Hledání pravdy spadá v jedno s hledáním spravedlnosti

Co vás vedlo k volbě profese soudce?
To, že bych chtěl pracovat jako soudce, jsem v podstatě zjistil až po absolvování právnické fakulty při práci vyšetřovatele, kdy jsem si uvědomil, že právě práce soudce by mě zajímala mnohem více, ač má nesporně s prací vyšetřovatele mnoho společného. Tím jednoduchým gró, které stojí i za touto volbou, bylo věčné hledání pravdy, které ve většině případů spadá s hledáním spravedlnosti v jedno.

Jakými procedurami na cestě ke kariéře soudce musí člověk projít?
Především musí absolvovat právnickou fakultu a projít u psychologických testů, které jsou speciálně nastavené na tuto profesi. Následně je potřeba získat tříletou praxi justičního čekatele a absolvovat justiční zkoušky, u nichž je vyžadována komplexní znalost českého právního řádu. Poté je nutné požádat prezidentskou kancelář o jmenování do funkce soudce, což se činí po schválení vládou prostřednictvím ministerstva spravedlnosti. Následuje ceremonie jmenování do funkce soudce prezidentem republiky.

Unikl jste rozhodnutí prezidenta Klause jmenovat soudcem pouze občany starší třiceti let…
Neunikl, jen jsem byl jmenován prezidentem Havlem, který respektoval ustanovení zákona, tedy zákonné výjimky, že podmínka věku třiceti let pro jmenování soudcem se nevztahuje na justiční čekatele, kteří již byli v pracovním poměru v okamžiku, kdy věk třiceti let byl zákonem dodatečně stanoven. Skutečnost, že prezident Klaus odmítá jmenovat soudce mladší třiceti let, znamená pouze a jedině to, že toto zákonné ustanovení nerespektuje, ať již tento svůj postup zdůvodňuje jakkoliv.

Co si tedy o tomto rozhodnutí prezidenta myslíte? Jde tedy z jeho strany o porušování zákona?
Odpověď bohužel není jednoduchá, neboť Ústava prezidentovi neurčuje jednoznačně, že je justičního čekatele povinen jmenovat soudcem. Pokud tedy prezident soudce mladšího třiceti let nejmenuje, pak tak může učinit bez udání důvodu. V tomto případě je však zjevné, z jakých důvodů tak činí: je to nejspíše prezidentova nedůvěra k mládí údajně zatíženému nedostatkem zkušeností. Nelze však přehlédnout význam psychologických testů. Ze své zkušenosti mohu zcela zodpovědně říci, že psychotestem neprojde člověk, který – dle slov psychologa – nedosáhl mentálního věku alespoň čtyřiceti let.

Jak se žije českým soudcům, jaký je stav českého soudnictví?
Jsem si vědom toho, že laická veřejnost vnímá práci justice jako neefektivní, pomalou a klade to za vinu zejména soudcům. Pravdou je, že situace, v níž se justice po roce 1989 nachází, je opravdu dlouhodobě špatná a prozatímně bez výhledu na nějaké radikální zlepšení. Je to dáno několika faktory. Neutěšená personální, materiální, ale zejména koncepční situace justice, tlačí soudce v návalu kvanta případů do neustálých přesčasů, pracovního vypětí a nekončícího stresu. Soudců je však málo jen vzhledem k současné koncepci a struktuře jejich práce. Vyjma odborné práce se soudce asi ve čtyřiceti procentech své činnosti zabývá administrativní prací. Rozhoduje o svědečném (tj. jízdném k soudu a ušlém výdělku svědka), verifikuje a podepisuje značné množství formulářů jako finanční náhrady pro přísedící, znalce a tlumočníky, podepisuje prakticky jakákoliv uvolnění peněžních prostředků v rámci vedeného řízení, kontroluje činnost kanceláře, hlídá kdejakou lhůtu, tedy vykonává mnoho tzv. neodborných činností, které by mohl zvládat odpovídajícím způsobem vyškolený administrativní pracovník. To by ovšem vyžadovalo poměrně rozsáhlé legislativní úpravy, které by nicméně vedly k výraznému urychlení práce justice.

