Po setkání s Pavlem Molkem je snadné odcházet s představou, že zabývat se právem je ta úplně nejvíc vzrušující věc na světě. Čerstvý docent právnické fakulty a zároveň asistent u Ústavního soudu má na právu nejraději vyprávění příběhů. Ty dává do svých knížek, jimiž chce oslovit širší publikum než jen právnickou obec. Popularizace je podle něj totiž jedna z hlavních věcí, které by se měli právní akademici věnovat.
Vaše habilitační práce má stejný titul jako vaše už dříve vydaná kniha: Právo na spravedlivý proces. Nebývá postup vydání spíše opačný?
Asi ano. Ono je to poněkud paradoxní, že z té knihy nakonec vznikla habilitační práce. S tím záměrem jsem ji totiž původně vůbec nepsal. Je to první díl ze zamýšleného cyklu knížek o lidských právech. Mám strašidelnou ambici pokrýt je všechna. Vzal jsem si to jako jakýsi životní úkol.
Knížka má (aniž bych se chtěl dotknout právníků) na to, že jde o právnickou literaturu, poměrně čtivý styl. Trvalo vám dlouho, než jste si ho osvojil?
Je to tak trochu můj debut, takže jsem si na ní svůj styl teprve utvářel a hodlám se ho u dalších knih držet. A máte pravdu. Je takový neprávnický. Jako studenta mě trochu dráždilo, že většina právnických knížek se nečte moc dobře, že to není ten žánr, co byste s láskou opečovával v knihovně a vzal si ho na dovolenou... Tedy já ano, ale to už je asi diagnóza. Měl jsem prostě ambici napsat to popularizačně tak, aby moje knížky o lidských právech nebyly jen pro akademiky nebo pro studenty, ale pro normálního vzdělaného člověka. O druhém dílu, který je o politických právech a vyšel loni, mám takovou představu, že by jej mohli číst třeba policisté, než jdou rozpouštět shromáždění. Vůbec si s oblibou na kamarádech neprávnících testuji, jestli je to zaujme.
A co vám z toho vychází?
Ohlasy mám pozitivní. K tomu, abych zaujal běžného čtenáře, mám dva oblíbené postupy. Hodně používám literární ukázky jako jakési motto kapitoly. Je to takové koření knížky. Teď jsem třeba hledal vhodný úvod ke kapitole o právu na život a vzpomněl si na krásnou pasáž z Romea a Julie. Když umírá probodnutý Merkucio, tak řekne: Ta rána není hluboká jak studna ani široká jak kostelní vrata. Ale stačí. No není to krásné?
A ten druhý postup?
Vždycky jsem se snažil právo chápat jako nástroj pro řízení společnosti. Aby to bylo možné, měla by k němu mít společnost přístup, mělo by jí být umožněno ho chápat. A není lepší způsob, jak něco vyložit, než skrze příběh. Ani mně samotného právní pravidla moc nevzrušují, když jsou zakotvená v zákonech, ale hrozně mě baví, když se realizují v praxi, třeba v soudních rozhodnutích. A zrovna v lidských právech jsou to skutečně poutavé příběhy. Snažím se tedy strukturu knihy pojímat jako takový indiánský běh. Hutný text a dogmatiku lidských práv vždy střídá stránka nějakého lidskoprávního příběhu, ideálně s politicky nekorektním podtitulkem, aby si čtenář trochu odpočinul.
Přiznám se, že text habilitace jsem na rozdíl od knihy neviděl, ale předpokládám, že jste ho musel hodně upravit. Netrhalo vám to srdce?
Habilitaci nečtěte, čtěte knížku... K těm úpravám. Když jsem knihu Právo na spravedlivý proces dokončoval, tak mi občas lidi říkali: To si píšeš habilitaci, ne? A já říkal, že ne, že to je popularizace. Potom jsem ale věnoval výtisk vedoucímu katedry a ten mě po přečtení přesvědčil, ať to podám, jen řekl: Víc vědy, míň příběhu. Což mi trochu trhalo srdce, ale byla to další zajímavá práce. Pro knihu jsem hodně čerpal z anglosaské judikatury, která je velmi čtivá. Britský nebo americký soudce, když píše rozsudek, podává to jako příběh, vkládá do toho svoji osobnost. Pro habilitaci jsem musel nastudovat více české, německé, francouzské a portugalské judikatury, která je podstatně nudnější, ale najdete v ní také spoustu důležitých věcí.
Jak jste k právu na spravedlivý proces vůbec přišel. Není to zrovna to, co by si člověk vybavil, když se řekne lidská práva.
