Mgr. Zuzana Šimůnková se narodila v roce 1976). Absolvovala Filozofickou fakultu a Fakultu sociálních studií, obory filozofie (2000) a mediální studia a žurnalistika (2002). V České televizi pracuje od roku 2001 jako dramaturgyně a redaktorka pořadu U nás v Evropě. Problematikou Evropské unie se začala zabývat v zahraniční redakci Českého rozhlasu 1. Spolu s Antonínem Přidalem připravovala a uváděla v roce 2002 diskusní pořad Klub Netopýr. Na obrazovce U nás v Evropě se objevila v roce 2003, kdy moderovala diskuse běžných občanů s politiky a úředníky odpovědnými za vstup České republiky do Evropské unie. V roce 2004 absolvovala televizní žurnalistiku na University of Westminster v Londýně. Kromě absolventského filmu o společenském přijetí přistěhovalců ve Spojeném království je autorkou také řady reportáží pro U nás v Evropě. Jste absolventkou poměrně netradiční kombinace – vystudovala jste žurnalistiku s filozofií. Doporučila byste ji dnes budoucím adeptům novinářské profese? Jakou filozofií se ve Vašem povolání sama řídíte?
Určitě každá kombinace je v něčem užitečná. Žurnalistika s právem, sociologií, politologií nebo třeba s jazyky je šťastným spojením, protože zatímco žurnalistika nabízí profesionální metody, druhý obor dává penzum vědomostí, na kterém novinář může stavět. Já jsem studovala filozofii s vědomím, že se jí nikdy nebudu živit, ale cítím, že mám díky ní vědomí určitého přesahu, které bych jinak nezískala. Filozofie mě také naučila zajímat se o kvalitu argumentace, kterou mi respondent nabízí, a to je pro novináře k nezaplacení. Moje pracovní filozofie by se dala shrnout do hesla – mým klientem je divák. Z toho vidíte, že jsem si z filozofie odnesla i určitý idealismus.
Zuzana Šimůnková moderuje v České televizi pořad U nás v Evropě. Foto: Rudolf Jung (ČT).
Nechci se tvářit, že rozumím všemu, ale mám dojem, že ten rozdíl je tak velký jako mezi českým a anglickým trávníkem. V britské žurnalistice je obrovská konkurence, každý rok se z prestižních škol vyrojí tisíce absolventů s novinářským diplomem, kteří se v médiích nikdy neuchytí. Novinářská profese je ve Spojeném království jasně definovaná a práh pro vstup do ní leží velmi vysoko. Moji učitelé, kteří strávili celý život v britských televizích, nám zdůrazňovali, že žurnalistika je stejně důležitý a ctihodný obor jako třeba medicína nebo účetnictví a že důležití budeme i my pro celou společnost, když budeme profesionální. U nás, jak říká můj oblíbený kolega Adam Černý, se mohl stát v devadesátých letech novinářem každý, kdo měl tužku, a ani ji nemusel mít ořezanou. Naše generace se teprve učí, jak být respektovanými novináři.
Již během studií jste pracovala v tištěných médiích i v rozhlase, nakonec jste ale „zakotvila“ na Kavčích horách. Jak k tomu došlo a co Vám práce v České televizi dává?
Je to příběh jako z červené knihovny, ale kupodivu se opravdu stal. Antonín Přidal mě na základě doporučení z fakulty pozval do svého pořadu Klub Netopýr, abych byla „inteligentní ženou“, kterou Pavel Tigrid provede po vývoji v naší zemi v devadesátých letech. Byl to skvělý dramaturgický nápad, který se nám dobře realizoval, protože Pavel Tigrid byl neobyčejně noblesní a tolerantní k mému mládí a já jsem se ho s velkou chutí na českou politiku ptala. Antonín Přidal byl tak laskavý, že mě přizval i k moderaci dalších dílů Klubu Netopýr. Zároveň mě na obrazovce viděla, a pak i oslovila režisérka Andrea Majstorovičová, která v té době budovala redakci publicistiky na Kavčích horách. Letos jsem v publicistice pátý rok a pořád se nepřestávám učit.
Kde a jak se člověk naučí moderátorskému řemeslu? Máte nějaké konkrétní moderátorské vzory?
Já jsem se hodně naučila od lidí, kteří mi imponovali. Už na škole jsem psala diplomovou práci o komunikačních strategiích Jana Pokorného a Jany Klusákové z Radiožurnálu. Když si rozeberete zkušené mistry, tak se vám leccos ozřejmí. Čeho si vždycky na moderátorovi vážím, je věcná připravenost, spontánní projev a pohotová reakce. Mám ráda Jeremyho Paxmana z Newsnight na BBC2. Ale tady je na místě říct, že Jeremy Paxman by nemohl být, kým je, kdyby nepůsobil v britské veřejnoprávní televizi, která má nejenom vysoký standard novinářské práce, ale také humor a ironii. To nám tady trochu chybí.
