Když jde někdo na návštěvu za Michalem Masaříkem z ústavu patologické fyziologie a má štěstí, otevře mu vědec v tričku s fotkami čtyř svých studentů a nápisem Masařík tým. Docela příznačně. Biochemik a molekulární biolog totiž letos na jaře získal univerzitní cenu za výzkum nejen za výborné výsledky, ale i za to, jakým způsobem vede a buduje svoji badatelskou skupinu.
Myslí na ni, i když popisuje, jak se ke svým úspěchům dostal. „Cena není jenom moje, patří celému týmu. Bez něj by tolik výsledků určitě nevzniklo,“ říká 35letý vědec.
Jaké výsledky má na mysli? Masařík a jeho kolegové se v posledních letech soustředili především na dvě témata – karcinom prostaty a spinocelulární karcinomy v oblasti hlavy a krku. Ačkoliv laik by řekl, že jsou si oba problémy vzdálené, něco je přece jen spojuje. V obou případech se vyplatí sledovat protein s názvem metalothionein, jehož množství vědcům naznačuje, zda je v těle něco v nepořádku.
U rakoviny prostaty je pro výzkumníky důležité, že metalothionenin na sebe dokáže vázat těžké kovy a mimo jiné zinek. Koncentrace a rovnováha zinečnatých iontů je totiž u prostaty velmi specifická. „Zdravá prostata má proti ostatním částem těla vysokou koncentraci zinečnatých iontů, kdežto nádorová ložiska jich mají velmi málo. Doposud se přesně neví proč,“ naznačuje Masařík, jakým směrem se ubíral výzkum, který umožnila spolupráce s Fakultní nemocnicí u sv. Anny.
Co prostatické buňky udělají, když se vystaví vyšší koncentraci zinečnatých iontů? Mimo jiné takovou otázku si badatelé položili. „Zjistili jsme, že se pak mění exprese metalothioneinu, což je cenná informace, se kterou se dá dál pracovat,“ líčí Masařík. Kromě toho se s kolegy dívali třeba také na to, co dělají s nádorovými buňkami cytostatika.
Nové směry: karcinomy hlavy a krku
Rakovina prostaty tým pořád zajímá, hlavní pozornost teď však jeho členové věnují jinému problému - spinocelulárním karcinomům v oblasti hlavy a krku. Ty se objevují na různých místech, třeba v jazyku nebo hrtanu. „Chceme řešit mimo jiné to, zda má nějaké místo v této oblasti predispozici k tomu, že je nádor agresivnější,“ informuje Masařík.
Vzniknout by měla klasifikační studie, která ukáže, jak moc je u konkrétního nádoru zvýšena hladina nádorového ukazatele a jak je nádor invazivní. I v tomto případě bude vědce zajímat methalothionein, protože se zjistilo, že čím větší jeho koncentrace je, tím bývá karcinom rozsáhlejší.
Přijít na co možná nejvíc informací bude úkol pro čtyři nové doktorandy v Masaříkově týmu, kam patří ještě jedna doktorka-genetička, služebně starší doktorandka a doktorand, tři magisterští studenti a směřují do něj dva bakalářští.
Na jednoho vedoucího je to docela hodně. „Je pro mě zavazující mít takový tým a uživit ho, financování české vědy není nejlepší. Na druhou stranu jsem za tým moc rád. Myslím, že má unikátní skladbu a panuje v něm skvělá atmosféra,“ vyzdvihuje původem biochemik a pochvaluje si práci ve skupině. „Hodně se spolu o problémech bavíme, všichni se navzájem motivují, navrhují nové věci. Spousta publikací byla produktem právě těchto diskusí.“
Přes Akademii věd zpátky na univerzitu
Sám Masařík už v laboratoři netráví tolik času jako dřív, velký tým nejenže zavazuje, ale nutí ho věnovat se víc administrativě a podávání grantů. Na změny je ale zvyklý, doprovázely ho koneckonců po celou jeho vědeckou kariéru. „Ještě na magisterském studiu mě vůbec nenapadlo, že skončím tam, kde jsem skončil,“ přiznává vědec, z jehož úsměvu plyne, že mezi nejvzornější studenty nepatřil.
Dnes výzkumník a pedagog se pro vědu nadchnul až při psaní diplomové práce, při které trávil čas bezmála od rána do večera v laboratořích Akademie věd. „To vás buď odradí, nebo začne bavit,“ podotýká Masařík, který se zařadil do druhé skupiny.
Po obhájení diplomové práce se přesunul na Akademii věd a z ní se v roce 2007 vrátil na univerzitu, byť už ne na biochemii, ale na patologickou fyziologii. Proti striktně vědeckému prostředí jej tak čekala změna, najednou se z něj stal i učitel. „Profesorka Vašků mi tehdy řekla, že můj pohled biologa je pro její pracoviště důležitý. Ale musel jsem si přirozeně spoustu věcí dostudovat, “ vzpomíná Masařík.
Ve výuce i v laboratoři se mu osvědčil recept, který použil už, když při angažmá na akademii vědy učil na střední škole. „Nikdy jsem nevyžadoval umělou autoritu. V týmu si se staršími studenty normálně tykáme. Neřeším jejich osobní život, ale často se bavíme i o věcech, které s vědou nesouvisí.“