Tedy nejenom pro vrcholový sport. Hlavní poslání vidíme v tom, že vychováváme učitele, ale také trenéry a dnes už i další profese, jejichž představitelé pomáhají šířit tyto poznatky směrem k veřejnosti. V době, kdy jsme byli součástí Pedagogické fakulty, tak jsme vychovávali jenom učitele. Se vznikem fakulty jsme akreditovali nové studijní programy, jako je například regenerace a výživa ve sportu; také jsme začali s výukou oboru, který je v celé republice jedinečný, a sice speciální edukace bezpečnostních složek (SEBS), což je kombinované studium, které vzdělává příslušníky policie, různých bezpečnostních služeb, hasičů a tak podobně. V současnosti se připravujeme na akreditaci oboru management sportu. Kromě toho máme akreditováno samozřejmě také jednooborové studium tělesné výchovy a sportu, zaměřené na trenérskou dráhu; tam studují ti, kteří se chtějí hodně specializovat a ne učit ve školách.
Je vůbec na zdejším trhu po takových specialistech dostatečná poptávka? Uplatní se člověk jako profesionální trenér?
Jsem přesvědčen, že ano, i když třeba ne vždy na té nejvyšší úrovni. Postupně se rozšiřuje povědomí, že čím vzdělanější trenér, tím lépe může s mladými lidmi pracovat. U nás je to stále ještě často tak, že trenéry na různé úrovni jsou bývalí sportovci, kteří sice mají zkušenosti, ale mnohým chybí právě to teoretické zázemí: vědomosti o tom, co se v člověku děje po stránce fyziologické i psychické, o didaktických zásadách, povědomí o funkci rehabilitace. Takže si myslím, že ti vzdělaní budou postupně nahrazovat ty nevzdělané, což našemu sportu jedině prospěje. Další potenciální trh se otevírá pro absolventy oboru regenerace a výživa ve sportu, kteří se uplatňují jak ve fitcentrech, tak i jako regenerační pracovníci či odborníci na výživu ve velkých oddílech a klubech, kde si to mohou dovolit.
Jste součástí nejmladší fakulty Masarykovy univerzity. Nepociťujete ze strany ostatních fakult, případně univerzitního prostředí jako celku, určitou přezíravost? Máte pocit, že vás berou jako rovnocenného partnera?
Je pravda, že jsme nejmladší, ale postupně se propracováváme mezi kmenové fakulty, tedy mezi ty, se kterými se „počítá“. Myslím, že za tři roky naší existence jsme jak po stránce organizační, tak vědní skutečně udělali kus práce. Podařilo se nám dosáhnout toho, aby nás ostatní fakulty braly. Vývoj vztahů s ostatními sportovními fakultami v republice je zcela typický. Zpočátku nás akademičtí funkcionáři pražské FTVS dost přehlíželi, kolegové z Olomouce v nás zase viděli určitou konkurenci. Postupně ale došlo k tomu, že už mnohem úžeji spolupracujeme a vypomáháme si; jezdíme vzájemně na obhajoby, jsme členy vědeckých rad těchto fakult a oni zase té naší, začínáme spolupracovat ve výzkumu… Lze říct, že nakonec vzali naši existenci prostě jako fakt. Máme určitou i výhodu v tom, že se „nebojíme práce“. Každý rok organizujeme kromě odborných seminářů mezinárodní konferenci Sport a kvalita života. Počet jejích účastníků i zastoupených států se každoročně zvyšuje, čímž roste i naše popularita. Leccos je ale i zásluha univerzity, například zavedení kreditového systému, přizpůsobeného západním standardům, v čemž nás dnes ty sesterské sportovní fakulty svým způsobem kopírují. Po této stránce máme už tedy takzvaně vyhráno.
Jste jednou ze dvou fakult Masarykovy univerzity, které se kompletně přestěhují do budovaného bohunického kampusu. Jak se na něj těšíte a co vám tento přesun přinese?
Těšíme se moc. Největší bolestí naší fakulty je nedostatek prostoru a rozptýlení po celém Brně. Žijeme v provizoriu; tato budova [sídlo fakulty na ulici Sladkého v Komárově, pozn. red.] například vyrostla na základech bývalé menzy, což způsobilo, že jsou v ní zbytečně veliké místnosti, v nichž pak musí sedět hodně lidí pohromadě. Naše největší pracoviště, katedru sportovní edukace (zabezpečující praktické sporty) máme na Údolní ulici, sportoviště pak po celém Brně, přičemž je musíme často najímat. Čekáme tedy jako na spasení, až bude dobudován kampus, kde budeme nejen moci být všichni pohromadě, ale budeme tam mít konečně vybavené laboratoře pro výzkum. Předpokládáme tedy, že se v prostředí kampusu budeme moci rozvíjet právě po té stránce vědeckovýzkum-
né. To bych chtěl zdůraznit, protože někteří lidé si myslí, že se na naší fakultě jenom sportuje. Hlavní funkcí naší fakulty je ale rozvoj vědní disciplíny a výchova odborníků v oblasti sportu včetně toho rekreačního, v oblasti zdravotní tělesné výchovy a tak dále.
