Prof. MUDr. Pavel Bravený, CSc. (nar. 1931) vystudoval v letech 1951-1956 Lékařskou fakultu brněnské univerzity. V roce 1957 nastoupil jako odborný asistent do Fyziologického ústavu LF, v roce 1969 dosáhl habilitace. Po prověrkách v roce 1971 musel místo opustit a přešel na II. interní kliniku Fakultní nemocnice u svaté Anny. V roce 1990 se na Fyziologický ústav vrátil a stal se jeho přednostou. V letech 1990-1991 byl děkanem Lékařské fakulty, v letech 1992-1998 prorektorem MU pro vědu, od roku 2000 působí na LF jako emeritní profesor. Profesor Bravený je mezinárodně uznávanou kapacitou v oblasti normální a patologické fyziologie, zvláště pak fyziologie kardiovaskulární. Vědecky i pedagogicky se významně zasloužil o rozvoj tohoto oboru v České republice.
Vystudoval jste Lékařskou fakultu, ale profiloval jste se ve fyziologii, tedy v oboru ležícím na pomezí přírodovědných a lékařských věd. Byl jste už při nástupu na fakultu rozhodnutý, že se pustíte tímto směrem?
Předně jsem nebyl úplně rozhodnutý, jestli mám vůbec jít na medicínu. Vyrůstal jsem sice do značné míry v lékařském prostředí, ale ještě před maturitou jsem uvažoval také o architektuře, o dějinách umění, biologii, o dějinách hudby. Nejvíc mě to táhlo k biologii, takže nakonec jsem se rozhodl pro ni, ovšem s tím, že ji budu dělat na medicíně spíš než na Přírodovědecké fakultě. Šlo o pragmatické rozhodnutí – bylo to na začátku padesátých let, perspektivy byly dost nejisté, takže jsem si říkal, že pokud by mi nevyšlo dělat vědu, s tím diplomem v kapse se uživím jako doktor. Už v prvním ročníku jsem se dostal do užšího kontaktu s lidmi z Fyziologického ústavu. Nebyl jsem sám, komu se tam zalíbilo; spousta studentů na ústavu trávila volný čas, někteří jako demonstrátoři, jiní jako pomocné vědecké síly. Většina z nich po skončení studia samozřejmě odešla, ale ti, kteří měli největší výdrž, zůstali. K nim jsem patřil i já.
Jak se vyvíjela vaše vědecká kariéra po promoci?
Nejprve poněkud komplikovaně, protože na ústav přišel nový šéf a já jsem místo očekávaného nástupu šel díky „iniciativě“ fakultních svazáků dělat na rok na Slovensko porodníka. V roce 1957 byl ale přece jen vypsán konkurz, který jsem vyhrál, a stal jsem se na patnáct let spolupracovníkem prof. Vladislava Kruty, který na ústavu založil silnou skupinu kardiovaskulární fyziologie, zkoumající základní vlastnosti srdečního svalu. To byla éra, kdy se nám práce úžasně dařila, dosáhli jsme řady mezinárodních úspěchů, navázali jsme kontakty v zahraničí; lze říci, že s minimálními prostředky, ale zato jsme se díky spoustě nápadů tehdy dostali na světovou špičku. Po roce 1968 bohužel profesora Krutu vyhodili, protože byl signatářem Dvou tisíc slov, a s ním postupně všechny jeho nejbližší spolupracovníky.
Image
Kdy a kam jste „byl odejit“ vy?
Já jsem musel odejít v únoru 1972, ale naštěstí mě nezlikvidovali úplně jako například některé lidi z Filozofické fakulty, kteří šli pracovat na benzínky, ale přesunuli mě do špitálu, na druhou interní kliniku v nemocnici u sv. Anny. Z hlediska vědecké kariéry tak po „tučných letech“ přišla „léta hubená“. I tam jsme se sice snažili ve vědecké práci pokračovat, ale pouze v „úkradcích času“. Věda v té naší oblasti šla dopředu tak strašně rychle – když na něco nepřijdete vy právě teď, přijde na to někdo jiný za měsíc. No a v tom nouzovém režimu, v jakém jsme pracovali, to už na světovou špičku nestačilo, tam nám ujel vlak. Ale nevzpomínám na ta léta zase tak špatně, protože jsem se dostal mezi bezvadné lidi. Oni pochopili, že jsem tam byl „vystrnaděný“, s čerstvým titulem docenta, neboť jsem se stačil ještě v červnu 1969 habilitovat. Ministr školství Bezdíček totiž podepsal můj dekret poslední týden v úřadě, než ho také vyhodili.
Navzdory nepřízni doby jste v sedmdesátých letech inicioval pravidelné setkávání českých a slovenských kardiologů pod hlavičkou Komise experimentální kardiologie. Jak k tomu došlo?
