-790x395-3845885165.jpg "AnotaceSieglova")
Téměř povinná otázka na začátek: Jak jste se dostala k práci, kterou v současnosti děláte?
V roce 1965 jsem dokončila studium medicíny, ale už jako studentka jsem pracovala na katedře fyziologie, kam jsem po promoci nastoupila na plný úvazek. Zdejší fyziologie byla pracovištěm se světovou reputací. Vedl ji bývalý válečný lékař u britského letectva profesor Vladislav Kruta, který měl obrovské mezinárodní kontakty, takže jsme spolupracovali s Holandskem, Francií či USA. Koho mohl, toho poslal na zahraniční stáž. Já jsem například působila na univerzitě v německém Tübingenu. Každý byl navíc od počátku zapojen do vědeckých projektů.
Na katedře tehdy působilo mnoho osobností, které se později staly profesory. Pak ovšem profesor Kruta podepsal 2000 slov a jeho činnost i jeho spolupracovníci byli režimem tlumeni. Z tohoto důvodu jsem v roce 1977 přešla na III. interní kliniku jako vědecký pracovník. Po revoluci jsem mohla obhájit habilitaci a později i profesuru. V roce 1996 jsem po profesoru Zdeňku Plachetovi, který se stal emeritním profesorem, převzala právě Kliniku funkční diagnostiky a tělovýchovného lékařství, která se později sloučila s oddělením rehabilitace FN u sv. Anny. Tehdy jsme začali připravovat bakalářské studium fyzioterapie a podařilo se nám otevřít i navazující magisterské studium fyzioterapie a rehabilitace, kde první studenti absolvovali v roce 2000. V současnosti máme asi sto šedesát posluchačů obou stupňů v jednom školním roce.
-870x580-3113062177.jpg "Image")
Jak jste se ovšem dostala ke studiu medicíny? Přivedli vás k němu rodiče?
Rodiče určitě ne, otec byl právník a maminka učitelka. Myslím, že to byl výborný učitel biologie na střední škole, kdo mě přivedl k myšlence studovat medicínu.
Ve své kariéře jste zažila nástup počítačů snad do všech myslitelných oblastí lidského snažení. Jak se počítače a nové přístroje dostávaly do nemocnic, kde jste pracovala?
První počítač byl v osmdesátých letech na Přírodovědecké fakultě. Já jsem kontaktovala profesora Zlatušku, tehdy ještě mladého studenta, a ten mi pomáhal děrovat na pásky data naměřená u pacientů, která jsme pak zpracovávali. Počítače byly tehdy limitovány hlavně penězi, proto jsme naše první porevoluční granty na výzkum využili právě k nákupu počítačů. I díky nim jsem mohla rozvíjet spolupráci se zahraničními pracovišti, například s univerzitou v Minnesotě nebo s univerzitou ve Štýrském Hradci, kde působili profesoři Franz Halberg a Thomas Kenner. Tato spolupráce na výzkumu kardiovaskulárních onemocnění vyústila v roce 2000 v udělení čestného doktorátu MU pro oba profesory.
Jak se vám dařilo udržovat tyto kontakty za komunistického režimu?
Režim mi to komplikoval, ale to mi nezabránilo udržovat se zahraničními vědci alespoň písemný kontakt. Navíc tito výzkumníci občas přijeli na konferenci pořádanou u nás, například na brněnské Francouzské fyziologické dny v sedmdesátých letech. Při takových příležitostech bylo možné se s těmito lidmi potkávat. Snažila jsem se dostat na všechny podobné akce.
Jaký bude mít vliv na vaši spolupráci se zahraničními pracovišti případný úspěch Klinického výzkumného centra, společného projektu s americkou klinikou Mayo?
Jednalo by se o významný úspěch nejen pro nemocnici, město či pro Masarykovu univerzitu. Již nyní se nám ozývají ostatní brněnské školy, například VUT či Veterinární a farmaceutická univerzita. Znamenalo by to pro nás příliv nových technologií, které nezbytně potřebujeme. Vznik takového centra by nám pomohl udržet si světovou úroveň našeho výzkumu.
V jednom z vašich životopisů stojí, že jste publikovala 408 původních článků. Kde při běžné práci v nemocnici nabíráte energii k takovému výkonu?
