O tom, že lidová kultura, jak ji známe z pestrobarevných obrázků z moravských vesnic, pomalu umírá, se mluví už sto let. Podle etnoložky Martiny Pavlicové z Filozofické fakulty MU ale v posledních dvou desetiletích dochází k zajímavému posunu. Tradice oživované pro nejrůznější slavnostní i jiné příležitosti často odkrývají místa kulturní paměti, která se už zdála být nenávratně ztracena.
Vaše specializace je mimo jiné folklorismus, což, jak jsem pochopil, není to úplně totéž co folklor…
Folklorismus je v etnologii předmět studia, který se u nás začal pomalu prosazovat až v 80. letech. Zasloužily se o to takové kapacity jako univerzitní profesoři Oldřich Sirovátka nebo Dušan Holý. Oba vycházeli z odborných snah zejména německého prostředí a teoreticky rozvíjeli vědecké úvahy v tom smyslu, že folklor, respektive tradiční lidová kultura, se sice už ve svých původních formách v terénu uzavírá, ale zároveň zde žijí a přetrvávají druhotné tradice, které je potřeba zkoumat. Nejrůznější soubory, kroužky, různá představení na scéně, ale i obnovované zvyky, tedy fenomény, které nemůžete zařadit do folkloru, ale které s ním zároveň velmi úzce souvisejí.
Takže je to vlastně nová orientace etnologie, která se objevila v důsledku vymírání tradic.
V jistém ohledu ano. My samozřejmě máme doklady tzv. druhé existence folkloru, tedy života lidových tradic v jejich nepůvodním prostředí a funkcích, už z 19. století, ale pozornosti pozdější etnologie to trochu unikalo. O různých folklorních souborech a podobných aktivitách se totiž ještě v 60. letech minulého století mezi badateli mluvilo tak trošku s despektem, že to už není folklor. Někteří ale začínali tušit, že je to významný kulturně společenský jev, který nemůžou úplně pominout.
Jak to u nás bylo s etnologií za minulého režimu?
Tradiční lidová kultura a její studium minulému režimu celkem nevadily. V tomto ohledu to naše disciplína měla docela dobré, i když například studium souvislostí lidové kultury s náboženskými projevy, ať už v rituálech nebo třeba v písních, podporováno nebylo. Jako obor jsme ale zároveň byli uzavření hodně do sebe, nemohli jsme dělat to, co se už dávno dělo na západě, kde se etnologie v mezičase stala sociální disciplínou. To se v českých poměrech začalo postupně měnit až po roce 1989.
Takže do té doby jste se věnovali spíše popisu tradiční lidové kultury?
Velmi zjednodušeně ano, i když samozřejmě nešlo jenom o popis. Ono to ovšem nesouviselo jen s tím, kam nás minulý režim pustil, ale také s tím, že zejména po druhé světové válce se začaly tradiční formy lidové kultury z venkova velmi rychle vytrácet, a badatelé se proto snažili co nejvíc z nich zachytit v záchranných výzkumech. Etnologická obec byla poměrně malá, takže často mnozí badatelé zasvětlili celý život sběru materiálu a jeho klasifikaci.
Proměnila se motivace, se kterou přicházejí lidé studovat etnologii?
Když jsem studovala já, tak hodně lidí přicházelo z folklorního hnutí, ale také skrze zájem o lidovou slovesnost nebo třeba o lidový oděv. V 90. letech se často hlásili ke studiu zájemci o mimoevropské kultury, což do etnologie samozřejmě patří, ale konkrétně v Brně se této problematice nevěnujeme. Mladí lidé spojení s folklorismem se na čas skoro vytratili, ale v posledním desetiletí se tato motivace zase vrací.
Čím si to vysvětlujete?
Když se otevřel svět, celkem logicky se zájem společnosti trochu odvrátil od domácí kultury. Folklorní hnutí před rokem 1989 byl navíc často takovou vnitřní emigrací. Pro mnoho lidí to znamenalo možnost odstřihnout se od nesvobodné reality. Tahle funkce se dnes ztratila, ale zase se postupně objevily nové. Teď podle mě prožíváme, z hlediska zájmu o lidovou kulturu už poněkolikáté, jakýsi neoromantismus. Lidé se začínají vracet ke kořenům. Je to vidět i na mých diplomantech, kteří někdy vyráží do terénu s poměrně naivními představami o tom, co tam v souvislosti s folklorem objeví. Ale je to asi přirozená lidská vlastnost. Taky jsem ve studentském věku měla při terénních výzkumech dost romantická očekávání.