To je jedna z velice zajímavých věcí – taková krásná epizoda mého života ve škaredých letech. Nápad vzešel z mé zkušenosti z účasti na jednom ročníku tzv. Gordon Conferences v americkém New Hampshire v roce 1968, kam jsem byl pozván spolu s profesorem Krutou. Tyto konference se pořádají každý rok a sjíždí se na ně stovka odborníků z celého světa. Prostředí a atmosféra tohoto setkání mě tak nadchly, že jsem si řekl, že my můžeme i přes tu mizérii něco podobného udělat také – úplně soukromě. Tak jsme v roce 1971 založili zcela neformální Komisi experimentální kardiologie, jejímž jediným úkolem bylo připravit jednou za rok konferenci pro české a slovenské odborníky v tomto oboru. Tato myšlenka se ujala a tradice setkávání pokračuje dodnes.
Po většinu svého života zůstáváte věrný Brnu coby svému působišti. Jedinou výjimkou jsou léta 1982-1986, kdy jste pobýval na Lékařské fakultě Kuvajtské univerzity. Jak jste se tam dostal? Co vás tam nejvíce zaujalo?
Bylo to dílem náhody. Kuvajtská univerzita, založená v šedesátých letech, byla od počátku zaměřena na lékařské vzdělávání, podobně jako tomu bylo v mnoha jiných rozvojových zemích. Z tehdejšího Československa tam tehdy byla vysílána řada lékařů. Jeden z nich, který byl shodou okolností členem oné Komise experimentální kardiologie, mi v roce 1979 napsal, že hledají fyziologa zaměřeného na kardiovaskulární aparát, jestli bych neměl zájem. Zájem jsem měl, ale nedoufal jsem, že mě pustí. Nakonec jsem skutečně mohl odjet, ale až v roce 1982, kdy už byla politická atmosféra o něco volnější. Byla to nesmírně zajímavá zkušenost. Nastoupil jsem na univerzitu, která byla vysloveně kosmopolitní. Pracoval jsem tam s lidmi mnoha národností, díky čemuž jsem se dozvěděl spoustu věcí o jejich kultuře, historii i náboženství. Také jsem ale pocítil, že internacionalismus v žádném případě neeliminuje vlastenectví – jsou to dvě různé věci a mohou existovat vedle sebe, jedna neumenšuje tu druhou.
Image
V Česku se podle statistik každoročně snižuje počet úmrtí na kardiovaskulární choroby, avšak pořád platí, že mají na svědomí polovinu z celkového počtu úmrtí. Lze očekávat v budoucnu nějakou změnu tohoto poměru?
To číslo platilo dříve a platí víceméně pořád. Další třetinu mají na svědomí nádory, zbytek jsou úrazy, infekce a další příčiny. Kardiovaskulární choroby jsou ale stále na prvním místě. Prim přitom hrají koronární choroba a mozkové krvácení. Byly odkryty hlavní rizikové faktory, ví se, že příčiny jsou multifaktoriální a co se proti tomu dá dělat – a výsledky se dostavují. Je pravda, že tam je pořád těch 50 procent, ale rozdíl je v tom, že zatímco dřív umírali lidé v šestém decéniu, dneska umírají v osmém. A za druhé, lidé už prakticky neumírají na akutní infarkt myokardu. Dřív je potkala blesková srdeční zástava a byl konec. Takhle dnes už moc lidí nekončí – víme, jak postupovat při resuscitaci, k dispozici je rychlý transport, takže když je člověk do půl hodiny po infarktu na koronární jednotce, tak ho prakticky vždy zachrání. Také onemocnění arterosklerózou, tedy kornatěním tepen, by mělo ubývat, protože pozvolna klesá ten hlavní rizikový faktor, kterým jsou tuky. Výživa se mění k lepšímu, jí se víc zeleniny i ovoce. Lidé už také něco vědí o významu tělesného pohybu. Stále více lidí tak umírá až na chronické selhání srdce, které slábne a slábne, až jednoho dne zhasne. Na něco člověk umřít musí – to je taková smutná pravda. Měli bychom především umožnit lidem hezký a spokojený život ve stáří. Aby si v důchodu skutečně užili odpočinku a klidu. A odcházet na jiný svět by se mělo důstojně, i když to bude v polovině případů z kardiovaskulárních příčin.
V Brně má být ještě letos zahájena výstavba špičkového kardiologického zařízení, Mezinárodního centra klinického výzkumu (ICRC). Jak se na tento projekt díváte a co podle vás přinese Brnu a české vědě?
Je zajímavé, že ten projekt vyvolal na jedné straně obrovské nadšení a na straně druhé velkou skepsi. Byl to tedy typicky „kontroverzní“ projekt, jak se říká. Mám k tomu trošku střízlivě rezervovaný vztah. Doktora Káru znám od studentských let, je to člověk, za kterého dám ruku do ohně. Myslím ale, že se při prosazování projektu nezachoval příliš obratně jako diplomat. Řada lidí tak měla pocit, že byli při jednání obejiti, jako třeba profesor Jan Černý z Centra kardiovaskulární a transplantační chirurgie, i když myslím, že jeho hněv vůči autorům projektu byl až zbytečně extrémní.
