O marketingových strategiích v předvolebních kampaních mluvil před několika týdny na fakultě sociálních studií Robert Ormrod z dánské Aarhus University. Ty, kteří se kampaním nebo politologii obecně věnují, jeho názory nepřekvapí. Pro jiné ale mohou být slova o tom, že podnikatelské subjekty opravdu mohou být v politice úspěšné, chvílemi překvapivé. Vysvětlují však úspěch stran, jakými byly v Česku Věci veřejné nebo je dnes hnutí ANO.
„Když se mě zeptáte na můj osobní názor, jestli by strany měly propagovat nějaké vyšší ideje, hodnoty a povzbuzovat občany, aby se ve veřejných záležitostech angažovali, odpovím vám ano. Když se mě ale zeptáte jako akademika, tak vám odpovím, že to pro úspěch kandidátů není vždy nutné. Důležité je, jestli jsou strany schopny získat hlasy, a tím i vliv,“ přibližuje Ormrod pragmatické vnímání a fungování politického marketingu.
Tržní přístup se v politice projevuje čím dál víc a charakteristický je právě způsobem uvažování stran, které mohou pro to, aby získaly více voličů na svoji stranu, upustit od svých ideálů. Zároveň to vysvětluje i skutečnost, že do politiky vstupují lidé, kteří jsou v disciplíně maximalizace zisku úspěšní. Když umí podnikatel prodat svůj produkt, snadno může tyto znalosti a schopnosti uplatnit i v předvolebním souboji politických stran.
„Pokud máte jako politického zástupce země někoho, kdo nevypadá úplně reprezentativně a třeba v zahraničí se ví hlavně o jeho problematickém chování a vystupování, tak je pak úplně přirozené, že voliči mají tendence volit právě třeba reprezentativní osobnosti, které z jejich pohledu nebudou v zahraničí dělat ostudu,“ popisuje Ormrod další důvod, jak se může vlivný podnikatel dostat do vedení země tak, jako se to povedlo například Andreji Babišovi.
Takový kandidát moc dobře ví, čím má cenu voliče (zákazníka) zatěžovat a čím ne. „V takovém případě se stačí vůči stávajícím politikům vymezit a přesvědčit voliče, že nabízíte alternativu, nebo alespoň její příslib.“
Některým lidem se nelíbí, že se velká část společnosti o politiku buď nezajímá vůbec, nebo v lepším případě jenom v období kolem voleb. „To je ale úplně přirozené. Pokud máte rodinu, práci a angažujete se třeba ve sportovním klubu, na politiku vám nezbývá v běžném životě čas. Nemůžete stíhat všechno,“ dodává Ormrod.
To, že se v politice prosazují protestní strany, které těží z podpory lidí znechucených společenským vývojem, není v evropském kontextu nic výjimečného. Co se ale liší, jsou strategie takových stran a to, jak s nasbíranou podporou pracují.
Ormrod uvádí příklad Dánské lidové strany, která se stala ve volbách třetí nejúspěšnější v zemi. Zvolila si ale cestu opozice, součástí vlády se nestala. „Najednou by totiž musela rozhodovat, říkat i nepopulární věci, a pravděpodobně by tak ztratila podporu řady lidí. Raději tedy sbírá další síly mimo vládu.“
Jestli z úspěchu protestních hnutí něco plyne, tak to, že záleží na schopnosti politiků komunikovat s voliči. To je podle dánského odborníka na politický marketing také častý prohřešek zavedených stran, které pořád ještě hledají správnou formu komunikace s voliči.
„Strany často neumí vést dvoustranný dialog. Nová hnutí ukazují, že voličům kolikrát stačí jen kritika nebo obecné přísliby. Je to něco, s čím se musí tradiční subjekty popasovat,“ říká Ormrod podle něhož si strany musí umět vytipovat jedinečné téma, jímž se zatím nikdo pořádně nezabývá, nebo minimálně nějaké stávající téma originálně uchopit.
Zároveň je potřeba do diskuze vnést emoční apel, aby bylo možné zasáhnout co nejvíc lidí. V takové situaci pak nemusí vadit, když se na určitou dobu strana nevyjadřuje k silovým tématům, jako je nastavení daní nebo zdravotnické reformy. Ve chvíli, kdy se voliči začnou o stranu zajímat, témata se dají do agendy přibírat postupně.