Vaše fakulta zabezpečuje výuku celouniverzitní tělesné výchovy, což souvisí s otázkou, které vyvolává uvnitř univerzitní obce řadu diskusí i emocí: proč by měl být na Masarykově univerzitě, případně na vysokých školách obecně, povinný tělocvik?
V prvé řadě má pohybová aktivita pro vysokoškolského studenta, který pracuje především s knihami, v laboratoři či sedí dlouhé hodiny v posluchárnách, velmi důležitý kompenzační charakter. I lékaři nám potvrzují, že pohyb je nezbytnou součástí rozvoje člověka a měl by být stabilní součástí jeho životního režimu, nejlépe tak, aby si několikrát za týden zasportoval. To je ten model, který se snažíme protlačovat i na univerzitě. Poslední rozhodnutí v otázce tělocviku na MU je takové, že tělesná výchova bude povinná v prvním ročníku a současně se má hradit z centralizovaných univerzitních prostředků. Znamená to, že studenti a studentky prvních ročníků všech fakult mohou sportovat zdarma pod vedením našich učitelů. Od druhého ročníku bude tělocvik dobrovolný, bude ovšem ze strany studentů určitým dílem spolufinancovaný, zejména pokud bude probíhat na sportovištích, která si musíme pronajímat. V zásadě nám jde o to, aby se ti hoši a dívky v prvním ročníku „chytli“, aby je sportování zaujalo, aby si vybrali nějakou konkrétní aktivitu a pak v ní v průběhu studia pokračovali.
To souvisí s další otázkou. Vy se dlouhodobě zabýváte problematikou diagnostikování pohybových schopností dětí a mládeže. Jaký je v tomto ohledu vývoj?
Když se podíváme na výsledky výzkumů, které se na provádějí na našich školách od padesátých let, tak zjišťujeme, že se v nich objevují dosti nebezpečné trendy. Za prvé klesá tělesná zdatnost současné mladé populace, což se projevuje především v té nejdůležitější oblasti, tedy ve vytrvalostních schopnostech. Souvisí to také s tím, že současná generace dětí nám tloustne, respektive narůstá procento dětí s nadváhou i dětí vyloženě obézních. Za druhé se zvyšuje procento dětí se špatným držením těla, což je důsledek sedavého způsobu života. Píšeme o tom, mluvíme o tom, vštěpujeme to budoucím učitelům, ale je to bohužel dáno celkovou společenskou situací, která ovlivňuje, že děti spíše než aktivní pohyb zajímá sezení u televize nebo u počítače. S rostoucím věkem se potom ten vztah k pohybu dále zhoršuje.
Má tento trend příčinu i v rozpadu centrálního, státně podporovaného systému sportovní výchovy po roce 1989?
Určitě to s tím úzce souvisí. Systém dobrovolné tělesné výchovy, jaká byla nejdříve v Sokole, ale v podstatě i potom v rámci ČSTV jako takzvaná základní rekreační tělesná výchova, víceméně zanikl. Dnes se ho sice snaží v Sokole zase křísit, ale jeho oddíly už nejsou zdaleka tak masově navštěvovány, jako tomu bylo dřív. Aby se dnes dítě nějakým způsobem pohybovalo, tak za to musí zaplatit. Rodiče na to ovšem často nemají, a to tím spíš, pokud by z něho chtěli mít sportovce na nějaké vyšší úrovni.
Současně ale výkonnost vrcholových sportovců neustále roste…
Dá se říci, že se takzvaně rozvírají nůžky: vrcholový sport sice díky rozvoji vědeckého zkoumání v této oblasti stále produkuje vyšší a vyšší výkony, ale na druhé straně běžná populace, o kterou nám jde, zaostává. Profesionalizace vrcholového sportu přitom přináší i řadu negativních efektů, díky kterým ho nemáme tak úplně v lásce. Nechci tím říci, že se na něj nedívám rád! Vadí mi však, že někteří trenéři své svěřence zatěžují jednostranným způsobem, podceňují kompenzační a rehabilitační faktory, takže u sportovců dochází k různým poškozením pohybového aparátu, ke svalové dysbalanci – o škodlivých účincích různých „podpůrných preparátů“ ani nemluvě. Proto bychom raději viděli také masově prováděný rekreační sport. Koneckonců na to není ani potřeba chodit do fitcenter; stačí, aby si člověk šel dvakrát, třikrát týdně někam zaběhnout. Na Západě to vidíme mnohem častěji, tam se úředník nestydí natáhnout tepláky a kroužit hodinu po parku, pak se zase převleče a jde pracovat.
