Dosud nejobsáhlejší studii o tom, jak funguje vývoj českých filmů od přípravy scénáře až po začátek natáčení, zpracovali odborníci Masarykovy univerzity pro Státní fond kinematografie. A závěry z rozhovorů s více než 60 producenty a tvůrci jsou k tuzemskému prostředí poměrně kritické. Mluví se v nich o vydírání scenáristů, neschopnosti zavrhnout špatné nápady hned v zárodku nebo neochotě inspirovat se trendy odjinud.
„Za jednu z klíčových příčin neuspokojivé kvality a konkurenceschopnosti českých filmů lze považovat nedostatečné standardy ve vývoji scénáře a projektů,“ stojí mimo jiné ve studii. Pod jednou větou se ovšem podle vedoucího badatelského týmu Petra Szczepanika schovává hned několik dílčích problémů.
Začíná to už u scénáře, který v Česku standardně vytváří někdo, koho řemeslo neuživí. „Platí se za něj průměrně 200 až 500 tisíc, což se zdá být velká částka, ale když si to rozpočítáte třeba do tří let, víte, že peníze si musíte vydělat jinde,“ nastiňuje docent z Ústavu filmu a audiovizuální kultury Filozofické fakulty MU.
Průměrný český film vytváří jeho tvůrci přibližně s 25milionovým rozpočtem, z čehož je podle výzkumných rozhovorů určeno na vývoj asi 4,5 procenta. Badatelé se ale domnívají, že číslo je spíš nižší. Pro srovnání v Dánsku se proti tomu vynakládá asi osm procent a ve Spojených státech dokonce deset procent rozpočtu, který je navíc v obou případech řádově vyšší.
Ve filmovém průmyslu je obecně vysoké procento spekulativní práce, Češi tento fakt ale posunuli do nové dimenze. „Řada scenáristů, hlavně mladších, pracuje zadarmo, jen za to, že dostanou svůj příběh na plátno. A producent to často ještě interpretuje tak, že pomáhá mladým tvůrcům,“ přibližuje Szczepanik.
Malé rozpočty ale neznamenají, že by výrazná část chystaných scénářů začala a skončila na discích počítačů jejich tvůrců. Paradoxně platí opak. „Vznikne téměř každý film, do jehož vývoje producent investoval víc než desítky tisíc korun. Produkční firmy zaměřené na artový film nejsou závislé primárně na diváckém úspěchu, vydělávají na samotné výrobě filmu, takže jim ekonomická logika velí hnát jakýkoliv projekt co nejrychleji do výroby,“ upozorňuje na další aspekt Szczepanik a udává také konkrétní čísla pro srovnání: V Evropě se do kin dostane mezi 16 a 20 procenty vyvíjených snímků, v USA něco mezi 10 a 20 procenty a ve velkých studiích dokonce jen pět procent. Zástupci filmařské komunity se přitom v rozhovorech shodovali, že v Česku vzniká na úkor kvality filmů zbytečně mnoho. Sami se tím ale neřídí.
Studie, kterou si každý může přečíst na webu Státního fondu kinematografie, upozorňuje i na roztříštěnost českého prostředí stojícího na několika navzájem nespolupracujících skupinách. Doteď to nikomu nevadilo, ale protože diváci chodí na české filmy stále méně, nutí to některé se nad zaběhlou praxí zamyslet.
Jistě, s velikostí trhu a specifičností jeho jazyka se bojuje těžko. Podle Szczepanika ale existují i příklady zemí, které si v obdobné situaci poradit dokázaly. Za vzor tak dává Dánsko, jehož produkce sbírá ceny na mezinárodních festivalech a posílá své filmy a seriály také do jiných zemí. „Takový úspěch ale předpokládá ochotu komunikovat se zahraničními tvůrci a prostředím. To tuzemští mainstreamoví filmaři ochotní dělat zatím nejsou,“ poukazuje Szczepanik, který spolu s kolegy zformuloval závěry studie do osmi okruhů doporučení.
Práce akademiků vyvolala rozruch, reagovali na ni například zástupci České televize jako významného českého producenta nebo reprezentanti FAMU. „Někteří měli dojem, že jde o naši kritiku. My jsme ale jen shrnuli kritiku formulovanou respondenty, tedy českými režiséry, scenáristy a producenty,“ doplnil Jakub Macek z katedry mediálních studií a žurnalistiky.
Fond si výrobu dokumentu zadal, aby mohl do budoucna efektivněji rozdělovat finanční podporu. Dobrá zpráva pro obor je, že pokud projde přes zákonodárce současný vládní návrh novely zákona o audiovizi, bude fond hospodařit s dvojnásobným rozpočtem než dnes, tedy s téměř 400 miliony korun.