Jako čerstvý absolvent Univerzity Karlovy jste se vydal sbírat praktické právní zkušenosti do plzeňské Škodovky. Co vás tam přivedlo a jak na toto období vzpomínáte?
V té době to bylo s rozhodováním o místě velice jednoduché, protože existovaly povinné umístěnky. Studoval jsem sice mezinárodní specializaci, ale nemohl jsem se této oblasti věnovat, překážkou byla tetička ve Vídni. Někteří kantoři na fakultě na mě byli hodní a doporučili mne na místo, že bych si sám nevymyslel lepší pro svůj budoucí odborný vývoj – plzeňskou Škodovku a její právní útvar. Působila tam řada lidí, kteří pamatovali starou škodováckou tradici. Hodně jsem se v podnikové praxi naučil, brzy jsem o tom začal psát články. Byla v tom jistě určitá dávka mladistvé drzosti i naivity, když jsem po několika letech praxe napsal knihu Podnikový právník, kde jsem většině těch starších radil, jak mají provozovat své právnické řemeslo.
Po dvanácti letech jste nicméně přešel z praxe do výuky – na brněnskou Právnickou fakultu. Jak k tomu došlo?
V životě každého člověka hraje velkou roli náhoda, ovšem uplatní se zejména tehdy, když jí ti, které oslovila, dovedou popadnout za pačesy. V mém případě k tomu došlo v roce 1967, kdy na návštěvu Škodovky přijel jeden ruský profesor práva, kterého doprovázel docent Josef Eliáš, vynikající český právník, a já byl určen za jejich partnera. Dali jsme se do hovoru, a protože jsem už v té době odborně publikoval, nabídl mi, abych u něj dělal aspiranturu. Po čase mě oslovil znovu, tentokrát s nabídkou výuky na obnovené brněnské Právnické fakultě, kde se stal vedoucím katedry. Bylo to velice těžké rozhodování, protože znamenalo pokles platu a delší odloučení od rodiny s třemi dětmi. Maloval jsem si různé rozhodovací tabulky. Nakonec rozhodl jediný argument – přesvědčení, že věda i učení by mne ještě více bavily. Když svou volbu hodnotím s velkým časovým odstupem, jsem přesvědčen, že jsem udělal dobře. V duchu děkuji své ženě, že měla pochopení pro tak dramatickou (a v prvních měsících i dost drastickou) změnu v našem životě.
V rámci hospodářského práva, jak se tato disciplína původně nazývala, jsem se nejprve věnoval oblasti smluvních vztahů. Pak jsem se začal zabývat problematikou odpovědnosti a rizika v obchodních vztazích. Téma to bylo v těch dobách netypické a svým způsobem tabuizované. Vyšly však o něm některé knihy ve „spřáteleném“ zahraničí, a proto to prošlo i mně. Ještě v době plzeňského pobytu mě zaujal fenomén reklamy. Odebíral jsem tehdy časopis Světová literatura, kde vyšla rozsáhlá recenze s ukázkami na knížku Vance Packarda The Hidden Persuaders, pojednávající o tajích, neřestech a některých přednostech reklamy. V roce 1968 jsem se dostal do Rakouska a první věc, kterou jsem tam koupil, byl německý překlad této knížky. Po roce 1989 jsem se pak tomuto tématu začal intenzivně věnovat jako hlavní oblasti svého odborného zájmu a myslím, že jsem dost přispěl k rozvoji současného reklamního a soutěžního práva.
