Když přijdete do jeho pracovny, váš pohled upoutá obří rostlina, která jako by srůstala se stolem. Vžilo se pro ni prý jméno Adéla. Její vzdušné kořeny se obtáčí kolem kabelů od počítače, u kterého se Libor Musil z fakulty sociálních studií snaží promýšlet, jak prosazovat sociální práci jako respektovaný obor. Tématu se věnuje už od 90. let, kdy disciplína v České republice povstala z popela. Musil ale pochybuje, že se jí za jeho života podaří získat uznání.
Prožíváme dnes krizi sociálního státu? Mám totiž pocit, že o jeho ústupu slýcháme už docela dlouho, ale nic se neděje.
Pohledy na to se samozřejmě dost různí a teorií existuje celá řada. Některé vychází z toho, že státem garantované sociální zabezpečení je klíčovou institucí pro zajišťování podmínek života ve společnosti. Jiné ale tvrdí, že tento způsob garance zabezpečení nějakým způsobem chřadne. Buď tak, že ho ekonomicky mocní systematicky likvidují, protože z jejich pohledu zbytečně spotřebovává investice. Anebo tvrdí, že systém přirozeně bobtná tak, až se stává i z hlediska sociálního zabezpečení neefektivní.
Jak to vidíte vy?
Pokud řeknete, že sociální stát ustupuje, je důležité si ujasnit, co takovým státem máte na mysli. Do 70. let minulého století si pod tím mnozí představovali stát, jehož úkolem je definovat důstojná sociální práva, tedy nárok občana být v určitých situacích zabezpečený, a pak se taky postarat, aby tato práva byla naplňována. Otázka zněla, jak občanům zajistit, na co mají uznaný nárok. Takto chápaný sociální stát je do značné míry na ústupu. Dnes otázka zní, jak zákonem vymezit a zajistit zabezpečení, nepodporovat tím inflaci a podpořit kapitálové trhy. Nicméně nelze mluvit o tom, že by legislativou garantované sociální zabezpečení v definovaných životních situacích zcela mizelo. Drtivá většina lidí v Evropě s podporou programů sociálního státu počítá. Zejména pokud jde o zdravotní pojištění, nemocenskou nebo důchody.
Jaká je situace v České republice?
U nás je sociální stát poměrně stabilní, ale spíše patří mezi ty méně velkorysé. Je tu univerzální zajištění v celé řadě situací, ale celkový trend jde k větší skromnosti. Snižuje se koupěschopná síla sociálního příjmu, což mají někteří tendenci interpretovat jako krizi, ale ona je to spíš proměna. Státem garantované zabezpečení je zavedená instituce, která mění svůj status a pojetí. Jde však o do takové míry rutinní věc, že většina lidí si bez toho vlastně vůbec nedovede představit fungování společnosti.
Hovoří se čím dál víc o tom, že zhroucení důchodového systému je už jen otázka času a že lidé s tím začínají být smíření.
Je tu obecná tendence dělat ze všeho zboží a je docela možné se státní důchodová podpora bude tak marginalizována, že ti, co na ni budou zcela spoléhat, se budou mít hodně špatně. Ale jsem v těchto prognózách spíše opatrný, protože podobně silné řeči se vedly už před čtyřiceti lety. V 80. letech bylo rozšířené přesvědčení, že lidi přestávají chtít sociální zabezpečení, protože se bojí, že to ruinuje ekonomiku. Průzkumy ale ukázaly, že klasické benefity sociálního státu, jako jsou solidní důchody, očekává kolem 80 procent lidí a většina je také ochotná zvyšovat daňovou zátěž, pokud tyto benefity zůstanou.
A není to tak, že lidé chtějí důchody a zdravotnictví, ale začínají mít problém s pomocí sociálně slabým?
Ano, tenhle trend tu byl a je. Stejné průzkumy už tehdy ukázaly, že klesá popularita programů, které podporují marginalizované, jako jsou nezaměstnaní nebo třeba závislí. Lidé chtějí míň a míň pomáhat těm, o kom si myslí, že „si za to mohou sami“ nebo že „jsou zbytečně divní“. To je ostatně vidět i teď na uprchlické krizi.
Co je za upadající solidaritou?
Bude to ode mě spíš spekulace, protože se nezabývám přímo sociologií. Nicméně beru vážně představu, že společnost, ve které žijeme, má postmoderní rysy, ke kterým patří diferenciace a partikularizace. Lidé uvažují ve stále krátkodobějším horizontu, ne už tolik v perspektivě dlouhodobého, historického naplňování kolektivních hodnot typu národ, štěstí pro všechny, spravedlnost, pokrok a podobně. Uzavírají se v aktuálním čase. Víc se starají jen sami o sebe a nemají pocit, že je užitečné nějak ovlivňovat, co se kolem nich děje.
