Rusistou se stal Ivo Pospíšil v 70. letech vlastně náhodou. Dohromady s angličtinou se ten rok totiž nevypisovala vytoužená čeština. Dnes patří mezi přední české odborníky na ruskou literaturu a vede Ústav slavistiky Filozofické fakulty MU. Rusko má rád, a i když je vůči němu kritický, nabízí poněkud alternativní pohled na současné události.
Projevilo se nějak to, co se děje na Ukrajině a v Rusku, na zájmu o studium ruštiny?
Rusistika je v Ústavu slavistiky dlouhodobě co do počtu studentů dominantní obor, a to i navzdory některým krizím. Největší byla asi na začátku 90. let, kdy zájem po revoluci nakrátko prudce poklesl. I letos zaznamenáváme pokles. Ten ale především souvisí s nástupem slabších ročníků. Uchazeči nicméně často reagují ve smyslu převládajících mediálních sdělení. Když se mluvilo o Rusku spíše kladně jako o perspektivním obchodním partnerovi, zájem rostl. Moc nedám na nějaké průzkumy a statistiky, zastávám v tom údajný názor Winstona Churchilla, že věří jen té statistice, kterou si sám zfalšoval – je to tedy spíš můj dojem.
Jak se díváte na události na Ukrajině?
Snažím se ubránit povrchnímu hodnocení celé situace. Je potřeba věci vidět v širší perspektivě a vnímat, že vše mělo nějakou genezi. Příčiny konfliktu je potřeba hledat zejména na začátku 90. let, kdy se skládala postsovětská Evropa a kdy nedošlo ke smluvnímu ošetření toho, co to vlastně SSSR, respektive Ruská federace bude a jak bude zajištěna bezpečnost její nebo států, které se oddělily. Vše se dělo velmi živelně na základě přátelských poplácávání Gorbačova, který tyto věci zjevně zanedbal. Myslel to asi dobře, jenže zadělal na budoucí nedůvěru.
Někteří komentátoři ukazují spíše na ruského prezidenta Jelcina.
Ten dílo dokonal. Neměl žádnou koncepci a Rusko se ocitlo v rozkladu. I když se jakž takž rozvíjelo demokratické uspořádání, co si budeme povídat, Jelcin byl stranický aparátník, který se chopil příležitosti v době perestrojky, a jeho metody nebyly ve srovnání s Putinem o nic jemnější. Třeba s opozicí v Moskvě se vyrovnal doslova se zbraní v ruce. Na západě je nicméně právě proto, že Rusko vnitřně rozložil, chápán kladně. Ono se nám to tehdy náramně hodilo. Jenže se ukázalo, že je lepší mít kolem sebe stabilizované státy bez imperiálních choutek.
Takže ruské, respektive Putinovo počínání trošku bráníte?
To určitě ne. Jen chci říci, že to nesmíme zjednodušovat. Minulost celé Evropy je, co se mezinárodních vztahů týče, opravdu složitá. Evropská unie je historicky založena na velmi vratkých základech, které počítají s tím, že jsou lidé rozumní a mají nějaké společné ekonomické zájmy. Ale v minulosti tu byly obrovské rozpory. Vezměte si jen spory o výklad konce druhé světové války. Kdo koho osvobodil a kdo byl okupant? Staré národní spory nejen ukrajinsko-ruské, ale samozřejmě i polsko-ruské nebo, a na to se zapomíná, polsko-ukrajinské. Tam všude jsou v minulosti velmi závažné konflikty, které dodnes vystrkují růžky a nabalují se na nové situace. Dohoda o nenarušení hranic v rámci bývalého Sovětského svazu však byla ruskou anexí Krymu jednoznačně narušena, ale i to je článek jednoho historického řetězce. Osobně jsem zastáncem opatrnějších a smířlivějších řešení nastalé situace.
Našel jsem váš citát, řadu let starý, že z Dostojevského se o dnešním Rusku dozvídáme víc než ze současných ruských masmédií. Co jste tím měl přesně na mysli? A platí to i dnes?
Kultura, literatura a jazyk jsou hloubková vrstva, která nám může odpovědět na řadu otázek, a to i politických. Dostojevskij ve svém díle velmi přesně a dodnes platně postihl Rusko v jeho celku. Rus je v jeho představě všečlověk. Směřuje ne k nacionalismu nebo šovinismu, ale k překonávání národních hranic. Dostojevskij je navíc mesianista (a není v tom osamocen): ruský národ spasí svět. Historicky Rusové vždy poskytovali světu vývojové – často utopické – alternativy, které však sami ani nerealizovali.
Myslíte vliv bolševické revoluce?
