Ojedinělé pracoviště zabývající se výzkumem náboženství pomocí experimentálních metod vzniká na filozofické fakultě. Laboratoř Levyna při ústavu religionistiky si klade za cíl přivést do českého výzkumu nové metody a přístupy.
Interdisciplinární tým složený nejen z religionistů, ale také z antropologů, psychologů a neuropsychologů vznikl díky podpoře z Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost.
„Zabýváme se například tím, jak lidská mysl vytváří náboženské představy, jak si je člověk osvojuje a přenáší je dále,“ vysvětluje hlavní poslání laboratoře člen vědeckého týmu Jakub Cigán. Tradiční předmět bádání religionistiky se vymezuje v kontrastu k teologii. „Nezabýváme se otázkou, zda je bůh, ale ptáme se, co si lidé myslí a říkají o tom, že bůh je, a především, jak odpověď na tuto otázku mění lidské jednání a chování,“ popisuje Radek Kundt, další člen týmu laboratoře.
Cigán však dodává, že religionistika dosud téměř výhradně pracovala s metodami zejména historickými, lingvistickými či sociologickými. V posledních desetiletích se ale začala více orientovat na oblasti, jako je evoluční psychologie nebo teorie her a řadu dalších. Jaké novinky to do oboru vnáší?
Velkým tématem je podle Silvie Kotherové z laboratoře Levyna i tak zásadní otázka, jako zda je náboženství jen vedlejším produktem evoluce, nebo naopak představuje relativní evoluční výhodu, která umožnila člověku lépe obstát v přirozeném výběru.
„Vědci využívají exaktních metod a mají možnost nahlížet fenomén náboženství z jiných perspektiv, než jak jsme byli doposud zvyklí. Třeba při výzkumu rituálů dokáže kognitivní přístup ve skupině odhalovat prosociální chování a vzájemnou solidaritu. Na fyziologické úrovni zase umí poukázat na schopnost empatie u členů rodiny účastníků extrémních rituálů. Je třeba zajímavé, že přímý účastník, i přihlížející rodinný příslušník vykazují stejnou tepovou frekvenci,“ líčí Kotherová.
Výzkumem extrémních rituálů, jako je chození po žhavém uhlí nebo propichování těla se zabývá i původem řecký výzkumník Dimitris Xygalatas, který aktuálně v laboratoři Levyna působí a školí členy týmu.
Příklon k experimentům
Pro výzkumy tohoto typu je podle odborníků potřeba naučit se pracovat s experimentálními metodami. Jen v rámci uměle vytvořeného a kontrolovatelného prostředí lze totiž manipulovat se vstupy výzkumu a výstupy zase ověřovat.
Typickým příkladem mohou být podle Jakuba Cigána třeba experimenty z oblasti výzkumu paměti. „Náboženské představy jsou v kognitivní religionistice mimo jiné považované za tzv. kontraintuitivní, tedy narušující běžné intuitivní ontologické představy o světě. Kontraintuitivní představa je třeba strom, který mluví, žena, která počala dítě bez pohlavního styku, nebo člověk, který může chodit po vodě,“ popisuje odborník. Experimentálně tak může být participantům výzkumu předložen nějaký příběh, do něhož jsou podobné představy zasazené. „Testuje se pak po nějakém čase, co si lidé zapamatovali a zda jim právě ony kontraintuitivní prvky utkvěly lépe než jiné,“ dodává Cigán.
Role paměti v sociální interakci je jednou z otázek, kterou se v laboratoři Levyna odborníci také zabývají, zpracovávají ale i témata, jako je buddhistická meditace, emoce a jejich role při budování sociální identity nebo úloha rituálních předmětů při orientaci v náboženských rituálech. Najdou se však i témata neuropsychologická, která se věnují například vnímání rituálních úkonů.
„Výsledky podobných výzkumů pomáhají rozvíjet poznání o kultuře a promítají se třeba do multikulturního vzdělávání. Mohou pomáhat vyvracet určité předsudky, upozorňovat na mechanismy vytváření stereotypů, korigovat zkreslené historické interpretace a řadu dalších věcí,“ vysvětluje některé z možných aplikací základního výzkumu v religionistice Radek Kundt, doplňuje však, že pro něj jako pro vědce je nejdůležitější obecné rozšiřování znalostí o kulturním fenoménu náboženství. „Často si to neuvědomujeme, ale náboženství do značné míry určuje, jaká společnost je, a koriguje její fungování. Už proto je dobré se jím zabývat a do hloubky ho poznávat,“ dodává Kundt.