Každý z nás má představu o tom, co znamená, když se učí jedinec. Jak to ale vypadá, když se učí organizace? Tým Ústavu pedagogických věd Filozofické fakulty MU pod vedením profesora Milana Pola zkoumá učení se na úrovni škol.
Organizační učení lze popsat jako systematickou, reflektovanou, společně promýšlenou činnost lidí v organizaci, v tomto případě ve škole, ve které je místo nejen pro vyzkoušené postupy, ale především pro postupy nové. Kromě toho, že vede k rozvoji práce lidí ve škole a školy jako celku, a tím k rozvoji výchovné a vzdělávací práce, je tu ještě jeden důvod, proč organizačnímu učení věnovat pozornost.
„Ve školství se dnes podobně jako jinde ve veřejném sektoru dospívá k přesvědčení, že účinné strategie řízení a správy obsahují prvky vnější kontroly a regulace, ale současně nabízejí prostor pro sebeřízení a rozvoj organizací zevnitř. A to si bez organizačního učení snad ani nelze představit,“ popsal hlavní důvody výzkumu vedoucí týmu Milan Pol.
Výzkumníci oslovili vybrané školy z Jihomoravského kraje a z kraje Vysočina a na základě kombinace kvalitativního a kvantitativního přístupu zjišťovali, co se dospělí ve škole učí, v jakých strukturách se tak děje, a jak jsou v těchto činnostech podporováni. Výsledky kvalitativní fáze výzkumu ověřil tým v dotazníkovém šetření mezi učiteli. Data v dotazníkové části pocházela z výpovědí 1120 učitelů a členů vedení školy.
„Výzkum nás hned na počátku postavil před otázku, jakými metodami chceme tento fenomén školního života poznávat. Nelze přijít do školy a zeptat se učitelů, co a jak se vaše škola učí. Taková otázka může být matoucí, protože se týká věcí, které lidé běžně nemusejí reflektovat jako procesy učení. Nabízet jim nějaký seznam, ze kterého by si mohli vybírat, co a popřípadě jak se učí, by ale bylo také riskantní – mohli bychom opomenout důležité aspekty učení se dospělých ve škole,“ vysvětlil nutnost kombinovat různé metody výzkumu člen týmu Martin Sedláček.
Co se školy učí
Odborníci vyšli z předpokladu, že organizační učení nelze věcně oddělit od konkrétních oblastí práce lidí ve škole. Identifikovali tedy devět témat, a to školní vzdělávací program, výběr a využívání výukových metod, výuka žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, rizikové chování žáků, vzdělávací výsledky žáků, spolupráce s rodiči, využívání informačních a komunikačních technologií, výběr a využívání učebnic a využívání zkušeností z dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků.
Je zřejmé, že dospělí se ve škole nemohou všem tématům věnovat stejně. Analýza dat získaných dotazníkovým šetřením ukázala, že nejsystematičtěji se zabývají řešením problematiky rizikového chování žáků, spoluprací s rodiči a kvalitou výuky žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Méně systematicky se pak věnují výběru a využívání výukových metod a rozvoji školního vzdělávacího programu.
K překvapivým zjištěním patří, že nejméně se lidé ve škole věnují jednomu z klíčových impulzů k učení, a to využívání zkušeností a výsledků dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků. Zdá se, že tento zdroj podnětů pro organizační učení je možná i nedoceněn.
„Některá témata organizačního učení není těžké uhodnout. Žijeme v době boomu informačních technologií, tudíž i školy a lidé v nich se učí pracovat s novými technologiemi, využívat je ve výuce. Dále jsou obsahem organizačního učení především témata, která mají zásadní význam pro výchovnou a výukovou činnost,“ uvedl další z výzkumníků Petr Novotný.
Co podporuje organizační učení ve školách
Dotazníkové šetření poskytlo výzkumníkům také možnost určit sílu podpůrných faktorů ve vztahu k organizačnímu učení jako takovému i ve vztahu k hloubce a šířce záběru učení. Z výsledků analýzy vyplynulo, že jakkoliv jsou všechny podpůrné faktory významné, přece jen nad ostatní vyčnívá faktor vize.
"Výsledky ukazují, že učení se dospělých ve škole je silnější tehdy, pokud mají jasnou představu o směřování školy. Lze říci, že učitelé spolupracují, sdílí a vzájemně se učí, když konkrétně vědí, k čemu tato jejich aktivita ve škole bude směřovat," vysvětlila další členka týmu Bohumíra Lazarová.Významnou roli hrají také způsoby řízení procesů organizačního učení a materiální a organizační podmínky.
Morální dilemata organizačního učení
Hlavním výstupem projektu financovaného Grantovou agenturou ČR je kniha Když se školy učí. Kromě teoretického vymezení organizačního učení a výsledků šetření, se v ní věnuje pozornost i otázkám morálních dilemat. „Evropská síť ENIRDELM (European Network for Research and Development in Educational Leadership and Management), která je zaměřená na výzkum a zkvalitňování v oblasti řízení škol, vyhlásila za téma své výroční konference Morální dilemata vedení škol. To nás inspirovalo k tomu, abychom nahlédli naše data z nového úhlu,“ doplnila výzkumnice Lenka Hloušková.
Ukázalo se, že hlavní dilemata vedoucích pracovníků škol souvisejí s tím, do jaké míry se mají do procesů učení sami zapojovat (vést, nebo se účastnit); v jaké míře působit na učitele ve směru podpory jejich společného učení (vyvíjet tlak, nebo nechat být); a konečně do jaké míry je nutné, aby byli do procesů organizačního učení zapojeni všichni lidé ve škole (se všemi, nebo s vybranými lidmi). Tato dilemata se mimo jiné týkají rozhodování operativního i strategického, otázek efektivity řízení, ale také otázek morálky - například spolupráce jen s některými učiteli může krátkodobě nést úspěch, ale dlouhodobě může znamenat izolaci části učitelů od významných aspektů školního dění.
I když je kniha psaná především pro odbornou veřejnost, nemusejí se jí bát ani praktici ze škol. Obsahuje totiž podněty k přemýšlení, které mohou být přínosné pro vedoucí pracovníky ve školství i pro řadové učitele, na jejichž práci ve značné míře závisí kvalita práce školy.