Liberalizace trhu po roce 1989 postavila teorii obchodního práva před zcela nové výzvy. Při zpětném pohledu se dnes kriticky poukazuje na to, že v průběhu transformace v první polovině devadesátých let ekonomové „předběhli“ právníky…
Správná připomínka. Problém byl v tom, že právní řád v tržní ekonomice má řadu velmi specifických oblastí a zasvěcených odborníků, kteří by znali jejich světový vývoj v uplynulých čtyřiceti letech, nebylo dost. Pomoc se hledala u cizích specialistů i našich krajanů v zahraničí, z nichž někteří byli skuteční odborníci a obětaví lidé, zatímco jiní zřejmě jen sledovali vlastní zájmy… Například v jedné z legislativních subkomisí, kde jinak působili většinou vysokoškolští kantoři a představitelé ústředních orgánů, se jistého dne objevil nový muž jménem Viktor Kožený. Dělali jsme si z něj trošku legraci, protože používal takové výrazy jako „trejdovat“ místo obchodovat a měl tendenci nás poučovat. Dnes si kladu otázku, jestli si z nás spíš nedělal legraci on. Poněkud smutnou útěchou druhu „já to říkal“ je mi vědomí, že již v té době jsem napsal do denního tisku komentář, v němž jsem reklamu na Koženého tak zvané harvardské fondy označil za nekorektní. Když ale proces transformace hodnotím zpětně a vezmu v úvahu, jak se naše ekonomika nyní rozvíjí, jsem přesvědčen, že to podstatné, co se v těch letech mělo stát, se stalo a že to bylo dobře. Povedenou částí celé reformy byly restituce, které odpovídaly principům spravedlnosti a rovnosti. Jistě nebyl zcela dobře zvládnut kapitálový trh a vznikl prostor pro činnosti nazývané tunelováním. Některé spektakulární jevy, se kterými jsme se potýkali, se vyskytnou i v dlouhodobě prosperujících ekonomikách – jsou dány vadami lidské povahy, které si vždy najdou tu či onu příležitost k uplatnění. Představa, že by se celý transformační proces odehrál úplně hladce a beze ztrát, není realistická.
Světová banka nedávno slavnostně přeřadila Českou republiku z kategorie rozvojových zemí mezi země vyspělé. Domníváte se, že je toto hodnocení možno vztáhnout i na stav našeho právního řádu, konkrétně těch jeho částí, které regulují hospodářskou soutěž?
Pokud jde o nekalou soutěž, kterou se zabývám, lze říci, že je v podstatě regulovaná na úrovni evropských standardů a že ani za soudní rozhodování se v této oblasti vcelku nemusíme stydět. V zákonodárství jsme víceméně převzali předválečnou úpravu a často se odvoláváme i na dřívější rozhodovací praxi. Opět se jednou potvrdilo, že nejlepší nové bývá pozapomenuté staré. Právní regulací ovšem nemůžeme rozumět jenom dobré právní předpisy, ale také dobré advokáty, dobré soudce a státní úředníky, informované vedoucí pracovníky v podnicích a tak dále. Vzpomínám si na slova jednoho ze zahraničních partnerů, který mi řekl: „Nové zákony můžete mít za nějaký rok, anebo za dva měsíce, když opíšete naše zákony; slušně fungující instituce budete mít do deseti let; ale než vychováte lidi s novou mentalitou, to vám bude trvat několik desetiletí.“ Znovuzrození vyzrálé tržní ekonomiky se nedalo příliš urychlit stejně jako se nedá zvlášť razantně urychlovat porod.
Jaký je vývoj v Evropské unii, pokud jde o právní regulaci nekalé soutěže?
Současný vývoj soutěžního práva v Evropě by se dal vyjádřit sloganovým heslem „unifikace prostřednictvím liberalizace“. Jinými slovy dochází k tomu, že původně velice přísná pravidla se změkčují. Naše úprava a rozhodovací praxe byla velmi podobná praxi německé a rakouské, a ty byly jedny z nejpřísnějších v Evropě. Tam se soudilo a rozsoudilo tolik věcí, že aby se mohlo soudit dál a zavedené instituce mohly pokračovat ve své činnosti, bylo nutné být neustále přísnější. Sami Němci si tak nakonec začali stěžovat, že jejich soudci považují německého spotřebitele za jakéhosi homunkula v pásmu intelektového podprůměru, který se nechá vším napálit. Má-li se tedy hledat jednotný evropský standard, který bude platit i pro takové země, jako je Španělsko nebo Itálie, kde je reklamní přehánění národním zvykem, musí být pravidla volnější. Vytváří se (zejména v rozhodovací praxi Evropského soudního dvora) nový obraz evropského spotřebitele jakožto tvora soudného, přiměřeně opatrného a pozorného, který dovede rozlišovat, když má přiměřený přísun informací.