V 80. letech panovalo v socialistickém bloku přesvědčení, že lidé se stáhli do rodin, protože režim neumožňoval veřejně se angažovat. Což byla jistě pravda, já se ale domnívám, že by k tomu došlo, i kdyby žádný socialismus nebyl. Je to prostě postmoderní jev, který v zemích, kde nemají zkušenost s „plánovitým hospodářstvím“ bez soukromého kapitálu, vidíme taky. Jenže tam existuje nepřerušená tradice silného občanského sektoru, který je více než století rutinní součástí života společnosti. Důvěra v příležitostné nebo systematičtější zapojení se do občanských sítí je za takových podmínek větší než u nás. Ale zpátky k účinkům opuštění dlouhodobých horizontů. Je to zúžení perspektivy na vlastní zájmy, účelové a přechodné navazování vazeb s jinými lidmi s cílem naplnit nějaký momentální zájem. Tedy čirý pragmatismus v čase i v sociálním prostoru. Úbytek solidarity v takovém kontextu nelze jinak než předpokládat.
Dlouhodobě se věnujete institucionalizaci sociální práce jako specializovaného oboru v českém prostředí, která se nedaří. V čem je zádrhel?
Je to věc, která má hluboké kořeny v minulém režimu. Totalitní politický režim sociální práci zrušil. Ona se tady do 50. let vyvíjela docela zdárně podobně jako jinde v tehdejší Evropě, jenže komunisté zrušili vysoké školy pro sociální pracovníky, stát je přestal zaměstnávat a byl zrušen nevládní sektor, kde mohli najít uplatnění. Měli jsme sociální stát, který neměl sociální pracovníky. Já jsem se začal této oblasti věnovat začátkem 90. let a postupně jsem tomu zcela propadl, a to nejen badatelsky a jako učitel, ale také osobně. Brali jsme to tehdy tak, že tuto profesi obnovíme. Bohužel se postupně ukázalo, že už to nejde, nebo aspoň ne způsobem zaběhlým v 19. a 20. století. Už nejsme schopní se shodnout na tom, co to sociální práce vlastně je. A to nejen ve společnosti, ale i mezi sociálními pracovníky.
Jak to?
V zemích, které bývaly součástí Rakouska-Uherska, jsme byli zvyklí na určitý model zavádění nových profesí napojených na státní správu. Se sociální prací to bylo typicky tak, že absolventi dobrých škol dostávali od státu zaměstnání v pomáhajících oborech a stát je pomáhal organizovat jako kompetentní skupinu. Kvalitu garantoval svými kontrolními mechanismy a také tím, že prostě do úřadů obsazoval kvalifikované lidi. V české společnosti se to, pokud jde o sociální pracovníky, po únorovém převratu přestalo dít. Já jsem měl ještě začátkem 90. let představu, že to napravíme, a prostě ustavíme spolu se státem obor podle podobného modelu, tedy stejně jako se to svého času stalo s lékaři, psychology nebo třeba učiteli, kteří byli ještě za první republiky velmi nuzní lidé. Ale pak jim stát zřídil pedagogické fakulty a stanovil, že je musí vystudovat, aby mohli pracovat ve školách. Za to dostali určitý statut a plat. Přišli jsme ale postupně na to, že v současném světě už to takhle nejde. Podmínky jsou radikálně jiné, čímž se obloukem zase dostáváme k té roztříštěné postmoderně.
Takže postupujete odspodu? Pro spoustu jiných oborů to docela dobře funguje.
Ano. Nic jiného nám nezbývá, protože stát se za nás sice opatrně staví, ale opravu hodně opatrně, a když se do něčeho vloží, tak to spíš dopadne špatně. Pro některé obory funguje cesta odspodu dobře. Ajťáci se během dvaceti let etablovali velmi dobře, protože snadno prokázali svou krátkodobou užitečnost. V sociální práci je bohužel těžší něco takového ukázat. Jednak proto, že případné efekty se projevují v delším časovém horizontu, a také proto, že celý diskurz sociální práce není v této společnosti vůbec zakotvený. Lidé jazyk sociální práce do té míry neznají, že teď, když se vynořila imigrační vlna, byla ze strany médií i veřejnosti definována výhradně jazykem bezpečnostních složek. Tedy nikoli jazykem integrace, vyjednáním porozumění či zprostředkování cesty do cílových zemí. Vůbec nemáme nastavené myšlení, podle kterého by sociální pracovníci mohli být nějak užiteční.
Co by měli sociální pracovníci dělat, aby se to změnilo?
