Už je to několik týdnů, co Kateřina Vráblíková získala cenu pro nejlepší vědce Masarykovy univerzity. Závěry její disertace, které ukazují, jak institucionální a kulturní kontext státu ovlivňuje angažovanost občanů v politice, jsou však teď před blížícími se volbami do poslanecké sněmovny zase aktuální. Tuzemské politice moc nelichotí.
O co ve vaší disertaci přesně jde?
Základní argument mojí práce je, že aby běžní občané na politice víc participovali, potřebují mít přístup do politického systému, vyšší míru inkluzivity. Musí vám být v systému nabídnut prostor, což znamená, že nesmí existovat třeba jen jedna kancelář, kam můžete jít se svými připomínkami, ale že můžete jít na kraj, do poslanecké sněmovny, do senátu, za prezidentem... Druhý argument je, že nestačí jen tato decentralizace, ale je potřeba i soutěživost, která zaručuje, že jsou politici responzivní. Když máte systém, kde je hodně přístupových bodů, ale tyhle body mezi sebou nesoutěží třeba proto, že všechny instituce ovládá jedna strana nebo volby pokaždé vyprodukují stejnou vládu, nejde jimi politiky potrestat a efekt inkluzivity se neprojevuje.
Jak si z pohledu vaší práce stojí Česko, kde se coby vítězové voleb střídají ODS a ČSSD?
Z mého pohledu je Česko ne příliš soutěživé z řady ohledů, nejlepší příklad je opoziční smlouva. Politická teorie říká, že demokracie funguje proto, že když máte pocit, že politici, kteří vás reprezentují, dělají něco špatně, můžete je potrestat a vyměnit. Přenáší se to i na politické instituce. Když máte aktivní ústavní soud nebo jiné soudy, poslaneckou sněmovnu či senát, tak jsou mezi sebou taky v konkurenčním vztahu. Nesoutěživost Česka dokazuje třeba to, jak někteří lidé útočí na Ústavní soud, že je příliš aktivní. Přitom on to z mého hlediska má v náplni práce. Není nic špatného na tom, když s někým nesouhlasí a instituce se mezi sebou melou. Pro lidi je to signál, že mají šanci se něčeho domáhat, že nepanuje jen jeden neměnný názor.
Soutěživost tedy není v lidech, ale v institucích?
Pak existuje ještě druhý aspekt, politická kultura, která zohledňuje sdílení hodnot v dané společnosti řadovými občany. Teorie říká, že čím je ve společnosti víc lidí, kteří si myslí, že by měli mluvit do politiky a hlídat její představitele, ale zároveň si myslí, že mají být tolerantní, tak tím víc se na politice participuje. V Česku je vžitá praxe, že když s něčím nesouhlasíte, třeba když stávkovali odboráři, tak politici a média to rámují pomalu jako teroristický útok. Ozývají se hlasy, jak to, že si troufají kritizovat, a vytvářet tak napětí ve společnosti. Jinde je ale nesouhlas a konstruktivní kritika brána naopak jako prospěšná.
Máte nějaký takový příklad dobré praxe?
Z hlediska institucionálního nastavení určitě Spojené státy a řada zemí na západ od Česka.
A co ty na východ od nás?
Většina jich je na tom ještě hůř než Česko, například Maďarsko.
Vy jste obecně k českým poměrům hodně kritická, nedávno jste například s kolegou Ondřejem Císařem zveřejnili text, ve kterém stálo, že zatímco dřív jsme se České sodě smáli, dnes ji tady máme v praxi.
Prvně je třeba říct, že to jsou více či méně informované ale stále vlastní politické názory, které rozhodně nevydávám za vědu. A ano, můj přístup je takový a myslím, že jedině tím můžu přispět. Když píšu do novin, snažím se psát čtivě. Držím se zásady, že se snažím vyjadřovat jen tehdy, pokud chci říct něco, co ještě nezaznělo, nebo to posouvá veřejnou diskusi někam dál. Jinak se ale většina mých názorů na devadesát procent kryje s tím, co už někdy někdo napsal.
Chystají se předčasné volby. Je to pro vás z hlediska vaší odborné práce nějak zajímavé?
Spíš z hlediska toho, jak je současný vývoj v Česku negativním příkladem. Když se setkávám se zahraničními kolegy, tak pro většinu z nich představuje Česko příklad dobré praxe, pořád mají v hlavě prezidenta Havla. Ale ono to vůbec není tak super. Téměř 25 let po revoluci podle mě rozhodně nejsme tam, kde jsme si v listopadu 1989 asi mysleli, že bychom měli být. Z hlediska toho, jak fungují instituce, z hlediska míry korupce a politické vyspělosti.
Těmi zahraničními kolegy myslíte i ty, s nimiž jste se potkávala při svém ročním pobytu na kalifornské univerzitě, kam jste se dostala díky Fulbrightovu stipendiu. Tam jste šla kvůli instituci jako celku?
Šla jsem tam kvůli profesorům, které jsem tam chtěla potkat, a měla jsem štěstí. Moje disertace kombinuje dvě odvětví výzkumu, sociální hnutí a politickou participaci, a tam působí lidé, kteří jsou jedni z největších odborníků na obě témata a ještě navíc sedí v kancelářích málem vedle sebe. To, že jsem s nimi mohla spolupracovat, bylo daleko za hranicemi toho, co jsem si před odjezdem představovala. Je skvělé, že i „holka z Česka“ se může, dostat mezi takovou elitu, že se takoví lidé zajímají o váš výzkum. Je to určitě největší mezník mojí vědecké kariéry.
Aktuálně už ovšem v Mannheimu pracujete na jiném výzkumu, že?
Ano, zajímáme se o protestující na demonstracích. Jde o celoevropský výzkum, dělá se v dalších osmi zemích. Chodíme po demonstracích a dáváme lidem dotazníky, což nám umožňuje zachytit rozdíl mezi lidmi, kteří se účastní gay pride, akcí odborů nebo třeba environmentalistů.
Sbírala jste odvahu dlouho, než jste šla do demonstrujícího davu? Chtějí se s vámi lidé vůbec bavit?
Když jsme s výzkumem začali, měli jsme trochu obavy, ale zkušenosti ze zahraničí byly dobré – koneckonců jde o lidi, kteří na akci jdou kvůli svému přesvědčení a o tom chtějí mluvit. A naše obavy se nenaplnily. Také demonstrující Češi jsou v drtivé většině případů, ať už jde o členy komunistické strany nebo odboráře nebo environmentalisty, lidé většinou milí a reagují pozitivně.