Jaký máte na tento trend názor?
Už delší dobu rozvíjím teorii, která vychází z toho, že soutěživé vlastnosti jsou nám dány biologicky a že hlavním zájmem člověka je, aby přenesl geny do dalších generací. To znamená, že musíme nejrůznějšími způsoby soutěžit: o získání partnera, o obživu, o prestiž a jiné druhotné potřeby. Soutěžní právo pak musí počítat s tím, že všichni jsme potomky lidí, kteří byli pravděpodobně o něco výbojnější než ti druzí, ovládali lépe umění lákat a rychle si osvojit pracovní výsledky druhých. Hranice mezi takovými způsoby jednání a lidskou agresí, klamáním a parazitováním je ovšem nepříliš zřetelná. Musíme ji neustále znovu hledat a soutěžní právo (se svým zaklínadlem „přiměřeně“) je důležitým nástrojem při jejím vytyčování.
Není však právě úlohou kultury – a tedy právního řádu – brzdit přílišné excesy těchto zakódovaných sklonů?
Naprosto souhlasím, ale i kultura a právo zvlášť musí znát své limity. Jakmile jdu příliš proti něčemu, co je dáno samou lidskou podstatou, regulace selhává. Efektivní působení práva musí nejméně z devadesáti procent zajišťovat jiné společenské mechanismy. Lidé se musí sami chtít určitým způsobem chovat a musí být k tomu vedeni jinými stimuly – idealistickými i ekonomickými. Právo dovede likvidovat malé procento odchylek od běžného chování. Jakmile od něj požadujeme, aby dokázalo víc, selhává. Navíc dochází k nejhorší možné věci – působí výběrově, v podstatě náhodně. V praxi to vypadá následovně: jednoho zavřeme a dalších devět, kteří provedli totéž, necháme běžet, protože nemáme sílu je chytit. A to je z hlediska spravedlnosti velice špatné. Musíme velice pečlivě volit, co bude nedovolené, a pak takový zákaz důsledně vynucovat.
Jakým způsobem tedy aplikujete tuto filozofii na oblast soutěžního práva?
Odpovím sportovním příměrem: právo v soutěži nemůže zakazovat bodyčeky, ale musí zakazovat krosčeky. Obchodní soutěž je vlastně něco jako boxerský zápas, kde jsou nějaké typy úderů povolené, byť mohou být dost tvrdé. Nedávno bylo publikováno velmi zajímavé rozhodnutí německého soudu, které říkalo, že „požadavek přílišné ohleduplnosti z úpravy nekalé soutěže nevyplývá.“ Podstatou soutěžního práva je tedy nalézt rozumnou rovnováhu mezi zdánlivě rozpornými požadavky. Jde o obor, kde se zvlášť výrazně uplatňuje „metoda vážení zájmů“. Pro ni ovšem nemáme váhu ve fyzikálním slova smyslu a v tom je potíž práva a jeho vykonavatelů.
Jak ale stanovit tu mez, kdy jde ještě o „fair play“ a kdy už se určitý subjekt chová „nesportovně“ – například v oblasti reklamy? Na přehánění, a tedy manipulaci se zákazníkem, je přece postavený celý reklamní průmysl…
Znovu odpovím příměrem. Když jdeme na rande, slečna se lépe oblékne, nalíčí a pán třeba vykládá o poezii. To je lákání, ale stále v rámci kulturní normy. V přírodě se ostatně děje cosi podobného. Když budu někomu vykládat, že jsem svobodný, a přitom jsem ženatý, tak už kulturní a tedy právní normu překračuji. S reklamou je to podobné. Pravda ovšem je, že hranice tu mohou být stejně nezřetelné jako mezi zmíněnými bodyčeky a krosčeky. Záleží na hodnotových preferencích i postřehu rozhodčích a soudců. Zlaté pravidlo soutěžního práva zní – všechno záleží na okolnostech jednotlivého případu a o tom, co je nekalá soutěž, rozhoduje soud příslušné instance. V tomto smyslu se soutěžní právo blíží stylu angloamerického práva, kde hraje velkou roli takzvané judge-made-law, tedy soudcovské právo.Velmi důležitá je přitom všestranná kulturní vyspělost všech těch, kdo se podílejí na vytváření a nalézání práva.
