Kdyby mi řekli, nos rekvizity, tak do toho taky půjdu

Mgr. Zdeněk Filipec absolvoval úspěšně v roce 2003 na Masarykově univerzitě obor Učitelství matematiky a výpočetní techniky pro střední školy. Krátkou dobu byl lektorem matematiky v soukromém brněnském vzdělávacím institutu Tutor a poté nastoupil jako odborný referent na regionální odbor Ministerstva zemědělství ČR. Potom působil jako konzultant v oboru informačních technologií u společnosti NESS Czech. Už při studiu spolupracoval na vývoji webových aplikací pro společnost VERTIGO.CZ. Tam působí i v současnosti. Od roku 2000 se každoročně účastní studentských divadelních představení na Fakultě informatiky MU.

Fakultu informatiky jste absolvoval už před pár lety. Přesto pořád hrajte v místním studentském divadle. Co vás na fakultu stále táhne?
Když mám být upřímný, tak hlavně divadelní skupina, která na fakultě vznikla. Určitě jsem hrdý na to, že jsem školu vystudoval a neodcházel jsem z ní se špatnými pocity. Dala mi toho rozhodně hodně, ale nejsem zrovna ten typ, který by fanaticky vzhlížel ke své alma mater. 

Máte čtyři roky po absolutoriu magisterského studia. Jaké dnes děláte povolání?
Pracuju u jedné brněnské společnosti a živím se tím, že lidem radím, jak se mají dělat weby. Donedávna jsem dělal v jedné velké pražské společnosti, ale odtud jsem odešel, protože to byla IT dělničina. To jsem deset hodin denně seděl u počítače v malé kukani, kde by normálně měli pracovat čtyři lidi a nás bylo dvanáct. To jsem si opravdu řekl: Ne! Takže jsem se vrátil do Brna do firmy, kde jsem pracoval jako externista už za studií několik let předtím.
A v čem tedy spočívá vaše práce?
Mám přehled o tom, co jak kde udělat, aby z toho vyšla dobrá webová prezentace. Prostě za mnou přijdou lidé a řeknou, co chtějí, a já jim řeknu, jak to udělat, a pak se také podílím na realizaci. IT byznys je dnes plný velkého množství příležitostí a spousta firem projektuje velké věci. Ale průšvih je v tom, že je hrozně málo lidí, kteří by klepali do klávesnice – tedy těch, kteří si do ruky vezmou tu IT lopatu (směje se). To se nechtělo ani mně. Je spousta projekt-manažerů a těch, co dohazují zakázky, ale není ten, kdo by to takzvaně oddřel. 

Jaké máte koníčky? K divadlu se ještě dostaneme, ale často se říká, že informatici holdují extrémním sportům…
Já lyžuju nebo jezdím na in-line bruslích, ale nemůžu říct, že by to byl extrémní sport. Ale souvisí to asi s určitým uvolněním po práci. To, kdy informatik sedí celý den za monitorem a říká si, ještě naprogramuju tohle, a večer si půjdu skočit z mostu (směje se). Ale souvztažnost informatik a extrémní sporty tak úplně nevidím. To dělají lidé z velmi různých psychicky náročných povolání. To je stejný předsudek, jako říct si, informatik je člověk, který nedokáže hrát divadlo.

Máte pocit, že jsou vůči informatikům tyto předsudky?
On je problém, že to povolání svádí k tomu, aby se z vás stal šílenec zavřený doma, co pořád mlátí do klávesnice. Kdybych rezignoval na svoje záliby, jako je divadlo, tak by mi zbylo akorát sezení za počítačem doma a sezení za počítačem v práci. Určitě musím připustit, že sedmdesát pět procent času, který nespím, trávím s počítačem. Ale to dělají i jiní lidé, kteří pracují v kanceláři. Pořád mám ještě dost času na jiné věci.

Vraťme se k vašim proslulým účastem v různých divadelních hrách na FI. Jak to všechno vůbec začalo?
Musím předeslat, že divadlo na FI probíhalo již přede mnou. Hru Labyrint světa a lusthaus srdce režíroval student Robert Král, který po doktorátu z informatiky odešel do Prahy na FAMU studovat filmovou a televizní režii. Já se objevil až ve hře, kterou napsal dnes již také absolvent Ondřej Nečas, s názvem Dilema mentálního dálnopisu. Následovalo drama Hamlet, dále pitoreskní divadelní pásmo Nálevna u děkana a pak silný kus Fyzikové. Minulý rok byl podle mne nejsilnějším, protože se opět pod vedením Roberta Krále nastudovala původní hra Mariana Pally Sajns Fikšn a účinkovalo tam mnoho studentů, kteří se dali dohromady během minulých let. 