Mám spíše na mysli to, co se odehrávalo ještě předtím. Tolik se o tom nemluví, ale Masaryk, jehož jméno nese naše univerzita, se z čtenáře knih stal politikem pod vlivem ruské situace. Coby německy vzdělaný sociolog a historik filozofie ve zmíněném Dostojevském v kostce nacházel to, co pak viděl v Rusku na vlastní oči. Pro řadu našich politiků konce 19. století a začátku 20. bylo Rusko takovou laboratoří. Vše tam bylo politizováno a prosyceno myšlenkou revoluce, bolševická byla jen jednou z několika možných cest.
V 19. století měla řada českých intelektuálů velmi pozitivní vztah k Rusku. Vždyť i z té doby pochází myšlenka panslavismu.
Nekritické zbožňování Ruska českými obrozenci nicméně končí už Karlem Havlíčkem Borovským, který prozřel vlastním poznáním ruské reality. S tím panslavismem je to také složitější. Za otce myšlenky vytvoření nějakého všeslovanského celku bývá považován Jan Kollár, autor Slávy dcery. Jenže, a to se málo ví, on to měl od Poláků.
To zní s ohledem na historicky ne zrovna dobré vztahy Polska a Ruska dost neuvěřitelně.
Na počátku 19. století vznikla v Rusy zabrané části Polska řada panslavistických knih. Ministrem zahraničí Ruské říše byl tehdy po dva roky Polák Adam Jerzy Czartoryski, přítel bojovníka od Slavkova Alexandra I., a polské elity si myslely, že by podporou vzniku velké slovanské říše mohly získat důležité slovo. Jenže pak se to zkomplikovalo napoleonskými válkami, ruským útlakem a dvěma polskými povstáními v 19. století. Nenávist trvá dodnes, ale nikam nevede. Na polskou panslavistickou epizodu, z níž se inspiroval Jan Kollár, upozornil již kdysi dávno ve svých polemikách s Poláky na téma „Kdo nasugeroval Evropě panslavistický mýtus?“ zakladatel brněnské slavistické komparatistiky Frank Wollman.
Vztah Čechů k Rusku není tak přímý.
To jistě ano, ale k nějakému romantickému česko-ruskému bratrství již dnes po řadě historických událostí inklinuje asi málokdo. Byla by nicméně škoda se od toho, čemu se dnes říká Východ, zcela odstřihávat. Jsme v prostoru, který byl dost divoce zmítán dějinami, a vlivy přicházely z různých míst včetně Ruska. V dobrém i ve zlém. V této chvíli jsme součástí západního světa, poměrně logicky, má to své hlubší historické kořeny dané už přijetím latinského ritu. Ale měli bychom si dál něco brát z obou světů: mají stejnou mediteránní kolébku.
Vraťme se ještě k dnešnímu Rusku. Mluvil jste o Jelcinovi, jak vnímáte jeho nástupce Putina?
To je člověk, který nepřišel k moci ani tak z vůle lidu, jako spíš z vůle vládnoucích kruhů, které pochopily, že Rusko se rozkládá a je potřeba s tím něco udělat, aby se udrželo aspoň v takových hranicích, v jakých se ocitlo v roce 1991. A o to se Putin stará. Bohužel začal překračovat jisté meze a je otázka, co bude dál – už ve spojitosti s nostalgií po zaniklém SSSR.
Byl rozpad Sovětského svazu chyba?
Není to zase takový extrémní názor. Jiná věc je samozřejmě obnovování nějakým násilným způsobem. Sovětský svaz ale mohl v jistých omezených hranicích jako taková napůl autoritativní a napůl demokratická země fungovat, zřejmě bez Pobaltí nebo Kavkazu. Ale je to složitá otázka, kterou neumím rozsoudit. Velké říše stejně jako mnoho roztříštěných malých států nikdy nevedou k ničemu dobrému.
Takže Putina vidíte jako někoho, kdo se vlastně jen pokouší o stabilizaci zděděné nestabilní země? Co ale ten imperialismus?
Zvíře zatlačené do kouta se obvykle vrhne na toho, kdo ho obklíčil. Když má svůj jistý životní prostor, tak vás nechá. To jsou ty zmiňované dohody, ke kterým nedošlo. Aniž bychom si dělali iluze o skutečných cílech Ruska a jiných států, na západě bychom se měli držet myšlenky, že Rusko jako stabilní stát s pocitem jistoty a bezpečí je náš společný cíl. Zničené Rusko se někomu mohlo zdát jako dobrý nápad, ale teď už je snad všem víc než jasné, že není. Navíc my to tady vnímáme jen z evropské strany, ale Rusko má problém i na Sibiři. Tam se s ruskými zájmy nestřetávají ani tak zájmy USA, jako spíš Číny nebo Japonska. Už tam jsou. Průmyslově, investičně a také obyvatelstvem. Rusů je na Sibiři poměrně málo a postupně tam zvedají hlavy původní obyvatelé.
Jak myslíte, že to dopadne? Je svět na prahu další světové války?