Klinika musí mít i vědecko-pedagogický vzrůst a musí mít vědeckou práci. Musíme si uvědomit, že kardiologie a rehabilitace v kardiologii šly v posledních deseti letech výrazně vpřed. Pokud by se člověk nemohl podílet alespoň na těch malých krůčcích posunujících jeho obor, sám by zakrněl.
Zmínila jste nutnost pedagogické a vědecké práce na klinice. V čem podle vás spočívá smysl existence fakultních nemocnic? Proč vznikají společná nemocniční a fakultní pracoviště?
Nemůžeme naučit medicínu bez praktického přístupu k nemocným. Nemůžeme naučit budoucího lékaře vyšetřovat pacienta pouze na figuríně. Studenti se učí vnímat pacienta jako osobnost, vnímat jeho komplikace, protože každý pacient má více nemocí, nikoli pouze jednu vybranou, učebnicovou. Je potřeba správně nejen vyšetřovat, ale i komunikovat se zdravotnickým personálem a s pacienty, získat si jejich důvěru. Mnohé metody léčby dnes vyžadují právě osobnostní přístup.
V Brně existuje rozsáhlá síť univerzitních lékařských pracovišť – Fakultní nemocnice u svaté Anny a v Bohunicích či Masarykův onkologický ústav jsou nejznámějšími příklady.
Musíme si uvědomit, že Masarykova univerzita měla světově známá pracoviště již v padesátých a šedesátých letech. Díky těmto pracovištím se v Brně koncentruje silný lékařský výzkum. Například Masarykův onkologický ústav vždy vynikal svými vědeckými, ale i léčebnými postupy. Univerzitní nemocnice zajišťují co nejrychlejší převedení nových poznatků do praxe a ke studentům medicíny, potřebují ale velkou finanční podporu ze strany státu. Peníze od pojišťoven nestačí pokrýt více než poskytovanou péči, na výzkum nestačí.
Jak byste pro laika popsala náplň vaší práce u vás na Klinice funkční diagnostiky a rehabilitace? Jakému výzkumu se věnujete?
Jak je zřejmé z názvu, zabýváme se funkční diagnostikou kardiovaskulárních onemocnění a následně přidáváme rehabilitaci. Mnoho onemocnění se u pacientů neprojevuje v klidu, například když leží u televize, ale projeví se teprve v pohybu – náplní funkční diagnostiky je pak odhalit příčiny takových onemocnění. Rehabilitace je poměrně mladý klinický obor. Nyní víme, že všechna odvětví medicíny ji potřebují. Ani sebelepší rekonstrukce kyčelního či kolenního kloubu nedokáže bez rehabilitace navrátit člověku pohyb. I pro vnitřní nemoci je rehabilitace důležitá. Civilizace ztrácí pohyb, ubývá fyzické práce, lidé pracují převážně psychicky, objevuje se tak mnoho rizikových onemocnění – obezita, cukrovka, zvýšený počet infarktů. Pro všechny tyto pacienty musíme připravovat pohybovou léčbu. Možná vás to překvapí, ale i plastická chirurgie potřebuje fyzioterapeuty s podrobnou znalostí drobných částí těla, třeba prstů na ruce, kterým je po operaci potřeba vrátit správný pohyb.
Mnohá zaměstnání nutí člověka sedět dlouhé hodiny u počítače. Ochablé svaly, špatné držení těla a unavené oči pak vedou k mnoha zdravotním problémům. Existuje však vůbec způsob, jak si v sedavé práci udržet zdraví?
Obecně se dá říci, že musíme protahovat části těla zkrácené během sezení či během špatné jednostranné práce u počítače. Jakmile máme asymetrii v pohybu levé a pravé končetiny, okamžitě se to promítá na naši páteř. Součástí naší kliniky je ambulance tělovýchovného lékařství, takže kdokoli by měl zájem nechat si změřit svou zdatnost nebo nechat si doporučit pohybovou léčbu „ušitou na míru“, může se na nás obrátit. Současný systém zdravotní péče však tělovýchovnou medicínu zanedbává, pojišťovny ji nehradí. Když člověk pocítí problémy, navštíví samozřejmě ortopeda či neurologa, ale preventivní vyšetření si musí lidé hradit sami. Tělovýchovná medicína přitom pomůže rodičům vybrat pro jejich děti správný sport na základě jejich tělesné konstituce, pomůže určit, kdy se sportem začít a jak trénovat. Děti dnes v šesti letech začínají závodit v autech či na motorkách. My jsme překvapeni nadšením rodičů zapojovat děti do podobných sportů, ačkoli ty dětské tělo nijak nerozvíjejí a navíc s sebou přinášejí riziko různých úrazů.