Myšlenka takto zaměřeného výzkumného centra je v každém případě chvályhodná. Jsou tady pro něj všechny předpoklady – lidé, vyspělá kardiologie, velice dobře pracující obor lékařského inženýrství na VUT, takže myslím, že to může fungovat. Kromě toho spojit se s Mayo Clinic je jistě samo o sobě výhra v loterii. Mám ale určité pochybnosti o lokalizaci centra. Areál nemocnice u svaté Anny je v přehuštěné zástavbě, je tam špatná dopravní situace, což by projekt mohlo limitovat. Ten nápad by seděl spíš do prostoru nového kampusu Masarykovy univerzity, ale bohužel už ho tam nebylo možné dodatečně zakomponovat.
Právě do kampusu se má do dvou let přestěhovat celá Lékařská fakulta, včetně Fyziologického ústavu. Jaké perspektivy rozvoje vašeho oboru v novém působišti vidíte? Výstavbu kampusu chápu jako splacení dluhů této univerzitě, naplnění závazků, které obsahoval již zákon č. 50, zakládající Masarykovu univerzitu. Od začátku tomu pochopitelně fandím a mám z toho radost, a když k nám přijedou Pražáci, tak jim to jdu ukázat, ať závidí (smích).
Vaší otázkou se ale dostáváme k jednomu palčivému problému, a to je osud teoretických oborů na medicíně. Jak jsem říkal už na začátku, když jsem přišel na fakultu v roce 1951, tak tady byly mraky studentů a z každého ročníku vždycky vzešel někdo, kdo měl zájem pokračovat ve vědě. Teď aby člověk studenty obcházel a prosil, jestli by tyto obory nechtěli dělat. Až do začátku minulého století se přitom fyziologie jako věda učila jenom na lékařských fakultách a ještě po válce bylo 90 procent všech fyziologů absolventy lékařských fakult. Chci tím říct, že medicína se učila jako vědecká disciplína, což se pomalu začíná vytrácet – ačkoli se to vytratit nesmí! Bez vědy se z medicíny stane léčitelství. Lékařské fakulty ale bohužel ztrácejí kapacity vychovávat lidi pro vědu. Výsledkem je, že čím dál více těch, kteří dělají fyziologii profesionálně, jsou z přírodovědeckých fakult – zejména je to patrné v Americe.
Image
Co to znamená pro výuku fyziologie a pro výzkum?
Má to jednu velikou nevýhodu – a sice že vyučující, kteří nejsou absolventy obecného lékařského studia, nedovedou z fyziologie pro své studenty dost dobře vybrat to, co budou potřebovat pro svoji profesi, respektive musí se to pracně učit. Lékařská fyziologie se přece jenom od biologické trošku liší. Na druhou stranu lékaři se zase pracně učí metody a techniky vědecké práce. Takže nejlepší nakonec je, když jsou výzkumné týmy složeny z absolventů jak lékařských, tak přírodovědeckých fakult.
Jak se díváte obecně na „výchovu mediků v Čechách“ (a na Moravě)?
V každém případě lékařské fakulty stále více vychovávají ryze profesně, lékařsky zaměřené absolventy. Je zvláštní, že když se proti tomu snažíme vystupovat, vždycky narazíme na nepochopení studentů i vyučujících. Za celý můj život se stále opakuje stejná věc: studenti protestují proti tomu, že studium je hrozně teoretické, a všichni zažívají po nástupu do praxe pocit, že o medicíně vlastně vůbec nic neví. Jenže většinou je to tak, že i když si většina z nich po nástupu myslela, že nic neumí, už za čtrnáct dní se začali chytat a za rok z nich byli lidé, kteří znali spoustu věcí. Tam se teprve ukazuje význam vzdělání. Studenti totiž mylně očekávají, že vysoká škola jim dá zkušenost. Ale já říkám, milánkové, to si musíte nabýt vlastníma rukama, vlastní hlavou... Vysoká škola vám může dát základ, takový ten betonový sokl, na kterém můžete potom krásně stavět. Ale zkušenosti vám dát nemůže, ty člověk nabude až pod tíhou odpovědnosti. Lidé, kteří zůstávali na klinikách, se naučili za tři roky to, co my jsme uměli s venkovní praxí za rok. Bylo to proto, že pořád měli za sebou někoho, kdo jim říkal, tohle můžeš, tohle nesmíš... Kdežto nás prostě hodili do rybníka – já už jsem třeba po čtrnácti dnech držel noční služby v porodnici. Vzdělání musí být tedy zaměřeno především takovým způsobem, aby pomohlo mladému doktorovi poznat a vyřešit i problém, se kterým se setkává poprvé. A to je to, co je na výuce medicíny intelektuální „challenging“ – naučit lidi způsobu myšlení a jednání, které uplatní v nových situacích. Něco se jenom naučit, nabiflovat, k tomu není potřeba vysoké školy.