Téma jsem si původně nevybral úplně dobrovolně. Jsem z malého města, rodiče mají velkou zahradu se spoustou zvířat a každý rok vždycky na týden mi ji dávali na starost (teď už to, a stydím se za to, bohužel nestíhám). A dodnes si vybavuju, jak tam sedím, dojím kozu a do toho mi volají z Justiční akademie, že jsem jim před rokem slíbil, že bych uspořádal nějaký lidskoprávní seminář. Tak jaké vymyslíme téma, aby to bavilo i soudce a advokáty z praxe? Co třeba právo na spravedlivý proces? A oni že super, to všechny zaujme. Napsal jsem si tedy jednodenní přednášku. Později mě pozvali do Portugalska, kde jsem předtím studoval, abych výjimečně odučil nějaké jedno konkrétní lidské právo. Jednodenní přednášku jsem tedy předělal na týdenní kurz. Ukázalo se, že je to málo času, a příští rok jsem to už učil jako dvoutýdenní kurz. V debatách se studenty a právníky se mi pak to téma postupně zhmotňovalo v knížku. Je to tedy výsledek pedagogické činnosti, snahy o popularizaci a nakonec jsem z toho udělal i tu vědu. I když tedy já mám ke spojení právní věda takový rezervovaný vztah.
Jak to? Není to snad věda?
Když jsem studoval politologii na fakultě sociálních studií, jedna z knížek, která mě nejvíc oslovila, byla Otevřená společnost K. R. Poppera. Četl jsem i další jeho knížky a v nich mě přesvědčil svojí definicí vědy. Tedy že tam musí být nějaká hypotéza, kterou je možné falzifikovat, a že v metodologii výzkumu je napsáno, jak na to. Celou dobu jsem si říkal, že na to, co děláme na právnické fakultě, se to nedá skoro nikdy použít. Obvykle nemáme hypotézy, a když, tak zpravidla jen proto, že jde o práci třeba z oblasti právní sociologie nebo jiné sociální vědy, která se věnuje právu.
Co tedy dělají právní akademici?
Mně se líbí, co říkal na jedné přednášce Armin von Bogdandy, což je velká akademická hvězda a navíc Němec, takže ve věcech metodologie by se mu dalo věřit. On říká, že to, co my děláme, je zřídka kdy právní věda, častěji právní teorie a ještě častěji právní doktrína. Naším úkolem by mělo být vyjasňovat ony komplikované termíny a vztahy mezi právními normami a principy. Prostě v tom složitém předivu dělat trochu jasno. Dávat tomu systém. A to je společensky ohromně důležité, jen to prostě není věda. Pro sebe jsem se s tím smířil a říkám zcela otevřeně, že to, čemu se věnuji, je z části právní doktrína, dělám v lidských právech trochu pořádek, a zčásti čirá popularizace.
Často říkáte, že lidská práva bývala na právnických fakultách trochu popelka. Právě to vás přimělo se jimi zabývat?
Bývala dokonce míň než popelka. V době, kdy jsem studoval, se lidská práva samozřejmě učila, ale jako několik přednášek z ústavního práva, trochu více v rámci mezinárodního práva veřejného a pak jako nějaká podkapitola v právu Evropské unie. Měl jsem ale to štěstí, že jsem jel na Erasmus do Británie, a tam najednou koukám, že jsou lidská práva samostatný předmět. Hned jsem si řekl, že to musím přivézt do Brna. A tak jsem si po pár letech v praxi na doktorském studiu navrhl vlastní předmět, jehož smyslem bylo vyložit lidská práva a jejich obsah komplexně. Lidi totiž často mate, že třeba právo na život souběžně vyplývá z několika úrovní ochrany, najdete ho na vnitrostátní úrovni i v celé řádě mezinárodních úmluv. Přemýšlejí, kam to zařadit. Jenže ono to na vás všechno dopadá souběžně, tak proč to oddělovat? Moje ambice je, aby student, až třeba v praxi narazí na porušení lidského práva, nekladl sám sobě otázku, ve kterém že je teď vlastně předmětu, ale dokázal problém vnímat v celku, aby viděl všechny vrstvy naráz.
To je ta lidskoprávní duha, o které jsem v souvislosti s vámi slyšel?
Mně to vždycky připomínalo spíš cibuli, ale můj kolega z katedry Jarda Benák přišel s poetičtějším názvem a řekl, že se to nad tím jednotlivcem, o jehož ochranu nám jde, klene jako duha. Tak jsem opustil lidskoprávní cibuli a říkám tomu s odkazem na Jardu duha.
Čím to, že byla lidská práva tak v pozadí? Intuitivně bych řekl, že to je přece základ, na kterém by měly stavět všechny další normy.