Lidé často chronické problémy se zády či svaly řeší skrze alternativní medicínu – akupunkturu, thajské či baňkové masáže. Co si o těchto metodách myslíte?
Alternativní metody podle mého nejsou to pravé, protože když nemáme správnou diagnózu, opoždění správného lékařského postupu může mít za následek vážné změny v našem těle. Například přehlížíme-li výhřez ploténky, může dojít až k onemocnění nervů, které bývá nevratné. Tady bych proto doporučila vždy vyhledat lékařskou konzultaci.
Každého občas po těžkém pracovním dnu bolí záda. Kdy by se měl člověk vydat k lékaři?
Pokud něco začne bolet, měl by člověk najít lékaře, aby správnou pohybovou léčbou změnil jednostranný návyk, který bolest způsobuje. Takže co nejdříve.
Středověká fyziologie stavěla na čtyřech základních lidských temperamentech – melancholik, sangvinik, flegmatik a cholerik. Myslíte si, že by tyto lidské typy opravdu mohly mít vliv na obecnou fyziologii?
Toto podle mého není fyziologie, ale spíše oblast psychologie. Psychologický přístup je podle mne důležitý ve všech medicínských odvětvích, pacient nepřichází pouze s fyzickými nemocemi, mívá samozřejmě i spoustu psychických problémů. Na rehabilitaci tak spolupracuje celý lékařský tým složený z lékaře, fyzioterapeuta a také psychologa. U nás na klinice používáme různé psychologické metody, například relaxační cvičení pro zklidnění po cvičení.
Sport se dnes neobejde bez fyzioterapeutů, z tréninku se stala téměř vědecká záležitost. Výkony sportovců stále rostou. Kdy člověk dosáhne svých hraničních možností? Existují vůbec?
Vrcholové výkony jsou podle mne na hranici lidských anatomických a fyziologických možností. Vrcholový sport lidské tělo někdy extrémně rychle vyčerpá, což vede k mnoha zdravotním problémům.
Vaše klinika se zabývá léčením takzvaných civilizačních chorob. Jak byste tento často užívaný pojem vysvětlila?
Pojem civilizační choroba je poměrně široký a závisí na genetické výbavě populace. Ta má navíc určité obvyklé návyky – ve stravování, v pohybu, to dohromady vytváří předpoklady k některým onemocněním. Například každé zkracování doby spánku vede k negativním projevům v populaci. Sympatické a parasympatické nervové cykly, které se střídají v době spánku a bdění, musí být vyrovnané, porušení tohoto cyklu má dopady na naše zdraví.
Evropská unie v současnosti vyhlásila válku kouření, extrémní hlasy volají po zákazu kouření všude kromě kuřákova domova. Mnozí navrhují zdražit kuřákům pojištění, protože kouření neodvratně vede k onemocnění a stojí tak stát nemalé peníze. Jiní oponují, že pak by stát měl zdražit pojistné i alkoholikům, sportovcům, automobilistům. Jak moc by podle vás stát měl určovat, co je zdravé a co již není?
Stát to nemůže určovat, ale má prostředky, které by mohl použít pro výchovu ke zdraví. Když ovšem v televizi ukazují mladé lidi s cigaretami v zakouřených prostorách, jistě to má negativní vliv na vzdělávání dětí. Nebude to škola, ale měla by to být právě média, která tuto situaci změní. Ve Skandinávii už to pochopili a tamní systém vede lidi k tomu, aby si svého zdraví vážili. My jsme svému zdraví v tomto směru leccos dlužni.
Jak se chovat k pacientům, které do nesnází přivedly jejich vlastní zlozvyky?
Lékař může pouze radit, nikdy určovat nebo zakazovat. Navíc kouření a alkohol jsou považovány za drogu. Závislost neodstraníme chirurgicky, nemůžeme ji pacientovi pouze vymluvit. To už je úkol spíše pro psychologa a psychiatra.
