Britka Sheena Bell se v Brně orientuje jako málokterá zahraniční návštěvnice. Aby ne, když sem jezdí už několikátý rok. Spolu s kolegy z Institutu výzkumu inkluzivního vzdělávání Pedagogické fakulty MU teď pracuje na projektu, který má v několika zemích Evropy pomoct se zaměstnáváním lidí se znevýhodněním různého typu.
Když si domlouváme rozhovor, automaticky navrhne kavárnu v centru města. Nad pochybami, aby někde nebloudila, mávne rukou. „Znám to tady moc dobře,“ směje se 61letá dáma, která se s lidmi z Masarykovy univerzity potkává nejen na poradách v brněnských kavárnách. „Poznala jsem tady úžasné lidí,“ říká vřele Bell.
Skupina tvořená odborníky z několika zemí se původně věnovala tomu, jakými cestami dát lidem s postižením či znevýhodněním vhodné vzdělání. Teď se posunuli o krok dál, v projektu s názvem SENEL usilují o to, aby se mohli mladí lidé s postižením po ukončení školní docházky skutečně začlenit do pracovního života.
„Pro děti a dospívající můžeme dělat všechno možné, ale pokud zároveň nebudeme pracovat také s potenciálními zaměstnavateli, nikam se neposuneme,“ říká Bell, podle jejíchž zkušeností by chtěla pracovat většina lidí s postižením. Povede se to ale jen malému procentu z nich.
Zaměstnavatelům chybí informace
Co to komplikuje? „Jsou v tom trochu předsudky, ale hlavně nedostatek informací. Když někdo ve firmě uslyší, že má uchazeč o práci Aspergerův syndrom, automaticky se lekne a couvne, protože přesně neví, co to v praxi znamená, a jaké naopak výhody zaměstnání takového člověka má,“ líčí odbornice, která působí na britské University of Northampton.
V projektu, ve kterém jsou zapojené školy a neziskové organizace z Anglie, Česka, Německa a Finska, se toto vnímání snaží zvrátit hlavně za pomoci tří nástrojů. Ukazují příklady dobré praxe a příběhy lidí, kteří se přes svůj handicap zapojili do pracovního procesu.
Kromě toho vznikne ještě příručka pro zaměstnavatele, kde najde každý zájemce informace o tom, jaké pracovní schopnosti a dovednosti mají lidé s daným postižením, jak je mohou využít v pracovním procesu a jakou podporu jim lze poskytnout.
Posledním nástrojem je tzv. pas, jímž budou moct uchazeči o práci prokázat, co všechno umí a co můžou firmě nebo organizaci nabídnout. „Jistě, můžeme apelovat na společenskou odpovědnost firem a říkat, že zaměstnávání lidí s různým znevýhodněním by mělo být samozřejmostí. Spíš než na to, že by soukromé firmy měly něco pro naše klienty dělat, se ale snažíme upozornit na to, jak moc prospěšní umí být oni jim,“ říká Bell.
Za svoji kariéru nasbírala takových příběhů spoustu. „Napadá mě třeba mladá žena s dyslexií, která v práci bojovala se systémem třídění dokumentů, a tak ho kompletně předělala. Ukázalo se, že problém neměla jen ona. Nový způsob třídění zjednodušil práci i jejím kolegům.“
Lidé s handicapem jsou schopní pracovat od rána do večera, jako zaměstnanci jsou věrní a vděční za to, že dostali příležitost. Taková je zkušenost Bell se znevýhodněnými, kteří se prý umí do práce ponořit tolik, že je z ní nikdo nevytrhne. Může se ale také stát, že takovému člověku někdo posune hrnek s kávou na pracovním stole a jeho soustředění je na zbytek dne pryč. I s tím je nutné počítat.
„Města, obce nebo firmy využívají možnosti zaměstnávání lidí se specifickými potřebami málo. Příležitostí je přitom tolik! V Anglii máme například ohromný nedostatek lidí v pečovatelských službách, kde se zaměstnanci hodně často mění. Tady by mohlo najít uplatnění velké množství lidí,“ navrhuje Bell.
Upozorňuje ale, že je zde riziko, že se z lidí s handicapem stane vykořisťovaná pracovní síla. „Myslíme na to, situaci ale dost komplikuje, že každá země má v tomto ohledu jinak nastavené zákony,“ říká. Tak například česká legislativa vyžaduje, aby firmy na zaměstnávání lidí s postižením dbaly. Anglická takové požadavky nemá, předpokládá přirozenou odpovědnost firem.
Škola života ve věznici
Bell a její kolegy teď čeká spousta práce, ohromné množství jí má britská expertka už ovšem i za sebou. Původem je pedagožka, po promoci se přestěhovala do Liverpoolu a získala místo jako učitelka ve věznici. Miluje literaturu a čtení obecně, v nápravném zařízení ovšem zjistila, že pro řadu lidí představuje čtení velký problém.
„Někdo s ním bojoval proto, že pocházel z prostředí, kde ho ke knihám nikdo nevedl. U hodně lidí byla ale důvodem dyslexie,“ vrací se Britka několik desítek let zpátky, kdy ještě specifickou poruchu učení téměř nikdo neznal. Následující léta proto tato žena zasvětila tomu, že lidem ukazovala cesty, jak svoje potíže překonávat.
Dyslexie nemá nic společného s inteligencí. Když ji má někdo diagnostikovanou, neznamená to, že nemůže informace vstřebat, ale má problém s konkrétní cestou, jakou se to děje. V takovém případě je nutné zkrátka hledat jinou. Že je v tomto bodu možné velice dobře uspět, dokazuje příklad dyslektického britského miliardáře Richarda Bransona, jenž se proslavil svojí ambicí organizovat komerční lety do vesmíru. Branson se stal i tváří projektu, který si kladl za cíl dostat víc lidí se silnou dyslexií do práce. U fotek miliardáře se proto objevovaly otázky typu: Zaměstnali byste tohoto muže?
Bell vzpomíná, že ne každý se znevýhodněním na kampaň reagoval pozitivně. „Někteří lidé říkali, že oni ale nejsou Richard Branson a nechtějí být jako on, chtějí jen normálně žít. Poselství podle mě ale spočívá hlavně v tom, že cestu, jak problémy překonat, jde vždycky najít.“
