Doc. RNDr. Jaromír Kolejka, CSc. se narodil 18. září 1954 v Brně. V roce 1979 úspěšně ukončil studium všeobecné geografie na Přírodovědecké fakultě UJEP v Brně, o rok později získal tamtéž titul RNDr. Vzdělání si doplnil na Technické univerzitě v Drážďanech: v roce 1994 absolvoval Technickou ochranu životního prostředí, v roce 2000 Odpadové hospodářství. V období 1980 až 1990 byl zaměstnán na Geografickém ústavu Československé akademie věd. V letech 1991 až 1999 působil jako odborný asistent na Přírodovědecké fakultě MU, následně přestoupil na Pedagogickou fakultu, kde se v roce 2001 stal docentem. Jaromír Kolejka je uznávaným expertem na krajinnou ekologii a dálkový průzkum Země. Absolvoval mnoho zahraničních stáží, mimo jiné v Rusku, Číně, Německu, USA či na Ukrajině. Od roku 1982 organizuje expedice a terénní praxe pro své studenty.
Proč jste si vybral geografii? Čím vás zaujala?
Můj děd byl ředitelem venkovské školy, vedli jsme spolu řeči o světě, o řádu věcí. Ještě jako dítě školkou povinné jsem začal sbírat mapy, ani číst jsem ještě neuměl! Fascinovaly mě, cestoval jsem takříkajíc prstem po mapě. V mých deseti letech, když jsme jeli poprvé na zahraniční rodinnou dovolenou, mě rodiče pověřili, abych zjistil, co je po cestě zajímavého. Nakreslil jsem barevnou mapu s trasou, kilometry, zajímavostmi. Byli to vlastně rodiče, kdo mě přivedl k plánování expedicí a cest. Přesto cestování je pro mě doplňkem k mé hlavní činnosti, k vědě.
Jaromír Kolejka je uznávaným expertem na krajinnou ekologii a dálkový průzkum Země. Foto: Petr Preclík
Svá studia jste dokončil na brněnské UJEP, působíte na její nástupkyni MU. Jak hodnotíte třicet let univerzitního vývoje v Brně?
Z pohledu dnešního studenta vznikl široký rejstřík možností – volitelné předměty, stáže, možnost studovat více fakult, škol. Studenti se mohou věnovat směru, který je skutečně baví, povinné penzum je minimální. Na druhou stranu, z pohledu učitele se škola stala do značné míry anonymní. Před dvaceti lety pedagog vedl pět lidí v ročníku, znal jejich jména, přednosti, slabiny či zájmy. Dnes, kdy je v jediném ročníku přes sto studentů, to není možné. Vybavuji si pouze tváře. Vzniká tak jakási mezera, odtržení mezi studenty a učiteli.
Považujete se za přísného pedagoga?
Je pravda, že takové zvěsti o své osobě jsem mezi studenty zaslechl. Samozřejmě, některé otázky vyžadují fakta, jiné analytické myšlení. Chybí-li znalosti či schopnosti, je výsledek negativní. Na druhou stranu, nikdo si nemůže stěžovat, že bych ho odmítl od další zkoušky. Mezi absolventy naší školy jsou i tací, kteří byli na zkoušce až desetkrát!
Ve své vědecké činnosti se zabýváte krajinnou ekologií. Jak byste vlastní obor charakterizoval?
Krajinná ekologie dává do souvislostí údaje poskytnuté dílčími disciplínami. Každý by měl dnes vědět, že jestliže jednu složku v krajině pozměníme, tak se to odrazí i v těch ostatních. Vykácí-li člověk kus lesa, změní se mikroklima, topoklima, odtokové poměry, mění se půda, spustí se další reliéfotvorné procesy. Toto obecné povědomí o krajině však neexistuje. Lidé si krajinu představují spíše jako scenérii, jako něco vizuálního. Americká krajinářská škola popisovala krajinu jako políčka, vesnice, les… My se dnes snažíme takové pojetí změnit.
Zabýváte se také odpadovým hospodářstvím a technickou ochranou životního prostředí – kde vidíte největší rezervy v této oblasti v Česku?
Vztah k přírodě reguluje v Česku zákon 114/1992 Sb., který je na evropské poměry relativně přísný a po určitém čase dokáže odregulovat většinu sporů mezi developery a ochránci životního prostředí. Problémem je spíše neinformovanost české společnosti a její despekt vůči ekologii. Já sám občas nesouhlasím s nadsazenými nebo zkreslenými informacemi ekologických organizací. Osobně se mi zdá, že lidé, kteří nabyli majetek, pozbyli značnou část respektu k prostředí, ve kterém žijí. Chtějí si užívat a nakupují například auta 4WD, tedy s náhonem na obě nápravy, horská kola či motorové čluny. Tam, kde je možné tyto prostředky využívat, se nakupí mnoho lidí, není tam klid, tak se hledá jinde. Je-li někde zákaz, čelí vlně kritiky. Jenže Českou republiku nemůžeme nafouknout.