Druhým problémem je současný stav norem, které upravují procesní řízení. Je třeba konstatovat jednu nepříliš známou pravdu, že při jakékoliv změně procesních předpisů – tedy v případě trestní justice trestního řádu – nejsou brány v potaz názory těch, kteří je nejvíce používají, a tudíž logicky mají s jejich užitím a limity největší zkušenosti. Stávající legislativou jsou tak soudci tlačeni do pozice, v níž pachatelé zcela vědomě unikají spravedlnosti a trestu jen proto, že jim to současný stav trestního řádu umožňuje, ačkoliv je zřejmé, že se trestné činnosti dopustili. Bohužel návrhy novel v tomto případě tvoří, alespoň v případě trestního řádu, úzká skupina soudců Nejvyššího soudu, jejichž praxe se od praxe soudů okresních a krajských velice liší.


S jakými problémy, které se týkají českého právního systému a českého soudnictví, se setkáváte nejčastěji?
Zásadním problémem v trestním řízení je zejména to, že soudce neplní úlohu nezávislého orgánu, který posuzuje důkazy provedené státním zástupcem a obhájcem, ale důkazy provádí sám. Prakticky to znamená, že ačkoli obžalobu podává státní zástupce a tvrdí vinu obžalovaného, není již tím, kdo vinu u soudu prokazuje. To v podstatě znamená, že soudce supluje úlohu státního zástupce. V praxi to vede k tomu, že státní zástupci často podávají obžaloby v situaci, kdy nemají buďto žádné a nebo dostatek důkazů k tomu, aby dotyčný vůbec stanul před soudem na lavici obžalovaných, neboť jsou si vědomi toho, že soud za ně důkazy dotvoří.

Soudíte v Ostravě; řekl byste, že severomoravský region je z hlediska trestné činnosti něčím specifický?
Řekl bych, že není ničím specifický. Snad jen tím, že na Ostravsku je snad nejvyšší kriminalita v republice, konkuruje mu pouze Praha. Ve větších městech, nebo spíše ve městech jako Praha, Brno či Ostrava, se obecně koncentruje trestná činnost složitějšího charakteru, tedy zejména hospodářská trestná činnost, zatímco na lokálních soudech jsou tyto případy spíše výjimkou, stejně jako vazební řízení.

Jsou vůbec nějaké případy, o nichž můžete říci, že je řešíte rád, nebo jsou pro vás výzvou?
Nemám žádné oblíbené typy kauz, které bych rád řešil, je to případ od případu. Když se něco zajímavého objeví, záleží na stavu důkazní situace, na postoji obžalovaného a mnoha dalších faktorech. Baví mne případy, u kterých je důkazní situace nejasná a kdy záleží na správně zvolené taktice kladení otázek, zda bude vina prokázána či nikoli.

Takže soudy, které známe z amerických filmů, kde vina či nevina je dokazována obhájcem a žalobcem, jsou v českých podmínkách, kde tato role připadá soudci, fikcí?
V českém trestním řádu je sice zakotvena takzvaná kontradiktornost řízení, což je ona aktivita žalobce a obhájce, avšak fakticky není vůbec využívána a veškerý výslech a dokazování provádí soud. Je to dáno tím, že taková je tradice v evropském kontinentálním právu. Ta je u nás ještě podpořena tím, a to můžu ze své praxe již říci, že většina státních zástupců ani obhájců vyslýchat neumí. Na druhou stranu však s ohledem na množství případů, které musí trestní soudce Okresního soudu v Ostravě ročně vyřešit, což je okolo tří set kauz, je v zájmu rychlé justice, aby výslechy a důkazy prováděl soudce, neboť na to, aby důkazy prováděli obhájci a státní zástupci, prostě není čas. Situace opačná by mohla nastat pouze tehdy, pokud by stejně jako v Americe devadesát procent případů vůbec nebylo řešeno před soudem. Tyto případy se pak řeší v takzvaném dohadovacím řízení, což v podstatě znamená, že státní zástupce se s obhájcem za přítomnosti soudce dohodne na vině a soudce pouze uloží trest. U nás se před trestním soudem řeší každý případ.