Prokrastinovat je v současnosti docela moderní. Alespoň se na to vymlouvá každý, kdo se na chvíli odpoutá od práce či studia, a knihkupectví tak přetékají příručkami s radami, jak s prokrastinací přestat. Kromě toho si spousta lidí myslí, že onen termín jen maskuje lenost.
S prokrastinací to ale není jednoduché. „Její základní charakteristikou je nerozumné odkládání konkrétního úkolu či cíle, pro které nemáme žádný dobrý důvod. Můžeme přitom ale udělat navíc spoustu další práce. Když je ovšem člověk líný, znamená to, že nemusí mít žádné úkoly a cíle, které odkládá,“ vysvětluje rozdíl mezi prokrastinací a leností doktorandka Tatiana Malatincová, která se zkoumáním tohoto fenoménu zabývá.
Popularitu prokrastinace vysvětluje tím, že lidé se stále víc zamýšlejí nad svým chováním a snaží se je nějak ovlivnit. „Druhou příčinou je uspořádání našich životů a vyšší míra rozhodování. Máme mnohem větší volnost v tom, jak si organizujeme práci a jakým způsobem trávíme čas,“ domnívá se psycholožka.
Nedávno založila webovou stránku Nejsmelini.cz, která se tomuto tématu věnuje. Slouží k výzkumu cílově zaměřeného chování a seberegulace. „Doposud jsem především na studentech zkoumala některé charakteristiky prokrastinace a své výsledky chci ověřit a rozšířit na větší vzorek populace. Chci také zkoumat typologii prokrastinátorů,“ uvedla Malatincová.
V předchozích studiích totiž zjistila, že existují skupiny lidí, které jsou v prokrastinaci a jejím vnímání odlišné a pravděpodobně jsou u nich rozdílné také její příčiny. Jedním z typů jsou lidé, kteří neprokrastinují, jsou schopní si určit konkrétní cíle a také postup a prostředky, jak jich dosáhnout. Lidi, kteří prokrastinují, pak dělí na tři další skupiny. „První typ jsou aktivní prokrastinátoři, kteří odkládají úkoly proto, že dlouho před termínem nedokážou pracovat efektivně. Nakonec vše stihnou bez problémů. Stres a časový tlak jim pomáhají a jsou navíc v životě mnohem šťastnější,“ upozorňuje doktorandka na fakt, že prokrastinace nemusí být jen negativní.
Další dvě skupiny lidí, kteří odkládají úkoly, jsou už ale problematičtější. První jsou takzvaní averzivní prokrastinátoři, kteří to dělají proto, že nesnášejí svou práci a jsou demotivovaní. Často totiž nevidí souvislost mezi prostředky pro dosažení cíle a cílem samotným, například studenti nemusí vidět smysl v některých předmětech svého studia.
Třetí typ jsou prokrastinátoři úzkostní, kteří chtějí být pracovití, mají velké ambice, ale nezvládají pracovat v daném tempu. „Z dosavadního výzkumu mi vyšlo, že tito lidé odkládají z časového hlediska práci přibližně v podobné míře jako neprokrastinátoři, ale často mají nerealistické představy o tom, co jsou schopní udělat a kolik na to potřebují času,“ dodala psycholožka.
Sama občas prokrastinaci přirovnává k manželství. Aktivní prokrastinátor je vlastně záletník, který se nechává vést tím, co je teď a tady, a je pro ně jednodušší pracovat, až se na něj začne tlačit a je to opravdu potřeba. Averzivní prokrastinátor pak žije v nešťastném manželství, kdy je zavázaný něčemu, v čem už nevidí moc smysl, ale prostě cítí závazek. Úzkostné prokrastinátory přirovnává k nenaplněné lásce. Člověk vidí svůj cíl, ale z nějakého důvodu ho nedokáže dosáhnout.
Zjistit, do kterého z typů patří, může díky ní každý. Když vyplní několik dotazníků na jejím webu, získá jako zpětnou vazbu právě svou typologii. Navíc si může přečíst informace o prokrastinaci, jejích příčinách a možnostech, jak se s ní vypořádat. „Lidé tam najdou především náměty, ne konkrétní rady. Překonání prokrastinace totiž znamená překonání návyku, a když jedna strategie selže, musí se člověk sám zamyslet nad tím, proč hledat jinou cestu,“ zdůraznila Malatincová.