Měli by se vzdát představy, že to bude jasně definovaná expertní profese, spíš lze očekávat, že bychom mohli být nějaká specifickým věděním vymezená síť lidí, z nichž se každý sám pohybuje ve společnosti a snaží se nabízet něco specifického a užitečného. Asi jako ti ajťáci, kteří mají svoje know-how a společnost je uznává ne proto, že by to stát posvětil, ale protože lidé mají dojem, že je každou chvilku potřebují. Cesta k tomu spočívá v tom, že budou sociální pracovníci přítomní tam, kde jsou problémy a budou své služby aktivně nabízet. Ono se to už přirozeně děje, ale jde to jen velmi pomalu. Osobně si myslím, že už se toho ani nedožiju…
Jak byste vysvětlil, v čem je sociální práce potřebná?
Všichni lidé mají v průběhu svého života občas obtíže ve vztazích, ať už s lidmi v rodině, v domě, v obci či sousedství nebo s organizacemi – od bank a pojišťoven až po školy nebo úřady. Někdo má těch problémů víc, někdo míň, někdo si je umí vyřešit sám nebo s pomocí blízkých, ale někdo to prostě nedovede. A nemusí to být nutně jeho vlastní vinou. Typický příklad může být domácí násilí, zanedbávání seniorů blízkými a vůbec situace obětí všeho druhu – trestných činů, nehod nebo týrání, ale i obětí příliš ambiciózních rodičů nebo příliš zaměstnaných potomků.
Obecně je prostě v každé společnosti určitá ne úplně malá skupina lidí, kteří mají problémy s tím, jak zvládat interakce s prostředím, a vcelku se divím, že existuje společnost, která s tímhle nechce pomoci. Sociální práce tedy není ani psychickou podporou nebo léčením, ani právním poradenstvím nebo výchovou a vzděláváním, a ani vyplácením dávek. Je to pomoc těm, kterým to nejde, aby dokázali důstojně zvládat interakce s lidmi a organizacemi. Pomoc, abychom s těmi, kteří se ve vztazích se společností těžko orientují, dokázali důstojně žít vedle sebe.
Máte nějaký příklad z vlastní praxe?
Nikdy jsem nebyl formálně zaměstnaný jako sociální pracovník, ale často uvádím příklad jednoho svého neformálního klienta. Byl to potomek jedné z nejbohatších rodin ve vsi, ale s penězi, které dostal v restituci, naložil jinak, než by si představovali všichni v okolí. Nekoupil si největší auto a největší dům, ale nechal to projít hrdlem. A mnozí mu s tím rádi pomáhali. Jenže potom, když už nic neměl, se s ním přestali bavit. Všichni čekali, že bude ten nej, a on je hrozně zklamal. Celá dědina pak už měla jedinou starost, jak se ho zbavit, někde mimo obec mu zařídit péči. Jenže on nechtěl odejít, protože tam byl doma. A tak byli všichni v takové patové situaci a všichni byli nešťastní nebo rozčarovaní. Řešilo se to opravdu dlouze a skončilo jeho vyexpedováním.
On by tam ale klidně mohl dál v klidu žít, kdyby jen existoval nějaký sociální pracovník, který by pomáhal vzájemné interakce řešit. Jeden dobrák mu kradl dávky v hmotné nouzi. Tak jsme s písemným souhlasem klienta ujednali, že dávky posílali mně, já jsem mu je vyplácel po malých částkách postupně. Vedli jsme spolu jednoduché účetnictví a já byl připraven vykázat, jak jsem s jeho penězi naložil. Lidem se to líbilo, ale dělat to nikdo nechtěl. Hlavní ale bylo, že v souvislosti s jeho osobou zaznělo něco příznivého. Lidé z vesnice se strašně báli, že má ucpaný komín od kamen a že „to tam zapálí“. Nikdo to ale neřešil, a tak jsem zprostředkoval kontakt s kominíkem. Ten zjistil, že komín je úplně v pořádku, a tak jsme vypustili zprávu, že se nikdo nemusí bát. Když jsem na obecním úřadě požádal, jestli by služby toho kominíka zaplatili, udělali to. Můj klient by si ani netroufl na ten úřad jít. Vztahy se na čas trochu uvolnily.
Zní to jednoduše.
Jenže na to potřebujete člověka, který se tomu bude věnovat, a někoho, kdo ho zaměstná. Ve volném čase se to moc lidem dělat nechce, a když už na to máte dobrovolníky, tak těm se zase nechce pracovat s každým. Neradi dělají třeba s lidmi, kteří mají nějaké estetické nedostatky, třeba páchnou, protože se nemají kde umýt. Nebo s lidmi, s nimiž neumí komunikovat, protože jsou v něčem jiní. V těchto situacích jsou sociální pracovníci velmi užiteční. Bohužel tím, že nejsme na tento typ pomoci zvyklí, máme tendenci to považovat za něco nadstandardního. Něco, co se dělá, až když někomu zbude čas v návalu administrativy. Přitom, kdybychom dělali dobře sociální práci, mohli bychom se vyhnout dalším problémům. Každá potíž klienta je současně potíží někoho na druhé straně nezvládnuté interakce.