Jaká je v této souvislosti úloha právní výchovy? Mohou fakulty budoucí právníky na takovou praxi nějakým způsobem připravit?
Možná se mnou někteří kolegové nesouhlasí, ale já říkám, že musíme našim studentům dovolit, aby byli všestrannými osobnostmi. Vysoká škola je období, během kterého mají možnost „nasávat“ kulturu. Až školu opustí a začnou jim různé obstaravatelské povinnosti, už nikdy nebudou mít tolik času. Představa, že právníci mají neustále sedět nad právními knížkami a během studia nedělat nic jiného než do sebe „hustit paragrafy“, je scestná. Dobrý právník by měl mít to, čemu Francouzi říkají „culture generale“, obecné kulturní povědomí. Někteří moudří duchové už řekli, že ubožák je ten právník, který je jenom právníkem. Podle mne tedy není úkolem našeho oboru naučit studenty úplně důkladně soutěžní právo, ale prostřednictvím soutěžního práva je učit právu jako takovému. Je mnohem lepší je naučit jenom základním principům uvažování, základním přístupům, postojům než nějaké detaily předpisu, který se možná stejně změní, až skončí fakultu.
S tím jistě souvisí i styl výuky, která může svět abstraktních právních předpisů a paragrafů významně oživit a zlidštit. Vy jste známý jako pedagog, při jehož přednáškách se rozhodně neusíná…
Jsem přítelem výukové metody, která by se mohla jmenovat edutainment, tedy vzdělání prostřednictvím zábavy. V životě i v obchodním právu se naštěstí nabízí zábavných (ve smyslu zajímavých) situací celá řada. Na seminářích o smluvním právu třeba začínám následujícím příkladem: Josef Lada si kdysi dal zhotovit ateliér od venkovské party zedníků a ve smlouvě měl podmínku, že jim denně poskytne džbán piva. Šikulové zedníci si ovšem u keramika nechali udělat třicetilitrový džbán a požadovali po Ladovi, aby jim ho denně naplňoval. To je případ, který se dá řešit asi osmi způsoby, a já na tom proběhnu celou obecnou partii smluvního práva. Učím tím ještě jednu věc: že v právu neexistují jediná možná řešení. A že bych v první řadě neměl nikdy vyjít „od paragrafu“, ale od toho, co je rozumné. Když umím hledat, vždycky na rozumné řešení nějaký paragraf najdu. Občas se setkám s absolventy, kteří si na příklady podobného druhu dobře vzpomínají.
Humorem a čtivým, přístupným stylem se vyznačují i vaše publikace, mezi nimiž je také řada popularizačních. Kde a jak jste si tento styl osvojil?
Velice se do něj promítají moje žurnalistické zkušenosti, které jsem sbíral už za studií, kdy jsem psal především do sportovních novin. Základy novinářského řemesla jsem pochytil ještě jako malý kluk, kdy jsem na psacím stroji opisoval všechny zprávy, které se týkaly fotbalové Slavie. Během studií jsem pak úzce spolupracoval s Československým sportem a časopisem Stadion. Do Stadionu tenkrát psal i Ota Pavel, na kterého vzpomínám zejména díky „lekci“, kterou mi jednou udělil, když jsem napsal reportáž z mezinárodního studentského mistrovství v atletice. Nazval jsem ji „Kdyby všechna města světa“, když jsem jen obměnil název tehdy populárního filmu. Ota Pavel za mnou přišel a řekl: „To je ale pěkně banální titulek, od tebe bych čekal něco lepšího.“ On měl obecně smutné oči a mně se ty jeho oči v tom okamžiku zdály obzvlášť smutné. Občas si je připomenu, když pocítím rozpaky nad tím, co jsem napsal.