To je asi pocit, který má na právnické fakultě několik disciplín. Řekli by vám to lidé z ústavního práva a určitě i ti z občanského. Ale souhlasím s vámi. Když se podívám na Českou republiku jako liberální demokratický stát, který o sobě říká, že jeho primárním smyslem existence je chránit jednotlivce, tak tím vlastně říká, že jeho smyslem je chránit lidská práva. O to je tedy paradoxnější, že to dlouho nebylo samostatným předmětem zájmu. Je to zřejmě dědictví minulého režimu, ale fakulta byla velmi vstřícná. Dva roky jsem to učil jako povinně volitelný předmět (to byla taková příjemná večerní škola) a pak bylo přijato rozhodnutí, že se z toho stane povinný předmět pro všechny. Dnes tedy hlavně pro studenty čtvrtého ročníku. Všichni absolventi právnické fakulty jím tedy rádi či neradi projdou a já doufám, že je tonějak ovlivní. Samozřejmě se vždycky najde pár studentů, kteří se na lidská práva šklebí.
Předpokládám, že to budou ti praktičtěji uvažující.
Tak nějak. Bývá to i genderově podmíněné. Asi z nedostatku empatie muži často říkají něco ve smyslu: K čemu já potřebuji lidská práva, budu obchodní advokát. Ale já vždycky říkám: Kdybyste si měli odnést jednu věc, zkuste si i vy zapamatovat právo na spravedlivý proces. Až budete jednou soudci nebo advokáti, tak je celkem jedno, jestli je to trestní, civilní nebo obchodní věc, ale nesmíte zapomenout, že nemůžete jet jenom slepě podle daného soudního řádu. Musíte si uvědomit, že nad tím vším stojí Listina základní práv a svobod.
Proč je zrovna tohle právo tak důležité?
Je takové zvláštní, protože automaticky nepřináší žádný benefit, negarantuje vám, že vám stát do něčeho nesáhne nebo že něco hmatatelného získáte. Spravedlivý proces je jenom cesta k tomu, jak se k hmotným právům dostat. Ale i cesta může být cíl. Líbí se mi, co k tomu říká Kateřina Šimáčková, která tvrdí, že při rozdělování statků absolutní spravedlnosti nikdy nedosáhneme, ale můžeme dosáhnout aspoň férovosti při cestě k nim.
Na druhou stranu, a narážím tím teď třeba na aktuální kauzu Davida Ratha, nemůže být pro společnost někdy frustrující, když v přímém přenosu vidí, jak někdo, kdo je velmi pravděpodobně zločinec, využívá až na dřeň těchto svých práv?
Ke kauze Davida Ratha vám konkrétně nic neřeknu, protože pracuji na Ústavním soudu a nikdy nevíte, jestli to u nás nepřistane, ale jinak jste s tou otázkou trefil hřebíček na hlavičku. Je to skutečně problém a člověk se může u obyčejných lidí často setkat s názorem, že lidská práva jsou tu stejně jen „pro všechny ty zločince“. Ukazuje to na jedno z největších rizik, a sice na nebezpečí inflace. V Evropě 21. století už nejsme v situaci, že by bylo zpochybňováno, jestli nějaká lidská práva máme. Dolaďují se hranice a obsah práv, ale obecně je celkem jasno. Čeká nás však výzva bránit lidská práva před tím, aby se nafoukla jako bublina, která pak může prasknout.
Tím máte na mysli to, že se pod ně schová kde co?
Přesně tak. Když je budu brát jako to základní, co od státu očekávám, je to výborné. Ale pokud budou slyšet hlavně názory, které jimi chtějí pokrýt úplně všechno, je to špatně. V německé judikatuře dnes najdete rozhodnutí k takovým případům, jako jestli je lidským právem krmit holuby v parku. Vidím zde úskalí v práci četných nevládních organizací, které odvádějí velmi důležitou práci, ale někdy překračují hranice, a vlastně tím ohrožují samotný koncept lidských práv. Obyčejní lidé přestanou věřit tomu, že je to ta základní věc, za kterou generace jejich otců bojovali. Řeknou si třeba, že to pomáhá jen nežádoucím imigrantům.
Mám pocit, že lidé, kteří se zabývají lidskými právy, jsou většinou tak trochu aktivisti. Vy nejste?
Jsem spíše konzervativní. Snažím se držet takového rozumného středu, protože přesně jak naznačujete, v debatách o lidských právech často narazíte na dva extrémy. Na nadšence, kteří říkají, že čím víc lidských práv, tím líp. A pak na lidi, jako je filozof Alasdair MacIntyre, který říká, že věřit na lidská práva je jako věřit na jednorožce. Já bych se rád trefil někam mezi, aby zůstala zachována jejich důležitost a vedla se rozumná debata o jejich obsahu a hranicích. To mi ale dost komplikuje situaci, protože nenabízím jednoduché odpovědi.