Jaká je pozice počítačů v moderní geografii? Digitální mapy mohou být plastické a obsahovat i čtvrtý rozměr – čas. Mění se způsoby čtení mapy?
Nové technologie umožnily produkovat mapy skutečně ve velkém. Kartografický podklad dnes mohu koupit a na jeho základě si dokreslit vlastní obsah. Mapu si tak může vytvořit každý na svém počítači. Označení „mapa“ je však v případě mnohých propagačních tiskovin a letáků spíše eufemistické.
Dálkový průzkum umožňuje získávat užitečné informace o objektech, plochách či jiných jevech prostřednictvím zařízení, která nejsou s těmito zkoumanými objekty v přímém kontaktu. Původně se mezi dálkový výzkum počítala letecká fotografie, později družice. Počítače však metody dálkového výzkumu rozšířily stonásobně, roste přesnost přístrojů, měřítko map.
Spadnul jsem ze skály, náš expediční autobus se málem vyboural na dálnici v Itálii a zablokoval provoz mezi Římem a Milánem, cestovat však nepřestanu, směje se docent Kolejka. Foto: Petr Preclík.
Zjednodušeně řečeno, mapovat se bude stále, jak poroste rozlišovací schopnost přístrojů. Nemluvě o tom, že prostředí se mění, o práci se tak bát nemusím. Navíc České republice chybí sociální mapy, přestože disponuje poměrně přesnými mapami fyzického prostředí. Potřebujeme vědět, kde lidé bydlí, jak se mají, jak se cítí, v co věří nebo kde utrácejí své peníze. Letos v Česku probíhá například mapování ostrovů chudoby. O společenské stránce krajiny toho dosud příliš nevíme. V mnoha západních zemích stojí problém přesně opačně. Přestože tyto země vlastní exaktní společenské statistiky, pozapomněly na mapování fyzické sféry.
Existují ještě bílá místa na mapě?
Budete se divit, ale dodnes existují místa, kde člověk nebyl – místa, která jej v minulosti nelákala a kde nenašel nic užitečného. Člověk je tvor chtivý, ale na druhé straně pohodlný. Ledovcové oblasti, pralesy, velké lesní porosty, tundra, poušť, tam všude jsou místa, která člověk nenavštívil a která stále nejsou zcela zmapována. O oceánském dně nemluvě.
Žijeme v přetechnizované době – nesníte občas o životě v dobách, kdy se mapy zakreslovaly ručně, doplňovaly se podle lodních deníků a informací obchodních karavan?
Uznávám, že počítač nebude mít nikdy vůni papíru a nepůjde pověsit na zeď. U starých map mnohdy estetická stránka převažovala nad vědeckou. Elektronická mapa není a nebude uměleckým dílem. Jsem asi trochu suchopárný, ale čím přesnější mapa, tím je pro mě lepší. Rád sedím u počítače.
Co říkáte předsudku, že ženy neumějí číst v mapách?
Jak bych to řekl nějak diplomaticky… Obecně si myslím, že ženy nečtou mapu tak dobře jako muži. Může to být dáno výchovou, dcerky jsou od počátku utvrzovány v tom, že mapám neporozumí. Na druhou stranu znám ženy, které se v mapách orientují velmi dobře. A nejsou to plánky supermarketů!
Často cestujete. Jaké jazyky ovládáte? Jste dobrý mim, domluvíte se „rukama, nohama“? Mluvím anglicky, rusky, německy bez problémů, dlouhá léta jsem bydlel na Slovensku, pracoval v Itálii, domluvím se též maďarsky. Někde ve své pracovně mám arabsko-český slovník, začal jsem se kdysi učit. Nikdy jsem to nedotáhl daleko, ale geografické výrazy ovládám. Vím, jak se řekne hora, řeka…
Lidé se podle mého názoru domluví vždycky, nemusí vůbec znát jazyk. Už jenom po krátké chvilce podle intonace je možné pochopit, co kterým výrazem člověk míní a dokonce je možné pochytit některá slova a obratem je hned použít. V libyjských horách jsme potkali zbytky berberských kmenů, které nechtěly komunikovat jinak než berbersky, a to ani s našimi arabskými průvodci. Nakonec nezbylo než domluvit se máváním rukou, výrazem očí a malováním do písku. Na Madagaskaru v pralese jsme se domlouvali zvuky ne nepodobnými opičím skřekům! Funguje to. Nepamatuji se, že bychom kdy nezjistili, co jsme potřebovali.
