Kdyby se dělala v české populaci anketa na téma, zda je dobré umět první pomoc, téměř všichni lidé by pravděpodobni kývli, že ano. Ale pokud by otázka zněla, zda respondent první pomoc ovládá, tak by podle průzkumů mohl kladně odpovědět jen málokterý z Čechů. „Znalost první pomoci je v Česku na hodně špatné úrovni, protože v podstatě neexistuje její systematická výuka, která by postihla většinu populace,“ zdůvodňuje předseda České resuscitační rady Anatolij Truhlář, který přijel koncem ledna do Brna vyjednávat podrobnosti spolupráce s Fakultou sportovních studií Masarykovy univerzity. Jednalo se o dvou projektech, které by mohly špatnou situaci alespoň částečně pomoct napravit.
O jakou spolupráci se přesně jedná?
Fakulta má projekt s názvem Na hřišti i na vodě být s dětmi vždy v pohodě, který se týká rozšiřování a modernizace výuky první pomoci ve školách. My v něm budeme zajišťovat odbornou oponenturu pro jednotlivé výukové materiály. Především se bude jednat o instruktážní videa, která budou při výuce první pomoci využívána. Musí být věcně správná, aby vypadala realisticky a nelišila se od situací, jak je známe z běžného života, a především musí být v souladu s novými doporučeními pro neodkladnou resuscitaci, která vyšla v říjnu loňského roku.
Laik si řekne, že na první pomoci není co měnit, že je pořád stejná. Ale to asi tak úplně neplatí, že?
Postupy se inovují každých pět let. Medicína se vyvíjí a každým rokem jsou publikovány stovky nových vědeckých článků. Stejně jako se přehodnocují postupy jinde v medicíně, tak se přehodnocuje i přístup k resuscitaci.
V čem konkrétně se nové postupy liší?
U resuscitace je klíčové provádění nepřímé srdeční masáže. Došlo ke zvýšení frekvence a hloubky stlačování hrudníku. Nyní bychom se měli pohybovat v rozmezí sto až sto dvacet stlačení hrudníku za minutu, což je přibližně dvakrát za sekundu. Zvýšila se i hloubka stlačování - z původních přibližně čtyř až pěti centimetrů je to nyní pět až šest centimetrů. I v tak banální věci jako je srdeční masáž se totiž neustále dělá hodně chyb. Především se masáž zbytečně přerušuje, což se týká jak laiků, tak bohužel i profesionálů, a stále se neprovádí dostatečně kvalitně.
Jak jste na to přišli?
Pokud laik zavolá záchrannou službu, dostane od dispečerky po telefonu instrukce, jak srdeční masáž provádět. V několika zahraničních studiích na modelech bylo zjištěno, že pokud operátorka řekne, že má volající stlačovat hrudník čtyři až pět centimetrů, laik jej ve skutečnosti stlačuje kolem tří centimetrů, což je zcela nedostatečné. Zachránci se neoprávněně bojí, aby postiženému ještě více neublížili. V případě srdeční zástavy však lze postiženému jenom pomoci. Nikdo samozřejmě není schopen hloubku stlačování přesně odhadnout a právě proto usilujeme o to, aby v instrukcích byla doporučena hloubka co nejvyšší. A zároveň v nich nově zdůrazňujeme, že po každém stlačení musí následovat úplné povolení. Tak, aby se hrudní kost vrátila do svojí původní polohy.
Nové poznatky se do praxe často neprosazují rychle. Dá se říct, jak se to daří v oblasti resuscitace?
Na reálných pacientech se to dá ověřovat velice špatně, doporučení vycházejí z experimentů nebo z výzkumů na resuscitačních modelech. Obecně trvá přibližně dva roky, než se všechny změny v doporučeních začnou kompletně dodržovat i v reálných situacích. Něco jiného je vytvořit pokyny a něco jiného aplikovat je v praxi. Proto je interval změn stanoven na pět let. Kdyby se doporučení měnila třeba každé dva roky, bylo by to pro laickou i odbornou veřejnost spíše matoucí.
Do Brna jste ovšem přijel i kvůli projektu týkajícího se používání defibrilátorů. O co se konkrétně jedná?
Jde o další aktivitu, která může zvýšit pravděpodobnost přežití srdeční zástavy mimo nemocnici. Dnes existují automatické externí defibrilátory, které od laiků vyžadují jen to, aby v případě, že spatří srdeční zástavu a v daném místě je defibrilátor k dispozici, ten přístroj přinesli a zapnuli. Zbytek se odvíjí od instrukcí, které přístroj sám z vestavěného reproduktoru poskytuje zachránci. Většina srdečních zástav vzniká v důsledku srdeční arytmie a jedinou pomocí je právě dodání elektrického výboje pomocí defibrilátoru. S každou minutou prodlení od vzniku zástavy klesá šance na přežití o deset procent. I když u nás záchranná služba funguje velmi dobře, tak přijede až po několika minutách, a to už je šance na úspěšnou léčbu velmi nízká. Proto byly v zahraničí už dříve uvedeny do praxe tyto přístroje, jejichž použití zvýšilo přežívání až na 74 procent oproti v Evropě běžným dvanácti procentům.
Je hlavní problém, že je těchto přístrojů na veřejných místech málo?
Nejen to. Lidé o nich často neví, netuší, co přesně umí. Smyslem naší spolupráce s univerzitou je zvýšit počet těchto přístrojů, které by měly být k dispozici na co nejvíce veřejných místech, jako jsou například nákupní centra, posilovny nebo stadiony. Ve spolupráci s týmem odborníků chceme vytipovat, kde nejvíce hrozí riziko, že k srdeční zástavě může dojít. To, že se nám podaří zvýšit počet přístrojů, ale nestačí. Musí se také zajistit návaznost na operační středisko záchranné služby. Aby o přístrojích jeho pracovníci věděli a v případě, že někdo zavolá o pomoc, dokázali volajícímu nejen sdělit, jak provádět srdeční masáž, ale zároveň na místě zkontaktovat někoho, kdo ještě před příjezdem záchranné služby přístroj donese.