Narodila se a studovala ve Spojených státech, ale žije na Novém Zélandu. Nešla tam však původně za unikátní flórou, ale za láskou. „Když jsem se tam stěhovala, nevěděla jsem, zda využiji své znalosti ze školy, ale můj partner byl ekolog, takže se nám podařilo získat granty,“ popsala svůj odchod ze Států botanička Susan Wiser, která se v létě v Brně zúčastnila sympozia Mezinárodní společnosti pro vegetační vědu.
Wiser studovala rostlinnou ekologii a na doktorátu se zabývala analyzováním vzácných rostlinných společenstev. Na Zélandu však byla ochotná dělat cokoliv, v čem by mohla uplatnit své znalosti. První práce, kterou tam dostala, se však týkala vlivu těžby na původní lesní porosty.
„Neměla jsem žádné znalosti o lesnictví a najednou jsem se pohybovala kolem pil. Ale ta práce zahrnovala analýzy, v nichž jsem uplatnila své zkušenosti ze sledování celých společenstev a jejich biotopů. Mohla jsem se tak zaměřit na hodnocení dopadů těžby. Například jaký čas je potřebný k obnově půdního krytu nebo jak velký problém může být invaze plevelných rostlin na uvolněné plochy,“ řekla o svých začátcích v nové zemi botanička, která nyní působí v Landcare Research Institute v Christchurchi.
V současnosti pracuje ve třech oblastech, řídí skupinu, která na Novém Zélandu vytváří velkou databázi vegetačních ploch, snaží se porozumět struktuře vzácných ekosystémů a podporovat jejich ochranu a věnuje se také rozvoji národní klasifikace vegetace.
Hodně se věnuje práci s rozsáhlými soubory dat, jako jsou dlouhodobě sbírané informace z mnoha různých lokalit, a možnostem jejich využití. „Obecně jde o údaje například o rostlinných společenstvech na různých místech, dlouhodobá měření růstu stromů, studie sledující dopady nepřítomnosti zvířat na rostliny a mnoho dalších. Databáze pro Nový Zéland obsahuje přes 90 tisíc záznamů o vegetačních plochách,“ uvedla Wiser.
Práce s velkými soubory dat podle ní pomáhá s ochranou přírody, protože umožňuje vytvářet srovnávací studie chráněných a nechráněných území. Jde tak porovnávat potenciální dopady při výstavbách přehrad, ale také třeba odhadnout pravděpodobnost, zda les na daném území při požáru shoří, nebo ne, či zda je nutné kvůli ochraně rostlin regulovat stavy zvěře.
K velkému množství údajů se dostala i nedávno, když spolupracovala na studii míry absorpce uhlíku v lesích. „Z údajů sbíraných řadu let u jednotlivých stromů po celém světě jsme zjišťovali, jaká je jejich schopnost absorbovat z atmosféry uhlík a ukládat jej. Někteří odborníci tvrdili, že když stromy stárnou, stávají se jejich listy méně efektivní a zachycují tedy méně uhlíku. My jsme ale ověřili, že stromy nepřestávají růst a tudíž ani akumulovat uhlík. Největší z nich tak mají největší vliv na tento proces,“ přiblížila studii Wiser. Podobné informace mohou pomoci třeba při hospodaření v lesích a rozhodování o tom, jakou budou mít strukturu.
Se stromy má i jinou zajímavou historku. Je spojená s častými zemětřeseními na Novém Zélandu. V roce 1997 dokončovala botanička s kolegy pozorování několika lokalit v zalesněné oblasti země, když přišlo zemětřesení. Z 250 pozorovaných míst dvě zcela zmizela a u ostatních viděli různou intenzitu následků, například kameny různé velikosti zaražené ve stromech.
„Díky už ukončenému měření jsme byli schopní velmi dobře sledovat důsledky zemětřesení. Co nás hodně překvapilo, byl mimo jiné kus země, který i se stromy sklouzl s kopce asi o sto metrů. Byly to stromy s mělkými a propletenými kořeny, takže tento přesun přežily a stále rostou. Jen pro nás je složité včlenit je do vegetačních databází, protože stromy prostě nemohou chodit,“ popsala netradiční situaci s úsměvem Wiser.
Při své první návštěvě České republiky se byla novozélandská ekoložka podívat i na zdejší krajinu, a to při exkurzích do Podyjí a do Žďárských vrchů. Přes velké horko, které v červenci panovalo, si exkurze užila. „Při cestě autobusem se mi líbily všechny ty domy a zahrady, okolo kterých jsme projížděli. Na rozdíl od Nového Zélandu je tady do zahrad vidět a dá se sledovat, jak se lidé starají o květiny či zeleninu. Líbily se mi ale také historické a kulturní památky, které jsem měla možnost vidět,“ podotkla Wiser. Znovu si prý uvědomila, jak je příroda na Novém Zélandu unikátní. Občas je ale podle ní těžké přesvědčit jednotlivce i společnost o potřebě ochrany rostlin.
„Lidé cítí potřebu chránit jen takzvané ikonické druhy. Například na Novém Zélandu máme sekvoje, které patří mezi nejvyšší stromy na světě. V současnosti je ohrožuje choroba a lidé jejich záchranu podporují. Pokud jde ale o malé rostliny, je mnohem těžší vzbudit zájem,“ řekla botanička.
Je proto podle ní dobré představovat veřejnosti vždy celý ekosystém a nutnost jeho ochrany, protože lidé pak přemýšlejí o zachování krajiny jako takové.