Souvisí obnovený zájem s globalizací?
Souvisí. Člověk může všechno, ale někdy tak úplně neví, čí je a kam patří. Na dnešní mladé lidi klade tento svět dost velké nároky. Není pro ně totiž snadné najít místo ve společnosti. Nerada bych to ale rámovala takhle jednoduše. Je tu i velké téma trávení volného času, kterého máme výrazně víc než v minulosti a musíme najít něco, čím ho smysluplně vyplníme. A tak tu znovu vznikají soubory, lidé skládají i nové písně, nechávají si šít kroje a tak dále.
Folklorismus je tedy na vzestupu…
Projevy folklorismu tu máme už přes sto let. Za přelomový se považuje rok 1895, kdy se v Praze konala Národopisná výstava českoslovanská, kde byly kromě expozic i takzvané živé slavnosti, na nichž vystupovaly vybrané skupiny z různých lokalit. Mimochodem za Moravu program slavností koordinoval se svými spolupracovníky Leoš Janáček. Takže folklorismus není jev zcela nový, ale je pravda, že po jistém útlumu v letech po sametové revoluci lze pozorovat jeho rozkvět. Zajímavé na tom je, že novodobé projevy folklorismu jsou někdy impulsem pro vznik nové tradice. Je to v případech, kdy se třeba obnovený zvyk nebo tanec dostane do povědomí místních obyvatel a ti jej začnou přijímat za svůj, stane se součástí lokální identity.
To trošku zní, jako že hranice mezi folklorem a folklorismem je tenká.
Velmi tenká. Vezměte si třeba jízdu králů. Sama jsem se podrobně zabývala tímto obyčejem v Hluku a ve Vlčnově. V nejstarších dochovaných pramenech, což je druhá polovina 19. století, se dočtete, že například v Hluku šlo v té době o závody mladých hochů na koních na pastvě. Takže ano, byl to iniciační rituál, ale zdaleka to nebyl v té době tak bohatý obřad, jak jej vidíme dnes. Do této podoby se znovu rozvinul až vlivem obnovování tradice, zájmu okolí a zvyšováním své reprezentační funkce. Je to zajímavý efekt, který moderní etnologie studuje jiným způsobem než klasický národopis.
Co dnes vede lidi k tomu, že se účastní třeba takové jízdy králů?
Jízda králů měla vždy iniciační charakter, účastnili se jí mladí chlapci, kteří vstupovali takzvaně do dospělosti. Ve 20. století to byl ročník odvedenců na povinnou vojnu, ale s jejím zánikem se někde hranice osmnácti let už ani nedrží. Často v lokalitě nemají dost silné ročníky, někde si dokonce půjčují chlapce z jiných vesnic, což by dřív bylo naprosto nemyslitelné. Pro někoho je účast v současném obyčeji osobní tradice – jezdil už dědeček nebo pradědeček – a pro jiného třeba otázka prestiže. Pro většinu je to dnes stále pocta být součástí tohoto zvyku. A vedle osobních motivací nemůžeme přehlížet ekonomické podmínky, které existenci mnohých slavností podmiňují. Někde získali dotaci anebo vědí, že bude zájem turistů. Někteří se nad tím mohou pohoršovat, ale to jsou naprosto legitimní důvody a nedělejme si iluze, že to tak nebylo už dříve.
Váš manžel Jiří Pavlica z hudebního souboru Hradišťan dřív dost tíhl k tradiční lidové hudbě. Co vaše děti?
Dcera i syn prošli se zájmem dětským folklorním souborem. U syna, kterému bude třináct, nás ale překvapilo, že se stal šikovným tanečníkem verbuňku.
Jak k tomu přišel? Na váš popud?
Vůbec ne. Vztah k tomuto tanci v sobě objevil sám. Odmala se mu líbili dospělí verbíři, které viděl na různých akcích, byli pro něj mužským vzorem. Obdivoval je, a tak se verbuňk začal učit.
Opravdu v tom není vliv aspoň vašeho manžela?
Můj muž nahlíží na folklor přece už jen z jiného úhlu, takže i pro něj to bylo docela překvapení. Ale pravda je, že jsme děti od poznání lidových tradic, a to i v přenesené podobě, neodrazovali. Cestu k nim si ale hledají sami.
Jak vy jste k tomuto oboru přišla?