To jistě je, ale věřím, že to dobře dopadne, že všechny strany přestanou přilévat oleje do ohně a dospějí k dohodám. Minimálně na východní Ukrajině je jistě možnost se domluvit. Ale je jasné, že lidé z těchto oblastí už asi nebudou nikdy schopní žít jako předtím, konflikt byl příliš hluboký a obětí příliš mnoho. Co se stalo, nedá se vrátit zpátky. S Krymem to bude ještě těžší.
Jak se díváte na vytahování fašismu, se kterým pracuje ruská propaganda ve vztahu k Ukrajině nebo k západním zemím?
Propagandě se náramně hodí naroubovat fašismus na dnešní kontext. Je to samozřejmě hrubě zavádějící, slyší na to ale řada lidí, protože je na tom bohužel kousek historické pravdy. Vezměte si postavu Stepana Bandery, která dodnes vyvolává silné emoce nejen na Ukrajině a v Rusku, ale také v Polsku a u nás. Pro někoho je to národní hrdina, pro jiného zločinec. A obojí je svým způsobem pravda. Zdiskreditoval se spojováním s nacisty s cílem uhájit svůj národ. A podobné skvrny najdete i v dějinách baltských států nebo v sousedním Slovensku. Slováci měli přece své vojáky na východní frontě a byli jedinými spojenci Německa při přepadení Polska. To jsou dějiny. Tak to prostě bylo.
Sledoval jste události kolem Nočních vlků a jejich cesty Evropou do Berlína? Jak se díváte na to, že jim Poláci i Němci bránili v průjezdu?
Ztotožňuji se s tím, jak se k tomu postavil náš ministr zahraničí, a mimochodem absolvent Masarykovy univerzity, Lubomír Zaorálek, který řekl, že jsme svobodná země a pokud se budou lidé chovat podle našich zákonů, tak by měli mít možnost projet. A když se tak chovat nebudou, tak musí nést následky. Vůbec je nepustit přes hranice má nepříjemnou symboliku, zejména z německé strany. Souvisí to samozřejmě s vyhrocenou situací kolem dění na Ukrajině, ale obecně také se změnami rétoriky kolem konce druhé světové války. Jsou to oslavy konce druhé světové války a tak trochu se v tom ztrácí, kdo vlastně vyhrál a kdo prohrál. Za minulého režimu se popíral podíl Američanů na osvobození Československa, dnes se zas trochu zapomíná na obrovskou roli Sovětského svazu. A tedy nejen Rusů, ale i dalších národů: Kazachů, Arménů, ale třeba i Rumunů. Měli bychom umět trochu odhlédnout od toho, co následovalo, a dát každému, co jeho jest.
Co vás vlastně přivedlo k ruštině?
Je zvláštní, že čeští rusisté na tuhle otázku odpovídají často stejnými slovy: omyl nebo náhoda. Původně jsem chtěl studovat angličtinu a češtinu. Byl konec 60. let, Rusy jsme nemuseli, dokonce jsme nenáviděli ruštinu a učitelům na střední škole to dávali najevo. A oni říkali, neblázněte, přece nepřestaneme používat hrábě proto, že jsme se pohádali se zahradníkem. Studijní kombinace ale bývaly vypisovány přesně a ten rok, kdy jsem šel na vysokou školu, čeština a angličtina nebyla, jen angličtina a ruština. A tak jsem se musel rychle doučit rusky. Kvalitní učitelé mě pro to pak nadchli a ukázali mi souvislosti, mnohdy nechtěné nebo tehdy nepreferované, třeba ruskou modernu a náboženskou filozofii, které jsem načítal z naší po této stránce relativně skvěle zásobené fakultní knihovny.
Na ústavu slavistiky se ale nestuduje jen rusistika. Jak se dnes profilujete?
Při vší skromnosti jsme patrně nejstabilnějším a nejvýznamnějším pracovištěm nejméně v Česku, máme 17 oborů, včetně ukrajinistiky a slovakistiky, ústav je orientován filologicko-areálově, je tu drtivá většina slovanských jazyků a literatur ve všech formách studia, přitahujeme zahraniční studenty, vydáváme čtyři vědecké časopisy, máme rozsáhlé zahraničí styky a jsme generačně vyváženým pracovištěm. V našich oborech máme práva k habilitacím a profesorským řízením. Ani to nás však nevede k sebeuspokojení.
Vy sám jste především literární historik a teoretik. Míval jste sen sepsat velké dějiny ruské literatury. Platí to?
Nevíme, co bude zítra, ale ambice by tu byla. Dějiny literatury by totiž měl napsat jeden člověk, aby tam byl jeden pohled. V humanitních vědách je to ohromně důležité. Když totiž dáte dohromady kolektivní dílo, může být jistě hluboké a kvalitní, ale je to slepenec, každý pes jiná ves. Pracuji na přípravě, ale nikoli systematicky – uvidíme.