Letos jste se opět vrátila na televizní obrazovku jako moderátorka pořadu U nás v Evropě, na jehož dramaturgii se podílíte již od roku 2001. V čem Vy sama vidíte hlavní smysl tohoto pořadu? Co Vás na jeho tvorbě nejvíce baví?
Když nedávno zemřel dokumentarista Jan Špáta, uvědomila jsem si, jak moc ovlivnil to, co v U nás v Evropě děláme. Spolu s vedoucí dramaturgyní Andreou Majstorovičovou věříme, že nejvíc toho mají co říct obyčejní lidé. Právě je natáčíme všude po Evropě a jejich svět nás nejvíc zajímá. Vždycky jsme chtěli vědět, kolik stojí pecen chleba, ale i jaký životní pocit mají lidé o pár tisíc kilometrů dál a co si ve svém životě přejí. Doufám, že z téhle všednodenní roviny se nám pořád daří vypovědět hodně i o politických a historických souvislostech, které určují kvalitu lidského života. Mám ráda samotné natáčení i jeho přípravu, hledání protagonistů našich krátkých dokumentárních filmů i potom tu honičku na místě, kdy se v jednom, dvou dnech snažíme zachytit všechny podstatné aktivity našich hrdinů. Baví mě vymýšlení témat, i když přiznávám, že někdy nás po těch letech už prostě nic nenapadá, a pak si musíme trochu odpočinout a nabrat síly. Moderace U nás v Evropě je příjemným bonusem k tomu všemu, který mi paradoxně bere nejvíc sil, protože jsem si trochu odvykla mluvit přímo do kamery a teď se zase rozpomínám. V uplynulém roce jsem ale díky novému kanálu ČT24 dostala také příležitost vést nenápadné noční rozhovory v pořadu Před půlnocí a to je práce, které se vždy zhostím ráda, protože se od svých hostů dozvídám věci, na které na denním světle není ani pomyšlení.
Jakým způsobem se práce na pořadu a seznamování s realitou života v EU promítla do Vašich vlastních názorů na Evropskou unii? Jste spíše eurooptimistkou, nebo euroskeptičkou?
My jsme se nikdy v našem pořadu nevázali na úspěch evropské integrace, právě proto, že nás zajímá každodenní život a to je nekonečné téma. Troufám si říct, že i kdyby celý evropský projekt zkrachoval, diváky by pořád zajímalo, kolik si vydělá katalánský pěstitel ovoce zeleniny a čeho se bojí estonský řidič kamionu, protože to jsou příběhy. Samozřejmě, čím těsnější je evropská integrace, tím větší pozornost věnujeme evropským kolegům v ostatních zemích, tím víc se nás týkají jejich starosti. Ale osobně si myslím, že je chyba dělit lidi na eurooptimisty a euroskeptiky, protože Evropa je koneckonců jeden kontinent, kde náhodou žijeme, a problémy, které tu spolu máme, prostě musíme řešit. Pokud k tomu poslouží instituce Evropské unie, já se zlobit nebudu.
Jedním z problémů, často zmiňovaných v souvislosti s evropskou integrací, je nízká míra osobní identifikace obyvatel s tak rozsáhlým a kulturně rozmanitým celkem, jaký v současnosti Evropská unie představuje. Domníváte se, že masová média – třeba prostřednictvím pořadů, jako je ten Váš – mají potenciál tuto situaci změnit?
Proč byste tu situaci chtěl měnit? Lidé se vždycky budou cítit víc obyvateli konkrétního města, kraje a regionu než abstraktní Evropy a já myslím, že je to tak v pořádku. Jenom když cestujete mimo kontinent, pro zjednodušení začnete říkat „já jsem z Evropy“, protože Američané nebo Číňané nemusí nutně vědět, kam vás geograficky zařadit. Ráda bych byla svědkem toho, že Evropská unie lidem život usnadňuje, místo aby jim ho komplikovala, třeba reálnou možností volného pohybu lidí, zboží, služeb, peněz, který jsme si od členství v Unii slibovali. To pro ni bude nejlepší reklama.
Přes pět let jste „věrná“ jednomu pořadu. Neláká Vás vyzkoušet si v budoucnosti i jiné televizní žánry či novinářské role?
Televizní práce je hodně proměnlivá, protože při ní pořád navazujete nové kontakty, pouštíte se do nových témat, objevujete nová prostředí, takže v tomto směru stereotypem netrpím. Vždycky mě ale zajímal dokumentární film a na jeho studium jsem se zaměřila i při svém pobytu v Londýně. To je cesta, kterou bych se vydala moc ráda.