Kolik vlastníte cestovních dokladů? Používáte je podle oblasti, kam zrovna cestujete?
Míval jsem čtyři pasy, v současnosti mám jen tři a dva už opět musím vyměnit, jsou plné razítek a víz. Měl jsem úmysl rozdělit si cestovní doklady podle jakýchsi zón, protože jsou státy, které nelibě nesou razítka jiných států. Příkladem za letošek může být vízum Náhorního Karabachu, které vám zabrání ve vstupu do sousedního Ázerbájdžánu. Ale protože potřebuji víza pro mnoho států a proces jejich vyřizování trvá různě dlouhou dobu, nakonec v používání pasů vznikl takový mišmaš, že jakékoli regionální rozdělení zaniklo. Bylo by to krásné, ale nejde to.
Na terénní expedice jezdíte se studenty od roku 1982. Jak jste expedice organizoval tehdy?
Tehdy jsme si vybrali co možná nejlevnější zájezd do vybrané země od CKM a na místě si navzdory oficiální průvodkyni přeorganizovali celý program podle sebe. Ignorovali jsme návštěvy památníků a jiných pamětihodností socialismu. Delegátky z nás většinou šílely. Přesto se nám tehdy podařilo projezdit celou střední a východní Evropu.
Existuje místo na Zemi, které ještě chcete vidět?
Už jsem samozřejmě přišel na to, že nemůžu být všude, vidět všechno. Přesto existují místa, která bych chtěl vidět dříve než jiná. Mým snem je podívat se do jihoamerických And na staré civilizace, které to někam dotáhly a ovlivnily prostředí i krajinu. Do Peru jsem měl odcestovat v září, ale musel jsem bohužel odříct. Chtěl bych také vidět typickou východní Čínu a Tibet. Měl jsem možnost vidět západní Čínu, která ale typickým představám o Číně příliš neodpovídá. Kupodivu málo mě to táhne do tropů. Plánů mám však stále více, než mohu zvládnout… Například se svými studenty plánujeme na příští rok výpravy do Alžírska a na Island.
Vozíte si suvenýry? Co s nimi děláte? Kde je skladujete? Který je váš nejmilejší, nejpamátečnější?
Myslím, že zase tolik suvenýrů už nevozím. Do své pracovny si přivážím přírodniny, které ukazuji studentům ve výuce – horniny, šišky, ulity a schránky, kusy dřeva a kmenů. Mezi suvenýry, které mám doma, si nečastěji prohlížím sošky z přírodního kamene, ať už z Maroka, Madagaskaru, JAR, Namibie nebo z Malé Asie. Obdivuji, jak do sošek jejich neprofesionální tvůrce vkládá kus sebe sama. Sbírám známky a nápojové etikety, ale naprosto laicky. Co přijde pod ruku, to seberu, založím do alb. Spolu s fotkami vytváří krásný kolorit. Občas si schovám i účtenku a vzpomínám, co kde a kdy stálo. Dnes mám asi padesát alb, to znamená více než patnáct tisíc pohledů, fotografií, známek či etiket.
Dostal jste se někdy do nebezpečné situace, která vyplynula z kulturních rozdílů?
Domnívám se, že lidé jsou dobří ze své podstaty a že vždy se dá vyjít vstříc a domluvit. Co jsem však spíše pozoroval, byla platnost starého rčení „dej blbovi úřad a on jej zneužije“. Užívali jsme si své na hranicích například na Balkáně. Pamatuji si pětihodinové čekání, zatímco celníci se dívali na televizi. Když jsme je přišli velmi slušně požádat s vysvětlením, že na nás čekají lidé na druhé straně hranice, tak nás vyhnali a odstavili ještě dále. Takoví lidé jsou nevyzpytatelní. Takových případů jsme zažili dost, ale zdá se mi, že v posledních letech foukl na Balkán vítr změn.
V létě 2006 jste doslova „létal“ z akce do akce. Při návratu z USA se vám dokonce zatoulal kufr, takže jste na kavkazskou expedici startující následující den musel odjet bez mobilu a se záložním vybavením. Nenudíte se někdy z nedostatku cest?
Já jsem rád doma, protože mým hlavním koníčkem, jak už jsem říkal, je věda, nikoli cestování. Baví mě pracovat s počítačem, zpracovávám statistiky a data ze systémů pro dálkový výzkum Země, píšu články. Někdo mi to nemusí věřit, ale nemusím být v tahu pět měsíců v kuse. Nemám radost, když musím jet z akce do akce, je to taková znouzectnost. Fyzicky mi ale cestování nedělá žádný problém, ani časové posuny mě neovlivní.
