Co vás přivedlo ke studiu na Masarykově univerzitě? Jak může teoretické studium hudební vědy obohatit člověka, který se hudbou zabývá prakticky už od dětství?
Studium hudební vědy spolu s etnologií bylo přirozeným pokračováním mých dosavadních snah na hudebním poli. V době, kdy jsem se o studium ucházela, jsem právě absolvovala na brněnské konzervatoři hru na cimbál a působila v rozhlase v tehdejším BROLNu. Oproti většině mých spolužáků jsem také byla poměrně starší, měla jsem za sebou deset let středoškolských studií na gymnáziu a konzervatoři a toužila jsem dále studovat. Největším zážitkem bylo intenzívně vnímat způsob přednášek osobností na muzikologii, jsem za tuto příležitost osudu vděčná. Tento otevřený prostor myšlenkového zázemí považuji za moc důležitý pro to, co v muzice dělám.
A etnologie? Využíváte nějak znalostí získaných při studiu tohoto oboru i v praxi?
Kdysi jsem s nadsázkou řekla, že to, co o folklóru vím, znám od dětství ze své rodiny. Skutečně jsem od malička silně vstřebávala rezidua toho životního způsobu, který během dvacátého století vymizel. Jedním ze znaků folklóru je variantnost. Jestliže se pokusíte poznat do hloubky folklór nějaké oblasti, máte pravděpodobně velkou šanci se orientovat v dalších variantách třeba i geograficky vzdálených. Studium etnologie mi především umožnilo třídit myšlenky a vnést řád. Vždycky jsem skutečně tíhla k hudební praxi a diplomovou prací jsem končila na muzikologii.
Ano, máme vedle osmiletých dvojčat třítýdenního chlapečka. Dětmi jsem obklopená stále, mám ještě dvacet žáků cimbálové třídy. Mám obrovské zázemí pro své aktivity v rodině, ale přesto jsem nastoupila na mateřskou dovolenou, což mé žáky rozesmutnělo. Teď je ale moje místo u miminka. Koncertování se také na čas vzdám, více hrát a natáčet začnu v létě, kdy bychom měli pracovat na nové desce.
Nyní již asi není tolik neobvyklé, že na cimbál hraje žena… Kdo vás ke hře na cimbál přivedl? Pěstovala se hudba ve vaší rodině?
Pocházím z muzikálního prostředí, příbuzenstvo bylo vždycky zpěvné. Praktický muzikant je můj kmotr, který má dodnes taneční kapelu a moji cestu k hudbě dost zásadně ovlivnil. Od předškolních let mi podstrkoval nějaké hudební nástroje – zobcové flétny, kytaru – pak se rodina usnesla, že by bylo vhodné mě nechat hudebně vzdělávat a začala jsem navštěvovat tehdejší LŠU v Napajedlech – hru na klavír u paní učitelky Trynerové. Souhrou šťastných náhod v mých dvanácti letech přišla do školy paní učitelka Šáchová, absolventka hry na cimbál u profesora Vojtěcha Brady na konzervatoři v Kroměříži. U ní jsem poprvé zasedla za cimbál a už jsem u něj zůstala. Ovlivnily mne tedy především ženy, pak i paní profesorka Vlasáková na konzervatoři a paní Helenka Červenková v BROLNu, kterou snad mohu také považovat za svoji učitelku. Ve své třídě mám poměr žáků a žaček celkem vyrovnaný, zdá se ale, že mužů je za cimbálem o něco víc.
Jak se vám tedy dařilo prosadit se v době studia na konzervatoři mezi svými kolegy z řad mužů?
Nebylo to úplně snadné, začínala jsem v uherskohradišťských cimbálových kapelách, kde dosud žena nehrála na žádný nástroj. Jenom fyzicky zvládnout například třináct hodin čistého hraní s mizivou přestávkou byl docela záběr, byla jsem drobné děvče a chlapi měli nejméně dvojnásobný fond. Naštěstí muzika funguje jako legální doping a člověk obvykle necítí žádné strasti. Ten počáteční despekt, který jsem samozřejmě nemohla nepocítit, zeslábl až po tom, kdy se ukázalo, že danou věc prostě zahraji.
Hrajete a zpíváte hudbu, která je považována za folklór. Jaký druh hudby ráda posloucháte? Máte hudbu, kterou ráda posloucháte jako pozadí při nějaké činnosti a hudbu, které ráda pozorně nasloucháte v křesle?
Nedokážu nic poslouchat při jakékoli činnosti, tedy žádná hudební nebo zvuková kulisa. Okamžitě mně naskočí v hlavě analýza. Je to asi úchylka, vadí mi kulisa v restauraci nebo na letišti, kdekoliv. Hodně poslouchám na cestách, protože řídím jen výjimečně. V poslední době jsem svůj poslech hudby omezila, ale začneme brzy i s maličkým. Nejvíc mě zajímá hudba, která i na druhý a další poslech stále něco přináší. Pokud nahrávku „rozkóduju“ na první poslech a třeba nemá atmosféru, obvykle ji odložím.
Spolupracovala jste s Emilem Viklickým a nahrávka Jiřího Mráze „Morava“, kterou jste spolu s ním a Billy Hartem natočila v roce 2000 v New Yorku pro Milestone Records, se umístila v prestižním světovém žebříčku Jazztitude na pátém místě. Kde se vzal váš vztah k jazzu a jak se vám s těmito hudebníky spolupracovalo?
Můj vztah k jazzu je stále ve vývoji, silně souvisí se vztahy vůbec. Velmi mně vyhovuje otevřenost jazzového hudebního prostoru, která je i přes značnou formální svázanost stále obrovská. Díky Emilovi Viklickému jsem měla možnost poznat hodně jazzových hudebníků, což vždy přináší nový impuls a člověka to obohatí. Zahrát si s Jirkou Mrázem je opravdu životní zážitek, po svých přebohatých hudebních i životních zkušenostech on hledá pouze muziku, žádné průvodní jevy pro něj nejsou důležité. Při natáčení ve studiu na jižním Manhattanu jsme měli nahrávací kóje vedle sebe s Billy Hartem. Vnímat jeho hraní z bezprostřední blízkosti bylo fascinující (cimbál je nejen strunný, ale i bicí nástroj), stejně silný zážitek jsem měla ze hry Lewise Nashe na Pražském jaru 2002, možná je to otázka právě etnicity.
Co považujete profesně za svůj největší úspěch a co je v hudební oblasti vaším dosud nesplněným snem?
Neumím vybrat mezi koncerty, nahrávkami a hudebními zážitky největší úspěch. Může to být výjimečná akce na hvězdném pódiu, ale stejně tak komorní hra někde v soukromí – dokážu z toho mít radost jak malé dítě. Momentálně za svůj největší úspěch považuji harmonickou rodinu. O plánech a snech nechci mluvit dopředu, u nás se říká, že je „koza zežere“.
Chystáte nějaké další hudební nahrávky a vystoupení?
Přiznám se, že vůbec nezvládám zpaměti svůj diář. Spíš umím rozvrhy a odpolední aktivity našich dětí. Mívám pocit, že mám menší a menší kapacitu, což mně dost deprimuje. Nahrávku plánujeme, jak jsem už vzpomínala, na začátek srpna a koncerty mívám na webové stránce http://www.zuzanalapcikova.com/.