A jak začala vaše účast v představeních?
Začalo to úplně nevinně. U docenta Josefa Prokeše na FI, který teď každý rok vede studenty k přípravě divadla, jsem měl zapsaný předmět a nahlas jsem tam četl nějaký text. Jemu se to tak zalíbilo, že mě zlákal, abych si zkusil divadlo. Zkusil jsem to a najednou jsem zjistil, že se rád ukazuju, a už to bylo. 

Která z rolí vás nejvíc bavila?
Určitě ta první, protože to bylo poprvé. To jsem hrál Dalamána Housku, takového zmateného profesora. No a potom to byl Hamlet. Na normální divadelní poměry byla ta role dost seškrtaná, ale na poměry studentského divadla na půdě Masarykovy univerzity to byla dost těžká a hezká úloha. 

Jaká byla vaše účast loni na divadelním představení Sajns Fikšn? Na pódiu jste se neobjevil.
Říkal jsem všem, že si už připadám trochu divně, protože už je to pár let, co jsem dokončil školu a pořád tam straším. Takže jsem se dobrovolně nechal odstranit z jeviště. Bavili jsme se totiž o tom, že bychom chtěli ke hře udělat nějakou projekci a zvuk. Takže jsem se vzdal hraní a radši jsem pro hru připravil elektronickou hudbu. Skládání hudby na počítači je moje záliba, takže to byla hezká příležitost něco si vyzkoušet – v podstatě jsem dělal takovou hudební režii. Kdyby mi letos řekli, vykašli se na hraní a dělej dál zvuk, tak do toho půjdu. Ale musím říct, že kdyby mi řekli, nos rekvizity, tak do toho taky půjdu. Baví mě už jenom ta atmosféra přípravy divadla.

Skládání hudby je váš koníček?
Je to věc, které se věnuju už hodně dlouho. Doma jsem jako malý míval dvoustopý cívkový stereomagnetofon Tesla, se kterým jsem dělal svoji první trackovanou hudbu. Na jednu stopu jsem nahrál kytarové vršky, pak do toho dohrál basovou linku a nakonec zpěv a bicí. Sice to šumělo, ale já si vyhrál. Dokonce jsem si naprogramoval na svém osmibitu jednoduchý zvukový generátor. Teď mě oslovují experimentálnější směry, jako je promyšlený minimal nebo zběsilý breakcore. Hudbu dělám pořád stejně, ale už na počítači. Skládám ji, ale nehraju ji naživo – trackuju v různých zvukových programech. Je to taková digitální koláž z různých zvuků. Tradiční hudební nástroje používám jako počítačové periferie. Jsou to vedle moderních ovladačů klasická zařízení pro generování a ovládání zvuků. Můj styl není vyhraněný.

Jaké představení připravujete letos?
Tento rok nastudujeme hru od Friedricha Dürrenmatta Návštěva staré dámy. Ztvárním zde starou dámu, což byl vždycky můj sen, a myslím, že mi to půjde (směje se). Je pravda, že se budu muset hodně snažit, abych se aspoň trochu vyrovnal Jiřině Bohdalové, která tuto postavu tvrdé mstící se staré miliardářky ztvárnila oslnivým způsobem v adaptaci České televize. Protože mě ale vychovávaly dvě ženy, máma a babička, mám se čím inspirovat. Opravdu se na to těším.

Je více absolventů, kteří takhle zůstávají nebo se vracejí?
Určitě. Na premiéru představení i na její následující oslavu přicházejí nejenom současní herci a jejich přátelé, ale také bývalí účastníci, již šedivějící absolventi, kteří mnohdy pracují třeba i v zahraničí. Obětují svůj čas a přijedou se podívat na místo, kde před několika roky studovali, hráli a bavili se. Je skvělé vidět, že studium na FI není jen sezení před blikajícími monitory a na přednáškách, ale naopak různorodě strávený čas s lidmi kolem divadla v bezvadné partě. V týmu jsou třeba i neslyšící herci, pro které napíšeme speciální role. Možná bych řekl, že právě tohle je v našem divadle to hlavní. Jde o to zúčastnit se – jako na olympiádě.