Folklór by se neměl "dělat"

Říká se prý o vás, že jste novodobý Komenský…
O tom, že se o mně něco podobného říká, se dovídám až od vás. Překvapuje mě to, lichotí mi to, ale musím se tomu i smát. Narodil jsem se v Nivnici, takže jméno slavného rodáka mě provázelo odmalička. V nivnické školce je namalovaná jeho hlava přes celou stěnu a ještě dnes, když sem vodím své děti, si vzpomínám, jak mi naháněl hrůzu. Pak mi léta kynul z podstavce v parku. Moc jsem ho nevnímal, i když jsem denně kolem něj „spurtoval“ na bicyklu značky ESKA do základní školy. Ani na gymnáziu v Uherském Brodě jsem si neoddechl, jelikož jsem si sedl hned první den do první lavice s Pavlem Popelkou ze Strání. Popelků je ve Strání moc, a tak mají v dědině ještě přezdívky. Palovi se na Strání říká Komenský, jelikož jeho otec je ředitelem muzea Komenského. Když jsem přišel k přijímacím zkouškám na Pedagogickou fakultu, ocitl jsem se tváří v tvář velkému obrazu Ámose v aule na Poříčí. Smál se na mě a dohlížel na celé mé přijímací řízení, které jsem v aule absolvoval. Tehdy jsem ho v duchu poprvé pozdravil tak, jak zdravím stařečky v Nivnici na ulici, a cítil se v Brně konečně skoro jako u nás doma.

Koncert Zpívání a o zpívání 29.1.2006 Nivnice. Foto: A. Fuksa.

Čeho byste chtěl v oblasti výchovy a vzdělávání dosáhnout?
Chci, aby se děti ve škole, kde stráví většinu dětství, cítily tak dobře jako doma v kuchyni. Aby místo, kde jsou denně řadu hodin „uzavřeny“, se pro ně stalo místem naplněným dobrodružstvím z objevování a odtajňování záhad světa kolem nich. Kladu velký důraz na logické pochopení problémů, odmítám memorování všeho druhu a ve všem se nadto snažím s nimi najít poetiku, rozvíjet jejich abstrakci a improvizační schopnosti. Za velmi důležitou pokládám čtenářskou gramotnost mých žáků. Pro její rozvoj jsem začal v bánovské škole s dětmi vydávat školní časopis. Vzhledem k vysokému zájmu o něj věřím, že k rozvoji čtení u dětí přispěje.

Kde se u vás vzala láska k folklóru?
O folklóru jsem poprvé uslyšel až na uherskobrodském gymnáziu. Kroj, tradice a zvyky mne sice provázely celé dětství, ale cimbálová muzika, zpěv a tanec se mne dotkly v Nivnici úplně minoritně. Všechno tam ovládla dechová hudba. Náš profesor češtiny a dějepisu se dověděl, že hraji na harmoniku, a tak mne hned na začátku prváku pozval do gymnaziálního folklórního souboru – chtěl, abych hrál tanečníkům „pod nohy“. Přišel jsem na první zkoušku, myslel jsem si, že hraji na harmoniku dobře, ale když soubor Jakub spustil, ani jednu písničku jsem neznal! Od té doby se stal pro mne pátek – den zkoušky – noční můrou. Půl roku jsem se trápil, a když už jsem se to přece jen trochu naučil, přetáhli mne od harmoniky k tanci, prý: „Je málo kluků“. Tak jsem se zase trápil s tancem. Ale chytlo mne to a za rok jsem chytil i jakýs takýs taneční rytmus.

V jednom rozhovoru jste nazval folklórní soubory „umělými konzervami folklorismu“…
Za těmi „konzervami“ si stále stojím. Dělat soubor hlavně kvůli nácvikům folklórních pásem a jejich následnému předvádění na pódiích je dle mého zcestné. Folklór je mnohovrstevný a mnohorozměrný objekt s nesmírnou hloubkou a filozofií, sahající až k naší podstatě, jelikož vycházel a vychází přímo z nás, lidí žijících na tom kterém území. Smysluplné je nedělat folklór, nýbrž stát se jeho tvůrcem, nositelem. Tak, aby v lidech stále ožívaly ty nejspecifičtější a nejjemnější geny, které udělají ten zázrak, že z Nivnice vyzařuje to, co je specifické jen pro ni, a že Vlčnov, který leží jen kousek od Nivnice, je úplně jiný. Folklór totiž vytváří atmosféru místa, jeho duchovní rozměr. V globálním světě jsou tyto vzpomínané geny jaksi stále více a více zanedbávané, jsou cítěny jako nepotřebné.

Jakou budoucnost má podle vás folklórní hudba na Moravě a v Čechách?
Pokud budu já vždy v první řadě především Nivničanem, ty Ostravačkou, on Kladeňákem a teprve potom budeme světoobčané, tak budoucnost nemůže naše moravsky a česky specifické způsoby, kterými dokážeme vyjádřit své nejhlubší city i prostřednictvím muziky, nikdy smazat z povrchu země.

Jak si vede český folklór ve světě?
Pokud se s ním lidé z jiných zemí dostanou do kontaktu, tak jsou ohromeni. Ovšem moc masivně se neprezentujeme. Svět nás teprve objeví a mám za to, že to pro něj budou spíše světlé chvíle.

Nebojíte se, že vaše děti budou nepřipraveny na chaos postmoderního světa?
Cítím z vašich slov, že v rodině člověka věnujícího se folklóru vidíte rodinu podobnou té z F. L. Věka. Mám za to, že tím, že mé děti vyrůstají ve folklórně živém prostředí, je s manželkou vybavujeme dalšími vlastnostmi navíc, které jim pomohou s větší pravděpodobností prožít smysluplný a pěkný život v tom našem komplikovaném světě a umožní jim být užitečnými i pro své okolí. A prakticky? Můj syn se od dvou a půl let, kdy poprvé sáhl na počítač, od něj nemůže odtrhnout. Teď má šest let a pronikl už intuitivně i do obecných mechanismů, jakými tento stroj funguje. Nezabývá se jen hraním her. A hádejte, za jakou masku šel 25. února v nivnické fašankové obchůzce? Přece za počítačového experta. Na zádech měl velký zelený nápis Hacker z Hošťáku (to je název ulice, kde žijeme).

Jaký máte vztah k současné moderní populární hudbě?
Moderní populární hudbu sleduji jen z nutnosti, jelikož učím mimo jiné i sedmáky a deváťáky hudební výchovu a chci být kvůli nim v obraze. Také řadu z „hitů“ musím v hodinách dokázat zahrát. Nijak mě však pop neoslovuje, a tudíž nezajímá. S velkou nadějí však sleduji například spoustu mladých muzikantů v Nivnici. Pokoušejí se hrát a přitom hledají svoji tvář. Momentálně to tedy u mě vyhrává „nivnický punk“. Cítím i přes tu elektriku, že i toto je tvář folklóru, dokonce možná pravdivější, než ta uměle pěstovaná v souborech.