Byla to vlastně druhá volba. Zajímala mě žurnalistika, ale tušila jsem, že za tehdejšího režimu by to moc nešlo. Chtěla jsem však vystudovat humanitní směr a zejména přes maminku jsem měla k etnologii blízko. Mrzí mne jediné, že jsem etnologii vystudovala jednooborově, protože tehdy bylo studium takto nastaveno. Jako druhý obor mě lákala sociologie a s odstupem vidím, že jsem si toto směřování v etnologii nakonec podvědomě vybrala. Vždycky mě víc než například analýza lidové písně zajímala její role v dané společnosti či u konkrétního nositele.
Už jste popisovala to pozvolné prosazení studia folklorismu v rámci etnologie. Jak to, že jste u toho skončila právě vy?
Když v 90. letech začala vznikat národopisná encyklopedie věnovaná tradiční lidové kultuře, a zejména její biografická část, ukázalo se, že tam plně nezapadnou mnozí, kteří sice měli vazbu na obor, ale odborně v něm nepůsobili. Byli to sběratelé, organizátoři, upravovatelé lidových písní... Tehdejší vedoucí ústavu evropské etnologie Richard Jeřábek navrhl, aby se tyto osobnosti alespoň ve stručnosti v nějaké jiné publikaci zachytily, protože by nebylo v pořádku je v dějinách kultury ignorovat. S kolegyní Lucií Uhlíkovou z Etnologického ústavu Akademie věd jsme se do práce ale nakonec hodně zabořily a téma se otevřelo v celé šíři. Z původně zamýšleného stručného soupisu vznikl slovník Od folkloru k folklorismu, který mapoval folklorní hnutí na Moravě. Právě tehdy se ukázalo a v podstatě prakticky nastolilo, že folklorismus je legitimní a pozoruhodné výzkumné téma, kterému se od té doby intenzivně věnujeme.
Kromě toho všeho jste působila v komisi, která rozhodovala o tom, co bude zařazeno na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. To zní jako docela velká odpovědnost. Jak se k tomu člověk dostane?
Tentokrát to bylo přes moji spolupráci s Národním ústavem lidové kultury ve Strážnici. UNESCO už začátkem 90. let oslovovalo své členské státy s prosbou o doporučení odborníků a mně se přihodilo, že jsem byla navržena a posléze i vybrána.
Člověk si celkem dovede představit k čemu je, že se na seznam UNESCO dostane třeba hrad. Je to nějaká prestiž, je to dobré pro turistiku. Proč ale seznam nehmotného kulturního dědictví?
Smyslem je především ochrana. V různých částech světa začaly s rozvojem moderní civilizace zanikat kultury minoritních etnik, které se mnohdy nemohly nijak bránit. To samozřejmě zvedlo pozornost odborníků, etnologů a kulturních antropologů, kteří si uvědomovali, že nenávratně mizí i duchovní lidová kultura uvnitř Evropy. Na půdě UNESCO již před pětadvaceti lety začala klíčit myšlenka, že i tyto nehmotné projevy je třeba nějak chránit. Počátky byly trochu živelné, ale dnes už má tato ochrana jasná a přísná pravidla.
Jaká?
Daný fenomén musí především evidovat stát, musí být zapsán na seznam národního nemateriálního kulturního dědictví. UNESCO chce mít záruky, že je v konkrétní zemi monitorován a chráněn. Druhé podstatné kritérium je, že musíte doložit, že projev je součástí kulturní identity místní komunity. Tento aspekt je podstatný pro životnost jevu. Nebude-li se předávat z generace na generaci, pak není šance na jeho uchování. Odborníci by se zároveň neměli snažit vynucovat nějakou podobu zapsaného jevu a stanovovat pevná pravidla, ale spíše dohlížet, aby se daný jev nestal záležitostí komerce.
V Česku jsou na seznamu zapsány zmiňovaná jízda králů, verbuňk a také masopust. Platí to pro ně?
Jsou to kulturní projevy, které se skutečně uchovávají předáváním z generace na generaci, ale jak jsem už naznačovala, vyvíjejí se také v čase podle představ místních lidí. Přesto zůstává to základní, totiž že to není jen pouhá turistická atrakce, jak se často můžeme dozvědět z některých médií. Podpora přenosu tradice je podstata, kterou se UNESCO kladením svých podmínek snaží zachovat, protože jen tak lidová kultura může opravdu přetrvat.
